Je lepší zdolávat krizové situace, jako je ta koronavirová, sólo, nebo ve spolupráci s druhými? Vývoj situace napovídá, že správně je za a, jenže to je dáno jenom tím, že se evropská integrace začala zadrhávat a globalizace nezískala politické opratě. Pak může být momentálně výhodnější zavřít hranice, odříznout se od sousedů a řešit problémy po svém.

To ale neznamená, že bychom měli tolerovat útoky tu na Brusel, tu na Berlín, ať již přicházejí od premiéra Babiše nebo exprezidenta Klause. Není náhoda, že propojují epidemii šířící se Evropou s migrací, klimatem, energetikou nebo Schengenem. Není nic snazšího než se tvářit, že vinou vnitřní propustnosti Evropy trpí naše bezpečnost a že by bylo nejlepší se vrátit aspoň o několik desetiletí zpátky.

No jistě, kdybychom nechali proudit jen peníze, zboží, maximálně pracovní sílu a vše podřídili neviditelné ruce trhu, bez politické kontroly na nadnárodní úrovni, vypadala by současnost úplně jinak. Radovaly by se hlavně silné finanční skupiny a korporace.

Jednotlivé státy — s rozpočty, které jsou z jejich pohledu legrační — a konkrétní vládce si osedlají snadno. Těsněji integrované země se společnými orgány by se krotily obtížněji.

Naštěstí pro ně se semínko sváru uchytilo a napětí mezi evropskými zeměmi panuje hned v několika oblastech. Coby mazaný trojský kůň se projevily zejména postkomunistické země, které na Evropské unii zajímají snad jen platby státům a dotace soukromým firmám.

A jakmile se samy stanou čistými plátci, budou mít tendenci se trhnout. Dříve než by občané mohli celoevropsky ocenit úřední pečlivost po německém vzoru, skandinávský sociální systém, rakouský bytový model či provázanou energetickou soustavu.

Ztraceno ještě nic není, jen si asi musíme projít fází vystřízlivění z receptů izolacionalistů všeho druhu. A než přijde, může ještě uplynout hodně vody ve Vltavě…

Podobně se to má s globalizací. Její přínosy jsme se naučili využívat, ale svoje dluhy neplatíme. Křižujeme planetou nejen my, ale leckdy zbytečně i zboží, jež by šlo produkovat a spotřebovávat doma, což dopadá na klima a životní prostředí obecně. Na zhoršování jeho stavu doplácejí zejména méně vyspělé, chudé státy s labilními politickými režimy.

Bohatý svět si rovněž navykl odčerpávat ze třetího světa talenty (vědecké, podnikatelské, ale třeba i sportovní), přičemž země jejich původu zůstávají na okraji zájmu. S výjimkou těžby nerostného bohatství, pochopitelně. Západ rozoral, co mohl, a i tam, odkud hodně bere, stále dává zatraceně málo.

Jaké pak je naše překvapení, když mezi stinnými stránkami globalizace vynikne uprchlictví — motivované jednou válkami, podruhé bídou, potřetí suchem — či šíření vážných nemocí. Ano, hodně cestujeme, takže rychleji než kdy předtím přenášíme i nákazy.

Logickým řešením by bylo investovat do zdraví, hygieny a sociální stability i v zemích mimo transatlantický prostor. Stejně tak by závažnosti situace odpovídalo budování silných globálních institucí.

Při složení současných politických reprezentací je to však jen sen. Stačí pohlédnout na přístup Trumpovy americké administrativy k OSN, UNESCO a dalším celosvětovým organizacím.

Dříve, než se stačilo vtisknout globalizaci nejen ekonomický, ale i sociální a politický rozměr, chopili se vlád ti, co rostou na vyhraňování se vůči ní. Většinou jde o populisty a autokraty, kteří nemají podobně akceschopné vyzyvatele mezi představiteli tradičních politických proudů. A voličům se nelze divit, že nemají čas a sílu své reprezentanty, jejich pozadí a záměry pitvat.

Nikde ale není psáno, že poměry musí jít stále dál od desíti k pěti. Nezřídka se stává, že nějaký více nebo méně silný impuls pohne s politickým kormidlem. K takovým může patřit aktuální koronavirová pohroma.

Boj s každodenním šířením nákazy už zjevně zůstane na národní úrovni. Co ale hledání léků a vakcín? Může se stát, že vše zůstane pod taktovkou velkého byznysu. Hrozba postupného vymírání lidstva — či přinejmenším obyvatel hůře připravených zemí — ale také může státy spojit ke společnému postupu a solidaritě alespoň na této úrovni.

Rovněž se může stát, že dojde na slova Naomi Kleinové a ekonomické elity se pokusí krize využít k posílení svého vlivu, umenšení státních aparátů, veřejných služeb a v konečném důsledku i oslabení sociální ochrany běžných lidí. Necháme si to líbit, anebo budou živou vodou polita již dříve se etablující sociální hnutí?

Který ze scénářů bude platit, přičemž mají velkou škálu odstínů, dnes ještě neodhadneme. Dá se jen tušit, že Covid-19 změní planetu a poměry na ní víc než předchozí pandemické hrozby. Ještě stále máme čas nejen poslouchat trávu růst, ale též mluvit do toho, kudy se vydáme. Tedy pokud se mezi oběti koronaviru nezařadí i sama demokracie.