„Abych měl rozum, šel v kopalnu zas, pro pány dřel se jak prve - máchl jsem kladivem - teklo to v ráz na polské Ostravě krve!“ Smrt je spjatá s černouhelnými doly na Ostravsku a Karvinsku už od jejich otevření před více než sty lety. Nepsal o ní pouze Petr Bezruč ve Slezských písních, ale také třeba Vilém Závada, Lev Karvinský nebo Josef Kainar.

Každý zde zná někoho, jehož rodině metan převrátil život naruby nebo byl s důlním neštěstím nějakým způsobem spjatý. Mne v mládí zasáhly historky jednoho ze sousedů, který pracoval v Báňské záchranné službě. Jednou se ze šichty vrátil až po více než měsíci, kvůli vykopávání mrtvol pravidelně fasovali flašky rumu, aby se psychicky nesložili. Šílenství.

Necelý týden po poslední tragédii na dolu ČSM, kde při výbuchu metanu zemřelo třináct lidí, krajem stále obchází smutek. Není vánoční návštěvy, při které by se alespoň na chvíli hovor nestočil k třinácti mrtvým srdcím, která zůstala osm set metrů pod zemí. S odstupem je možné se ptát, jak podobným neštěstím do budoucna předcházet.