„Abych měl rozum, šel v kopalnu zas, pro pány dřel se jak prve - máchl jsem kladivem - teklo to v ráz na polské Ostravě krve!“ Smrt je spjatá s černouhelnými doly na Ostravsku a Karvinsku už od jejich otevření před více než sty lety. Nepsal o ní pouze Petr Bezruč ve Slezských písních, ale také třeba Vilém Závada, Lev Karvinský nebo Josef Kainar.

Každý zde zná někoho, jehož rodině metan převrátil život naruby nebo byl s důlním neštěstím nějakým způsobem spjatý. Mne v mládí zasáhly historky jednoho ze sousedů, který pracoval v Báňské záchranné službě. Jednou se ze šichty vrátil až po více než měsíci, kvůli vykopávání mrtvol pravidelně fasovali flašky rumu, aby se psychicky nesložili. Šílenství.

Necelý týden po poslední tragédii na dolu ČSM, kde při výbuchu metanu zemřelo třináct lidí, krajem stále obchází smutek. Není vánoční návštěvy, při které by se alespoň na chvíli hovor nestočil k třinácti mrtvým srdcím, která zůstala osm set metrů pod zemí. S odstupem je možné se ptát, jak podobným neštěstím do budoucna předcházet.

V debatách v posledním týdnu se začínají do médií dostávat názory, které už slýchám delší dobu od lidí spojených s doly a které se dostávají na povrch jen díky takovýmto smutným událostem. Z anonymních výpovědí bývalých i současných horníků vyplývá, že na dolech sice panují přísná bezpečnostní opatření, ale mnohdy se nedodržují, protože by se při jejich naplnění vytěžilo podstatně méně uhlí.

Mezi vedením dolu a horníky funguje nepsaná, až nihilistická, dohoda, protože množství vytěžené horniny má vliv na výslednou podobu platu. Odvážnější se tak nebojí zakrývat bezpečnostní čidla, která v případě překročení určité hranice metanu automaticky zastaví těžbu, což způsobí nemalé ztráty firmě, ale i horníkům. OKD veškeré spekulace o čachrování s čidly odmítá a čeká na výsledky oficiálního vyšetřování.

Že bůh výkonu a zisku už dávno přeřval nářek Svaté Barborky, patronky horníků, je však všem jasné už desítky let. Další z aspektů, který tragédie na dolu ČSM opět na čas odhalila, je agenturní zaměstnávání v těžkém průmyslu. Agenturní zaměstnanci, nejčastěji z Polska, totiž chodí na tu nejtěžší práci do teplotně horších úseků.

Navíc mnohdy pracují za nižší mzdy než kmenoví zaměstnanci. Sám mám tuhle zkušenost z pravidelných letních brigád v továrně na výrobu autokol, kde pracuje můj otec. Jako agenturnímu zaměstnaneci mi dvacet procent mzdy strhávala agentura za zprostředkování místa.

Naproti tomu když jsem byl zaměstnancem firmy, dostával jsem více peněz za stejnou práci, kterou se mnou vykonávali zaměstnanci Randstadu. Přestože já jsem tam byl na měsíc a oni už půl roku, s vyhlídkou do budoucna.

Spravedlnost pro horníky

Reflexe by proto měla začít ve třech rovinách. Zaprvé je potřeba vynutit přísné dodržování bezpečnostních předpisů na dolech a přestat vydírat horníky tím, že když vytěží méně a nevystaví se riziku smrti, nebudou schopní zabezpečit rodinu. Na národní úrovni je nutné regulovat fungování pracovních agentur, které své klienty vykořisťují.

A je nutné zahájit co nejrychlejší konec těžby a spalování uhlí, spojený se strukturální proměnou těžebních regionů. O vlivu uhlí na ovzduší a změny klimatu na stránkách Deníku Referendum píšeme pravidelně. Méně pak o možnostech takzvané spravedlivé transformace, při které jsou horníkům nabídnuté předčasné důchody v plné výši, rekvalifikace a nová zelená pracovní místa v rozvíjejícím se oboru obnovitelné energetiky.

Podobnou smlouvu nedávno vyjednaly odbory s vládou ve Španělsku a pokud chce Českomoravská konfederace odborových svazů nadále chránit zájmy pracujících, tak v blížícím se procesu transformace energetiky a odklonu od uhlí musí být aktivním hráčem. Bez odborů a spravedlnosti pro horníky není konec uhlí akceptovatelný.

Třinácti chlapům, otcům od rodin, už nikdo život nevrátí. Ale můžeme se zasadit o to, aby už nikdy nemuselo jako v písničce Karviná od YoYo Bandu žádné dítě držet tátův list a ptát se, proč se země houpá.