Klima a dvacátá léta: jako hladiny oceánů zvedá se i světové hnutí

Jan Kašpárek

Vstupujeme do dekády, v níž se odehraje klíčový zápas o záchranu klimatu. Bude to určující téma pro příštích deset let. Nelze čekat žádný jednoznačný výsledek, ale i tak je třeba se připravit na nové taktiky fosilního establishmentu.

Slovník Collins Dictionary spolu s některými světovými deníky povýšil klima (konkrétně termín „stávka za klima“) na slova roku. Bylo by zvláštní, kdyby tak neučinil. A ostatně bychom se neměli divit, že se klima a klimatická tíseň stane i určujícím výrazem nadcházejících dvacátých let. Ta budou v oblasti zvládání klimatických změn a úsilí o rapidní snížení emisí skleníkových plynů rozhodující.

Předvídat, co se stane — ať již se společenským vývojem, jenž se stále odvíjí od zájmů nejbohatších, či klimatem, jež se se vší pravděpodobností nachází v bezprostřední blízkosti bodů zvratu, takzvaných tipping points — je obtížnější než kdy jindy. Možnosti jsou nevídaně široké. Bohužel především v negativním slova smyslu.

Pokud se máme se ctí popasovat s nelehkými roky, jež před námi stojí, je ale na místě alespoň nastínit nejpravděpodobnější rizika. Protivník klimatického hnutí v podobě fosilního průmyslu a konzervativní pravice má své analytiky a strategie. Totéž potřebujeme i my, kteří preferujeme přežití lidské společnosti před rostoucími křivkami ekonomických grafů.

Noví absolventi Klausovy vysoké školy života

Čeká nás předlouhá řada problémů, jejichž závažnost jsme si v posledních letech teprve začali uvědomovat. Ponechme stranou samo hroucení a destabilizaci klimatu. To se vyvíjí takovým způsobem, že od něj lze — přinejmenším v rámci předběžné opatrnosti — čekat jen to nejhorší. Již tak bídnou situaci ovšem ještě zhorší jak aktivní antiekologičtí aktéři, tak široce rozšířené logické a kognitivní chyby v chápání krize.

Fosilní průmysl ve spojení s politiky a think-tanky konzervativní i národovecké pravice dlouhodobě ukazuje, že je ochoten své zisky hájit propagandistickými kampaněmi, dezinformacemi a zinscenovanými iniciativami pochybných či uplacených vědců a v zemích globálního Jihu mimo mediální zájem někdy zprostředkovaně i fyzickým násilím. S rostoucím tlakem na snižování emisí skleníkových plynů a ozelenění ekonomiky se protistrana naučí reagovat ještě sofistikovaněji a přitvrdí.

Think-tanky sponzorované fosilními koncerny či pravicovými stranami a na ně napojená část vědců bude v médiích i politických kuloárech popírat nejprve to, že za klimatickou krizi může člověk, následně zlehčovat závažnost situace a průběžně sabotovat jakákoli reálná opatření ekonomického rázu. S popíráním změn klimatu jako takových se setkáme stále méně, na jejich místo ale nastoupí snaha o zmatení debaty a zahlcení dílčími problémy.

Již nyní vidíme, že se například těžařská korporace Shell snaží malovat v zelených barvách a verbálně podporuje Pařížskou dohodu. Když pro peníze vypouštíte nesmírné tuny oxidu uhličitého do atmosféry, je zkrátka zdaleka nejsnazší začít volat po nízkouhlíkové ekonomice a propagovat kupříkladu recyklovatelná brčka.

×
Diskuse
January 2, 2020 v 18.46
Posedlost jádrem
Zdá se, že dokud si v ekologickém hnutí udržují vliv veteráni ověnčení slávou vítězných bojů proti jaderným elektrárnám, stačí k obraně uhlí naplánovat stavbu jaderné elektrárny — ekoaktivisté hned přeskupí síly, soustředí se na boj proti jádru a uhlí nechají už zase na pokoji, jako to dělali posledních třicet let, zatímco skleníkových plynů přibývalo, planeta se ohřívala a žáby se na ní vařily.

Přitom debaty, zda jaderná energetika může zachránit klima, nebo nemůže, ve skutečnosti naprosto postrádají smysl. V úzkém slova smyslu je naprosto nepochybné, že jaderná energetika klima zachránit nemůže — stejně jako je nemůže zachránit energetika solární ani větrná. Zachránit si klima, ve kterém dokážeme žít, můžeme jedině tím, že přestaneme spalovat uhlí (a taky ropu a všechno, co z ní vyrábíme, a zemní plyn — a dřevo a další biomasu, včetně bioplynu, budeme pálit pouze v množství, v jakém se stačí obnovovat).

Pokud se ekoaktivisté soustředí na boj proti uhlí, nenechají se od něj odlákat žádnou návnadou, jadernou ani jinou, a dosáhnou skutečně uzavření aspoň části uhelných elektráren, zachování klimatu tím pomohou, a co bude dál, to se uvidí. Možná se bez té energie prostě obejdeme, možná ji vyrobíme jinak; možná by bylo záhodno tlačit i na to, abychom uhlí nenahradili plynem, ale jako první krok se dá přijmout i to, a plynové elektrárny klidně zavírat až poté, co se zbavíme všech uhelných. Nepřátelé jádra, kteří tvrdí, že k náhradě za uhelné elektrárny je jádro nevhodné, by se při tom neměli znepokojovat, protože jestli svým tvrzením doopravdy věří, mohou si být jisti, že jádrem uhlí nikdo nenahradí. Nemusí vůbec protestovat proti jádru, stačí jen odmítnout sliby: „Zavřeme pár uhelných elektráren, až postavíme novou jadernou,‟ a prosadit zavírání uhelných elektráren hned, náhrada za ně ať se staví dodatečně. Jestliže jaderné elektrárny skutečně takovou vhodnou náhradou nejsou, nikdo je stavět nebude, přednost dostanou zdroje, které vyřazené uhlí nahradí rychleji a lépe.