Klima a dvacátá léta: jako hladiny oceánů zvedá se i světové hnutí

Jan Kašpárek

Vstupujeme do dekády, v níž se odehraje klíčový zápas o záchranu klimatu. Bude to určující téma pro příštích deset let. Nelze čekat žádný jednoznačný výsledek, ale i tak je třeba se připravit na nové taktiky fosilního establishmentu.

Slovník Collins Dictionary spolu s některými světovými deníky povýšil klima (konkrétně termín „stávka za klima“) na slova roku. Bylo by zvláštní, kdyby tak neučinil. A ostatně bychom se neměli divit, že se klima a klimatická tíseň stane i určujícím výrazem nadcházejících dvacátých let. Ta budou v oblasti zvládání klimatických změn a úsilí o rapidní snížení emisí skleníkových plynů rozhodující.

Když chcete pochopit, co se děje v domácí politice, stačí číst Deník Referendum. Podpořte nás!
×

Předvídat, co se stane — ať již se společenským vývojem, jenž se stále odvíjí od zájmů nejbohatších, či klimatem, jež se se vší pravděpodobností nachází v bezprostřední blízkosti bodů zvratu, takzvaných tipping points — je obtížnější než kdy jindy. Možnosti jsou nevídaně široké. Bohužel především v negativním slova smyslu.

Pokud se máme se ctí popasovat s nelehkými roky, jež před námi stojí, je ale na místě alespoň nastínit nejpravděpodobnější rizika. Protivník klimatického hnutí v podobě fosilního průmyslu a konzervativní pravice má své analytiky a strategie. Totéž potřebujeme i my, kteří preferujeme přežití lidské společnosti před rostoucími křivkami ekonomických grafů.

Noví absolventi Klausovy vysoké školy života

Čeká nás předlouhá řada problémů, jejichž závažnost jsme si v posledních letech teprve začali uvědomovat. Ponechme stranou samo hroucení a destabilizaci klimatu. To se vyvíjí takovým způsobem, že od něj lze — přinejmenším v rámci předběžné opatrnosti — čekat jen to nejhorší. Již tak bídnou situaci ovšem ještě zhorší jak aktivní antiekologičtí aktéři, tak široce rozšířené logické a kognitivní chyby v chápání krize.

Fosilní průmysl ve spojení s politiky a think-tanky konzervativní i národovecké pravice dlouhodobě ukazuje, že je ochoten své zisky hájit propagandistickými kampaněmi, dezinformacemi a zinscenovanými iniciativami pochybných či uplacených vědců a v zemích globálního Jihu mimo mediální zájem někdy zprostředkovaně i fyzickým násilím. S rostoucím tlakem na snižování emisí skleníkových plynů a ozelenění ekonomiky se protistrana naučí reagovat ještě sofistikovaněji a přitvrdí.

Think-tanky sponzorované fosilními koncerny či pravicovými stranami a na ně napojená část vědců bude v médiích i politických kuloárech popírat nejprve to, že za klimatickou krizi může člověk, následně zlehčovat závažnost situace a průběžně sabotovat jakákoli reálná opatření ekonomického rázu. S popíráním změn klimatu jako takových se setkáme stále méně, na jejich místo ale nastoupí snaha o zmatení debaty a zahlcení dílčími problémy.

Již nyní vidíme, že se například těžařská korporace Shell snaží malovat v zelených barvách a verbálně podporuje Pařížskou dohodu. Když pro peníze vypouštíte nesmírné tuny oxidu uhličitého do atmosféry, je zkrátka zdaleka nejsnazší začít volat po nízkouhlíkové ekonomice a propagovat kupříkladu recyklovatelná brčka.

Podobný greenwashing se rozšíří do netušených rozměrů a doplní jej již nyní čitelné snahy o další netradiční formy „aktivistického“ PR. V případě fosilních koncernů jsme již ostatně viděli i takzvaný pinkwashing v podobě alegorického vozu korporace ExxonMobil na předloňském průvodu Prague Pride.

Proti aktivitám klimatického hnutí postaví fosilní průmysl jak svůj PR aparát — jako to ostatně již nyní dělá nejen Tykačův Sev.en — tak žaloby a právnické výhrůžky. Pochybné popotahování desítek lidí (včetně autora textu) za přímou akci u povrchového lomu Bílina při Klimakempu 2018 je jen příkladem toho, co se v budoucnu může stát normou, nezabere-li PR, znevažování a ignorance.

Babiš-Brabec-Havlíček, uhlí staví pomníček

PR a dezinformační kampaně podpoří nadále nevalné veřejné chápání toho, jak klima vlastně funguje. I ve dvacátých letech budeme svědky jak chybných logických vývodů, tak dalších interpretačních chyb a debat o podružnostech. Andrej Babiš se pro část populace pasuje bez větších problémů do role toho, co „na tom klimatu maká“ skrze nicneřešící opatření typu výsadby milionů stromů.

Vláda pravděpodobně nepřijde s ekologicky efektivní strategií pro odstavení fosilní energetiky. Závěry poradní uhelné komise budou buď konzervativní, nebo přinejmenším částečně nevyslyšené. Osa Andrej Babiš — Richard Brabec — Karel Havlíček postaví do role klimatického spasitele předražené jaderné reaktory. Jejich případná výstavba by trvala mnohem déle, než vláda tvrdí, stála by podstatně více a zejména by blokovala zdroje k nutné transformaci energetiky na ryze obnivitelnou. Pro ekologické hnutí se v hrozbě stavby jaderných elektráren vrací olbřímí výzva, se kterou se ovšem dříve či později musí popasovat.

Snahu o vysvětlení situace a konstruktivní kritiku vlády zkomplikuje přetrvávající nadvláda jednoho z nejhloupějších hodnotících soudů vůbec, tedy představa o tom, že „pravda je vždycky někde uprostřed“. Podobný logický proces jsme si ostatně v České republice již vyzkoušeli u řady příležitostí včetně uprchlické krize.

Je-li velká část společnosti i politiků schopná najít střední pozici mezi hysterií nacionalistů koketujících s fašismem a racionálním zhodnocením, že nějaké uprchlíky tu zkrátka bez větších problémů zvládneme, nemůžeme se divit, když se něčeho takového dočkáme i v otázce klimatu. K tomu se přidá trend subjektivizace faktů, tedy snahy vykládat prostý popis hmotné skutečnosti jako věc názoru. Je sice jasné, že fakta za názor z logiky věci označí v první řadě lháři, téměř nikoho to ale nevzrušuje a ani nevzruší.

Pravicoví bojovníci proti ekologii typu Václava Klause mladšího obohatí svůj repertoár úpění nad „klimatickým komunismem“ o další nesmysly, zatímco jiné pochybné části polického spektra rozvinou argumentační linii podobnou tomu, co americký historik Timothy Snyder označuje za schizofašismus. Ta se ve zkratce zakládá na tom, že chcete-li prosazovat autoritářskou a nacionalistickou agendu, musíte při tom hlasitě označovat své oponenty za nacisty (příp. fašizující kavárnu, sudeťáky atd.).

V nadcházejících letech je tudíž na místě se připravit na nekončící proud bizarnosti. Klaus mladší nebo Tomio Okamura mohou bez větších problémů vyrazit sázet stromy, aby ukázali klimatickým aktivistům, zač je toho loket a jak se ekologie „skutečně dělá“. Vysvětlit v takovém kontextu lidem, jak funguje uhlíkový cyklus Země a proč potřebujeme opravdu co nejrychleji odstavit uhlí, bude náročné, leč nezbytné.

Část klimatického hnutí předpokládá, že s postupující krizí již nebude možné problém popírat. Jedná se ale o zásadní omyl. Popřít lze prakticky cokoli — zvláště tehdy, jedná-li se o pozvolný trend, který se vzhledem ke svému rozsahu nemůže celý zhmotnit v jednoduché a konkrétní podobě.

Postupnost jevu navíc znamená zvýšené riziko kognitivní chyby, již ilustruje proslulé rčení se žábou uvařenou v pozvolna se ohřívající vodě. Víme, že v jiných krizích, kupříkladu při nástupu autoritářských režimů, lidé vykazují neuvěřitelnou míru přizpůsobivosti a naivní představy, že pořád ještě není vyloženě zle, protože alespoň teoreticky může být hůř.

Budoucnost čeká na napsání

Nastávající dekáda je pro klimatické hnutí určující. Je nicméně nutné pochopit, že výsledek společenského konfliktu mezi zájmem na zdravé přírodě, sebezáchově i demokracii a zájmem na zisku, ekonomickém růstu a udržení stávajících pořádků nebude jednoznačný.

Někdy jako by se pracovalo se dvěma scénáři. Jeden je optimistický — podaří se srazit emise, zastaví se vymírání druhů, lidé se adaptují na anomálie a klima se přidrží těch nejrůžovějších scénářů — a jeden negativní, který je již poměrně souvisle popsaný, kupříkladu zde či zde. Ve skutečnosti se ovšem pravděpodobně stane něco mezi tím, alespoň v příštích desetiletích.

Klimatická krize se nerozřeší jednou spektakulární událostí jako v americkém katastrofickém filmu. Případná zkáza bude postupná, nudná a provázená obecnou otupělostí k množícím se varovným zprávám. Stejně tak se fosilní energetika a ekonomika neudržitelného růstu nezruší jednou monumentální přímou akcí či občanským hnutím.

Jakýkoli sociální proces — včetně úspěchu či neúspěchu hnutí za klimatickou spravedlnost — je výslednicí ohromného množství faktorů odehrávajících se napříč širokou plochou času i prostoru se značnou mírou nahodilosti. Není to narůstající jednotná vlna, ale spíše směs zvuků z bezpočtu zdrojů umístěných v mnohastěnné místnosti bez světel.

Chceme-li navzdory apatii politiků a zájmům fosilního průmyslu prosadit potřebná opatření typu včasné uhlíkové neutrality, potřebujeme v prvé řadě najít v této kakofonii souzvuk a harmonii. To se nepodaří skrze budování jednotné platformy, ale jedině skrze širokou a přátelskou diskusi, seriózní výzkumnou i politickou práci a respektování plurality taktik.

Společnost potřebuje klimatology trpělivě vysvětlující situaci, aktivisty blokující vlastními těly hnědouhelné doly, zemědělce experimentující s ekologickými postupy, hornické odboráře hledající cesty ke spravedlivé přestavbě ekonomiky i stávkující středoškoláky. Ostatně málokdo může být klimatickému hnutí tak nadějným příkladem jako Greta Thunbergová.

Neudělala žádný patetický čin, ale to, na co jedinec stačí: sedla si před parlament s cedulí. Byla ovšem ve správný čas na správném místě se správným poselstvím. Když se jí dostalo nečekané pozornosti — místy přecházející až v obsesi — chopila se této odpovědnosti se ctí a příkladnou skromností. Vlna, jež se na její popud zvedla, potvrzuje slova Thunbergové o tom, že nikdo není tak malý, aby nedokázal něco změnit.

To je pro ekologické hnutí zásadní sdělení. Čekají nás nesnadné roky, v nichž musíme ukázat odvahu, inteligenci, solidaritu i diplomatický um. Je to ale úkol, který můžeme a musíme zvládnout. „Like the oceans we rise,“ stálo na mnoha transparentech v posledních letech. Nuže směle do toho.

    Diskuse
    January 2, 2020 v 18.46
    Posedlost jádrem
    Zdá se, že dokud si v ekologickém hnutí udržují vliv veteráni ověnčení slávou vítězných bojů proti jaderným elektrárnám, stačí k obraně uhlí naplánovat stavbu jaderné elektrárny — ekoaktivisté hned přeskupí síly, soustředí se na boj proti jádru a uhlí nechají už zase na pokoji, jako to dělali posledních třicet let, zatímco skleníkových plynů přibývalo, planeta se ohřívala a žáby se na ní vařily.

    Přitom debaty, zda jaderná energetika může zachránit klima, nebo nemůže, ve skutečnosti naprosto postrádají smysl. V úzkém slova smyslu je naprosto nepochybné, že jaderná energetika klima zachránit nemůže — stejně jako je nemůže zachránit energetika solární ani větrná. Zachránit si klima, ve kterém dokážeme žít, můžeme jedině tím, že přestaneme spalovat uhlí (a taky ropu a všechno, co z ní vyrábíme, a zemní plyn — a dřevo a další biomasu, včetně bioplynu, budeme pálit pouze v množství, v jakém se stačí obnovovat).

    Pokud se ekoaktivisté soustředí na boj proti uhlí, nenechají se od něj odlákat žádnou návnadou, jadernou ani jinou, a dosáhnou skutečně uzavření aspoň části uhelných elektráren, zachování klimatu tím pomohou, a co bude dál, to se uvidí. Možná se bez té energie prostě obejdeme, možná ji vyrobíme jinak; možná by bylo záhodno tlačit i na to, abychom uhlí nenahradili plynem, ale jako první krok se dá přijmout i to, a plynové elektrárny klidně zavírat až poté, co se zbavíme všech uhelných. Nepřátelé jádra, kteří tvrdí, že k náhradě za uhelné elektrárny je jádro nevhodné, by se při tom neměli znepokojovat, protože jestli svým tvrzením doopravdy věří, mohou si být jisti, že jádrem uhlí nikdo nenahradí. Nemusí vůbec protestovat proti jádru, stačí jen odmítnout sliby: „Zavřeme pár uhelných elektráren, až postavíme novou jadernou,‟ a prosadit zavírání uhelných elektráren hned, náhrada za ně ať se staví dodatečně. Jestliže jaderné elektrárny skutečně takovou vhodnou náhradou nejsou, nikdo je stavět nebude, přednost dostanou zdroje, které vyřazené uhlí nahradí rychleji a lépe.