Na začátku tohoto týdne se na mojí Alma mater, Fakultě sociálních studií v Brně (FSS), konala diskuze nad kompetencemi studentské komory akademického senátu. Emoce vyvolala podpora pražské okupační stávce za klima, která se odehrála před třemi týdny. Debatu by bylo možné odbýt mávnutím ruky, její význam je ale ve skutečnosti mnohem hlubší. V jejím jádru se totiž schovává principiální otázka: jaká je role univerzity v současné době?

Disputaci svolala studentská komora akademického senátu. Ten vyjádřil podporu okupační stávce za klima, což vyvolalo rozjitřenou diskusi na sociálních sítích. Ta vyústila až v sepsání otevřeného dopisu odsuzujícího postup senátorů a senátorek. V reakci vznikl oponentní dopis, který se snažil vyvracet argumenty toho předchozího, a ke kterému jsem jako student připojil svůj podpis i já. Oba dopisy jsou veřejně dostupné.

Debata nebyla ideálně moderovaná a vyústila v přehnané reakce z obou názorových stran. Na argumenty, které padají v podobné živé přestřelce, má však smysl reagovat i zpětně:

Podle kritiků postupu akademického senátu je podpora okupační stávky „nemístnou ideologizací a politizací univerzity“, která by prý měla principiálně zůstat nepolitická. Studentský senát prý podpořil nelegální stávku, která navíc údajně nepodporuje věcnou diskuzi o tématu. A mandát senátorů a senátorek jako volených zástupců studentů by podle tohoto názoru neměl dovolovat chovat se jinak, než povolují stanovy. Senát je vlastně jen interním administrativně kontrolním orgánem vůči managementu fakulty coby veřejné instituce, a jako takový se má přísně držet zákonem vymezených kompetencí, neboť „státní moc lze uplatňovat jen prostředky a v mezích stanovených zákonem“, jak se píše v Listině základních práv a svobod.

Tato argumentace ovšem kulhá už z právního hlediska. Univerzity nefungují jako ministerstva nebo instituce spravující stát. Fakulta v daném případě neuplatňuje státní moc, čili dané ustanovení se jí z právního hlediska netýká. Zákon přiznává univerzitám a jejím institucím značnou volnost už tím, že je ustavuje jako samosprávu svého druhu.

Určitá volnost interpretace je patrná i z definice kompetencí akademického senátu, který se podle stanov vyjadřuje zejména a) k návrhům studijních programů uskutečňovaných na fakultě, b) k záměru děkana jmenovat nebo odvolat proděkany. Slovíčko „zejména“ právně znamená, že se pouze vypichují nejdůležitější úkoly, které jako minimální plněny být musí. Právním jazykem řečeno, je to pouze demonstrativní výčet úkolů.

↗

Brněnská Fakulta sociálních studií zažila emotivní debatu o kompetencích akademického senátu. Jaká je role univerzity v současné době? Foto Anna Bromová

A toho akademické senáty i univerzity jako celek pravidelně využívají k podpoře různých iniciativ či vyjadřování se k politickému dění. Stejně tak zákon o vysokých školách výslovně říká, že univerzity „hrají aktivní roli ve veřejné diskusi o společenských a etických otázkách, při pěstování kulturní rozmanitosti a vzájemného porozumění, při utváření občanské společnosti a přípravě mladých lidí pro život v ní”.

Konflikt je princip demokracie

Jenom s právní argumentací o kompetencích senátu si však v případě této debaty nevystačíme. Naši pozornost si zaslouží i druhý argument odpůrců, tedy že podpora okupační stávky je ideologizací a politizací fakultního prostředí. Takový argument je totiž sám o sobě projevem mocenské strategie — tedy strategie bytostně politické. Antonio Gramcsi ve svém stěžejním díle o hegemonii popisuje jako jeden z hegemonních nástrojů ideologie její snahu tvářit jako neutrální, neideologická, nepolitická pozice.

Už definování toho, co je ještě nepolitické a neideologické, co je ještě aktivní a co už aktivistické, je politickým odmítáním opozice, která se snaží stávající politickou moc zpochybnit. Proč spolupráce se soukromými firmami nebo sponzorování univerzit mecenáši není politizací a ideologizací univerzitního prostředí, zatímco podpora občanských spolků či iniciativ ano?

Tuto strategii nejlépe vyjádřil jeden ze studentů fakulty, který debatu shrnul slovy: „I na základě téhle debaty je jasně vidět, že jste se vyjádřili ke kontroverznímu tématu a jako naši zástupci byste se měli vyjadřovat jen k věcem, které nejsou kontroverzní a na kterých se shodneme.“

Demokracie je svého druhu institucionalizací společenského konfliktu, slovy Masaryka otevřenou debatou. Proč by najednou univerzity měly být prostředím, kde tento konflikt neprobíhá, kde se zamlčují kontroverze? Neodporuje to původním ideálům univerzit tříbit společenskou diskuzi, kriticky promýšlet fungování společnosti a přinášet nové pohledy či řešení problémů?

Na západě je politický konflikt běžnou součástí univerzitního života. V Rakousku se do fakultních institucí volí studenti na základě své stranické příslušnosti, ve Francii nemine rok bez studentských okupačních stávek (mnohdy podporovaných studentskými senáty), v Británii probíhal čilý konflikt napříč fakultními institucemi v době učitelské stávky. A co protesty proti zavedení či zvyšování školného, to není politický konflikt?

Univerzita a její instituce nejsou jen byrokratickými orgány, které mají plodit technokraty. Ve skutečnosti má tento postoj blíže normalizačnímu myšlení, jak ve svých historických knihách Architekti dlouhé změny a Řídit socialismus jako firmu dokládají zástupci a zástupkyně Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR. Univerzita není rodinná oslava, kde se schválně vyhýbáme konfliktním tématům, abychom nepokazili večer nám i ostatním.

Ostatně i rodiny, které dlouhodobě potlačují vnitřní konflikt, plodí frustraci a potenciální společenské problémy. Proč by se tak ale měly chovat vysoké školy? Demokratický konflikt je zdravý — pojďme ho pěstovat.