Debata o metodách klimatickému hnutí neuškodí. Klíčová je ale pluralita taktik

Jakých taktik by mělo klimatické a environmentální používat a jak nejlépe komunikovat s veřejností a politiky? A existuje vůbec univerzální recept?

Kasparek-profil

Jan Kašpárek

09.10.2019 10:14

S tím, jak se blíží dosud zřejmě největší akce environmentálního hnutí Extinction Rebellion, v českém kontextu poněkud nešťastně překládaného jako Rebelie proti vyhynutí, se v kruzích lidí, kterým není lhostejné přežití lidského druhu, rozvířila neobvykle intenzivní debata. Týká se především taktik, jež by klimatické a širší environmentální hnutí mělo užívat, jakož i otázky vhodného způsobu komunikace s veřejností a politiky.

Diskusi o Extinction Rebellion sice zahájil klimatolog a člen klimatického panelu OSN Radim Tolasz, je ale vidět, že se téma dotýká i mainstreamu a politického středu: prozradil to extrakt centrismu v podobě komentáře Petra Honzejka varujícího hnutí za klimatickou spravedlnost před přílišným „radikalismem“. Deník Referendum současně zveřejnil otevřený dopis směřovaný Hnutí DUHA vyzývající k razantním aktivitám tváří v tvář počínajícímu klimatickému zhroucení, jakož i hned tři odpovědi od lidí, jejichž zásluhy pro životní prostředí jsou dlouholeté a nezpochybnitelné.

Jádro Tolaszova blogového textu a kritiky v českém prostředí stále nového hnutí se nese kolem údajně nereálných či nekonkrétních požadavků Extinction Rebellion, tedy:

  1. dosažení uhlíkové neutrality k roku 2025
  2. vyhlášení stavu klimatické nouze
  3. ustavení shromáždění občanů, jež by se účastnila rozhodovacího procesu ohledně řešení klimatické krize
Tolaszovi vadí, že aktivisté chtějí prosadit velmi svižnou uhlíkovou neutralitu, jež by v České republice prý k roku 2025 nebyla možná bez citelného snížení životní úrovně. Dále kritizuje neurčitost žádaných občanských shromáždění, u nichž není zřejmé, jaké by měly mít legislativní pravomoci, a zda by zahrnovaly i onu – přiznejme si, že stále nijak malou – část populace, jež pokládá za hlavní klimatickou otázku to, co před rokem jedla Greta Thunbergová.

Img_1719České klimatické hnutí spojuje široké spektrum osob z nejrůznějších oborů i velmi odlišných politických a sociálních prostředí. Foto Peter Tkáč, DR

Na Tolaszovu stranu se postavila ona část klimatického hnutí, jež má blíže k hledání systémových a institucionálních řešení. Lidé zaměřující se spíše na aktivismus zdola a občas značně punkovou nehierarchickou organizaci nesouhlasí a stojí spíše za tím, že je zkrátka dobře, že Extinction Rebellion něco dělají.

V kontextu nedávných rozsáhlých akcí občanské neposlušnosti napříč světem, při kterých vyšší stovky aktivistů Extinction Rebellion blokovaly ulice a nechávaly se následně zadržet policií, působí česká debata úsměvně. Přílišná obava z radikality a toho, že by někdo mohl porušit zákon, je tu ale tak zakořeněná a rozšířená, že se téma nedá jen tak smést ze stolu.

Reforma/rebélie/revoluce proti vyhynutí
Jakékoli společenské hnutí tvořené zdola se dříve či později dostane do situace, kdy se v něm vytvoří radikálnější i umírněné proudy, stejně jako skupiny schopné komunikovat s veřejností v kontrastu s těmi, jimž „aktivistické PR“ příliš nejde. V tu chvíli má na výběr z několika variant.

Buď se po vzoru jepičích levicových organizací a stran rozštěpí, držíc se zásady, že jeden člověk je organizace, dva koalice a tři internacionála. A nebo se s rozdíly naučí pracovat podle metody, jež se obecně označuje za pluralitu taktik. Ta označuje kolektivní strategii spočívající v tom, že široké spektrum aktivních a organizovaných lidí sleduje stejný dlouhodobý cíl (například klimatickou spravedlnost, odstranění fosilního průmyslu a podobně), ale pracuje s jinými taktikami a krátkodobými cíli.

Kupříkladu české antirasistické a antifašistické hnutí v časech, kdy za všechno ještě mohli Romové, poměrně funkčně pracovalo s nesmírně širokým spektrem osob od angažovanějších sociálních pracovníků a představitelů neziskových organizací přes dlouhodobé lidskoprávní aktivisty, místní Romy či soudnou menšinu politiků až po anonymní radikální antifašisty a squattery. Případné spory se zpravidla vyřešily. Když ne k obecné spokojenosti, tak alespoň k relativně funkčnímu odsunutí stranou.

Obecně je pluralita taktik založená na předpokladu, že kombinace radikálního a umírněného postupu vytváří určité pole, do něhož se vejde mnohem širší škála aktivních lidí, než do jakéhokoli izolovaného přístupu. Navíc vytyčuje výrazně účinnější rámec pro případné vyjednávání požadavků se stávající mocí.

Při dostatečné síle hnutí se cíle umírněných křídel stávají něčím zcela realistickým právě díky tomu, že opodál stojí radikálové s požadavky, na které moc za žádných okolností přistoupit nechce či nemůže, případně dokonce lidé, již se drží anarchistické strategie žádné požadavky neklást a zkrátka působit rozruch do doby, kdy nebude co kritizovat.

Ideálním modelem pro jakoukoli společenskou změnu je, když se debata o řešeném problému přesune z dilematu „nemělo by se dělat nic“ versus „záležitost se má řešit umírněným způsobem“ k volbě mezi umírněnou a radikální změnou. Nejedná se přitom jen o teoretickou záležitost, ale vcelku hojně užívanou strategickou metodu. Dlužno dodat, že užívanou v posledních letech takřka výlučně různými politickými podnikateli snažícími se svézt na vlně nacionalismu a vzestupu populistické pravice.

Vzhledem k tomu, že je klimatické hnutí v situaci, kdy by jeho porážka měla dalekosáhlé tragické následky prakticky pro kohokoli včetně největších popíračů, nemůže si dovolit ustrnout na rozporech a strategicky zamrznout. Naopak potřebuje co největší kreativitu a pestrost přístupů, které se mohou pohybovat od blokád uhelné infrastruktury přes lobbování v parlamentech až po teoretickou práci a systematickou osvětu.

Limity jsme my
Pluralita má své limity. Pokud má prakticky jakákoli platforma fungovat, potřebuje nejen respekt k odlišnostem, ale také odvahu nastavit hranice. V případě aktivistického hnutí, které může ohrožovat represe, se takové hranice přirozeně týkají osob a metod, jež s sebou nesou nesmyslné riziko stíhání. Dalším samozřejmým omezením plurality je odmítnutí eticky nepřijatelných postupů, jako je útočné násilí, ale také rasimus, diskriminace či koketování s autoritářskými ideologiemi.

Nastavení limitů je jednou z nejtěžších výzev pro hnutí, jež má dlouhodobě fungovat, aniž by se zvrhlo tak, jak se to kupříkladu stalo české sekci někdejšího Occupy Wall Street. Ta se z pobočky hnutí proti mocenským nerovnostem a neoliberalismu proměnila v karikaturu udržovanou lidmi se zálibou v nesmyslných konspiračních teoriích, případně časem přeběhnuvšími k rasistům a islamofobům. Neexistuje žádná konkrétní cesta, jak se této výzvě postavit. Klíčová zůstává ochota strategicky uvažovat a neustupovat ze základních etických norem ve prospěch pochybného zisku.

Pluralita může samozřejmě narazit i na problém vystupování těch křídel hnutí, které mohou svou bizarností či mírou kontroverze poškozovat obraz ostatních aktivistů. Taková kritika v aktuální debatě směřuje ke zmiňovaným Extinction Rebellion.

Ti se nevyhýbají apokalyptické rétorice, případně se při některých příležitostech neobešli bez poněkud ezorerických projevů typu popěvku „matko Země, tvá síla je ve mně“ před ministerstvem životního prostředí. Což je způsob komunikace, jaký nemalá část ostatních klimatických aktivistů z hloubi duše nenávidí: mimo jiné kvůli klausovským stereotypům vykreslujícím environmentalisty jako hippies objímajících stromy a faktu, že většina veřejnosti není s to rozlišovat jednotlivé části klimatického hnutí.

Řešením není posměch, natož potom distanc. Lék na potíže s kolektivní komunikací se často ukrývá – nepříliš překvapivě – v komunikaci. V dobře míněné polemice, a to ideálně vedené osobně, nikoli v odcizeném prostředí sociálních sítí. V upřímných sděleních, aktivním naslouchání a snaze o hledání obecně přijatelného řešení.

Nejedná se o nic snadného. Organizace zdola může být v hledání kompromisu (natož potom konsensu!) zdlouhavá až vyčerpávající. Je ale jediným způsobem, jak nevytvářet aktivistické minidiktatury, kdy ideově nejsprávnější a nejmoudřejší vedou, a ostatní mají mlčet, nebo být ostrakizováni. Hnutí vybudované na třeba i úmorně dosažené shodě má navíc šanci, že vydrží i nejrůznější těžkosti včetně času, tlaku oponentů či opadnutí veřejného zájmu.

České klimatické hnutí, respektive jeho podoba posledních let, je stále vcelku čerstvé. Spojuje široké spektrum osob z nejrůznějších oborů, a dokonce i velmi odlišných politických a sociálních prostředí. To, že v něm narůstá diskuse a polemika, není na škodu, protože se tak rodí možnost dosažení širokého akčního a strategického konsensu.

Je ale zásadní, aby debata nepřerostla v řevnivost a zbytečné útoky. Nezapomínejme na to, že metoda „rozděl a panuj“ představuje nejtrvalejší a nejsilnější zbraň proti takřka jakémukoli sociálnímu hnutí. Pro klimatické hnutí jsou sázky příliš vysoké, než abychom tuto zbraň zvedli a namířili proti sobě.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.