Ano, je nutné být radikální. Nebo spíš důslední. Ale jak z té časové pasti ven?
Jaromír BláhaOdpověd vedoucího programu Lesy v Hnutí Duha a veterána českého ekologického aktivismu na otevřený dopis bývalých kolegů Jana Beránka a Jakuba Patočky rozvíjí diskusi o strategii ekologických hnutí.
Do Hnutí DUHA jsem přišel někdy v roce 1991 a začal v něm pracovat nejdřív jako dobrovolník. Tedy nedlouho poté, co organizaci Jakub Patočka s Honzou Beránkem založili. Proč zrovna v Hnutí DUHA? Koupil jsem si na informačním stánku Duhy na brněnském hlavním nádraží časopis Poslední Generace. Název nebyl pesimistický: podtitul vyjadřoval krédo „Jsme poslední generací, která žije takto plýtvavým způsobem života, nebo jsme generací poslední“.
Dnes vidíme, jak pravdivé bylo. Jak Honza s Jakubem píší — později přejmenovali časopis na Sedmou generaci. Časopis šel (a stále jde) ke kořenům environmentálních problémů, ukazoval/ukazuje ekonomické, sociální, politické a filozofické souvislosti, dával/dává příklady jak to dělat, jak lze žít jinak. Hnutí DUHA chtělo řešit příčiny, a ne následky. A s tím jsem souzněl.
Honza s Jakubem popisují devadesátá léta Hnutí DUHA jako období radikalismu, ke kterému je třeba se vrátit. „Naši nástupci se vydali jinudy, protože se jim to v jejich podmínkách jevilo jako schůdnější,“ píší o dalších dvaceti letech působení Hnutí DUHA v českém environmentálním hnutí. Osobně ten rozdíl nevidím zdaleka tak silný, jak popisují.
Co se týče repertoáru nástrojů, nebyli jsme v devadesátých letech o nic moc radikálnější, než jsme v Hnutí DUHA dnes. Pořádali jsme demonstrace, pochody, happeningy a podobné akce a častěji než dnes akce občanské neposlušnosti — blokády. I tehdy jsme si říkali, že je třeba, aby v republice působila radikálnější organizace například typu Earth First!, aby lidé viděli, co je skutečně radikální organizace.
A po zkušenosti ze šumavských blokád kácení potvrzuji, že právě akce občanské neposlušnosti byly milníky, které změnily negativní vývoj v pozitivní a posunuly vše mílovými kroky vpřed. Díky nim vzrostla naše vyjednávací pozice, protože politikové nechtěli pokračovat v konfrontaci, která otevírala diskusi, ve které táhli argumentačně za výrazně kratší konec lana. Nicméně silnější vyjednávací pozice Hnutí DUHA vedla k tomu, že k „nastolení diskuse“ už nebylo potřeba tolik pořádat přímé akce, to je podle mě hlavní důvod, proč jich dnes Hnutí DUHA pořádá méně než dříve.
Jakákoliv lidská potřeba, ať bydlení, zdraví nebo vzdělání, je předmětem podnikání, zdrojem zisku a investicí jako každá jiná. Kdo si to nemůže dovolit, může si za to sám svou neschopností a leností a nesmí závidět úspěšným. Kdo chce mít zdravé životní prostředí, musí si na ně vydělat.
Tepelné elektrátny ČEZu jsou jen malý příklad. Jejich uzavření nepřichází v úvahu, stejně jako nepřicházelo v úvahu odprodat sídliště Písnice jeho obyvatelům, kteří je kdysi pomáhali stavět, — akciová společnost ČEZ je povinna maximalizovat svůj zisk, a kdyby neprodala byty nejvyšší nabídce na svobodném trhu nebo uzavřela elektrárnu, kterou může odprodat, zahraniční investoři by z pozice menšinových akcionářů žalovali většinového akcionáře, Českou republiku, v arbitrážním řízení. Ekoaktivisté mohou nanejvýš, pokud se zmohli na nějaké akcie ČEZu, využít téhož práva a napadnout prodej starých elektráren oligarchům, kteří vzápětí dostávají výjimky na jejich provozování, s tím, že ČEZ sám si měl nejdřív zažádat o výjimku, a potom ty špinavé elektrárny sám dál výhodně provozovat, anebo odprodat výrazně dráž.
Pro všechny kromě oligarchů je do budoucna jedinou záchranou zelený socialismus.