Boj za klimatickou spravedlnost českých občanek a občanů se dostal do nejvyšších pater české justice. Toto pondělí vydal Nejvyšší správní soud (NSS) rozhodnutí, kterým částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze z loňského června — a to jeho klíčové pasáže směřující ke snižování emisí.

Spolek Klimatická žaloba sdružující na 300 osob podal spolu s individuálními žalobci a obcí Svatý Jan pod Skalou žalobu na vládu a ministerstva z důvodu jejich nedostatečné snahy jak na poli mitigace — tedy snižování emisí, tak adaptace na nevyhnutelné dopady změn klimatu, čímž stát porušuje lidská práva občanek a občanů.

Nejvyšší správní soud nyní v obecné rovině uznal, že je legitimní soudní cestou požadovat, aby ministerstva adekvátně reagovala na hrozby plynoucí z člověkem zapříčiněného globálního oteplování. Stejně tak nijak nerozporoval, že důsledky změn klimatu zasahují a budou zasahovat do základních lidských práv. Přesto příznivý rozsudek Městského soudu zrušil. Proč? A jak se bude spor vyvíjet dál?

Jádro sporu tkví ve snižování emisí

Ve věci snižování emisí byla první česká klimatická žaloba úspěšná a Městský soud rozhodl, že „zásah ministerstev spočívající v nestanovení konkrétních mitigačních opatření vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990 je nezákonný“.

Jinými slovy — tím, že ministerstva v čele s Ministerstvem životního prostředí nestanovila jasný postup, aby Česká republika snížila své emise o 55 procent do roku 2030, porušila lidská práva žalobců.

Pro každého, kdo se zabývá klimatickou politikou českého státu, zní toto rozhodnutí logicky — Česká republika nedělá ani zdaleka dost, aby plnila závazky plynoucí z Pařížské dohody. Z hlediska intuitivní spravedlnosti dává takové posouzení smysl, čistě právní optikou ale není vůbec samozřejmé.

Největší problém spočívá v určení konkrétní povinnosti na snížení emisí, kterou by orgán států porušil. Tuto povinnost Městský soud spatřoval v neplnění cíle, který si stanovila Evropská unie jako celek v rámci systému Pařížské dohody.

Pařížská dohoda ukládá jednotlivým státům povinnost stanovit svůj „národně stanovený příspěvek“ (nationally determined contribution, NDC), kterým hodlá přispět ke globálnímu cíli zastavení klimatické krize. Česká republika se této povinnosti „zprostila“ díky tomu, že si takový příspěvek stanovila Evropská unie jako celek za všechny členské státy a spočívá právě ve snížení emisí o výše zmíněných 55 procent.

Vzhledem k tomu, že tento kolektivní závazek Evropská unie dále nijak nespecifikuje pro členské státy, je takto podle Městského soudu zavázána i Česká republika sama o sobě.

A právě tento výklad Nejvyšší správní soud nyní rozporuje.

Máme čas na zdrženlivost Nejvyššího správního soudu?

Soudci Nejvyššího správního soudu přistoupili k posouzení klimatické žaloby s velkou zdrženlivostí, a to ve dvou zásadních bodech. V první řadě, výše uvedený závěr Městského soudu podle NSS ze závazných právních předpisů nevyplývá.

Závazek snížit emise o 55 procent do roku 2030 je totiž podle výkladu NSS pouze kolektivním závazkem pro Evropskou unii jako celek a nelze z něj vyvozovat povinnost jednotlivých členských států a jejich orgánů. Soud zároveň dal žalobcům prostor poukázat na jiné předpisy tuzemského a evropského práva, ze kterých by mohla povinnost mitigace vyplývat.

Nejvyšší správní soud v několika bodech připomíná, že Česká republika dosud na rozdíl od jiných evropských států nepřijala klimatický zákon, který by české snahy konkretizoval, stanovil jasný plán snižování emisí a především poskytl občanům účinnou ochranu jejich práv, která bezesporu klimatická krize ohrožuje. To si od klimatického zákona slibuje i sousední Slovensko.

S ochranou lidských práv přímo souvisí druhý případ zdrženlivosti. Práva na příznivé životní prostředí, jež je zakotvené v Listině základních práv a svobod, se nelze domáhat bez jednoznačné právní úpravy. Podle soudu totiž důsledky klimatické změny na území České republiky nejsou dosud natolik závažné, aby „znemožňovaly realizaci základních životních potřeb člověka“.

Tento postoj ale odporuje logice klimatické změny. Emise skleníkových plynů, které jsou nebo brzy budou vypuštěné do atmosféry, již nelze vzít zpět. Ve chvíli, kdy budou dopady změny klimatu na obyvatele České republiky dostatečně intenzivní i pro justici, bude už pozdě.

Paradoxy klimatické litigace a nadějné vyhlídky

Sympatizanti klimatické žaloby mohli minulé pondělí zažít pocity bezmoci. Ve státě, kde dlouhodobě není řešení klimatické krize prioritou zákonodárců ani vlády, znamenal červnový rozsudek zadostiučinění pro klimatické hnutí a všechny, kterým záleží na budoucích generacích.

Paradoxně neúspěch ve sporu možná nejlépe dokazuje, že česká ministerstva jednají nedostatečně. Tím, že nebyl přijat klimatický zákon, je ztížen přezkum klimatické politiky, a to je systémový problém. Klimatická krize a transformace nutná pro její řešení představuje obrovský úkol pro celou společnost a bez jasného plánu, který by byl předvídatelný, stabilní a podléhal soudní kontrole, jsou zásadním způsobem ohrožována práva občanek a občanů. Právní jistota je přitom nedílnou součástí demokratického právního státu. A to je snad konzervativní hodnota.

Vláda nemůže alibisticky čekat, co po nás bude chtít Evropská unie — tím spíše, že samotné evropské cíle pro dodržení Pařížské dohody nestačí. Stát by měl co nejrychleji aktualizovat Politiku ochrany klimatu a další strategické dokumenty, aby se přiblížily cílům Pařížské dohody, a to ideálně ve formě právně závazného předpisu, jehož naplňování je vymahatelné. Kromě mitigace nelze zapomínat ani na adaptaci, která je svou lokální povahou mnohem více v moci české exekutivy.

Argumentační prostor Klimatické žaloby bude v obnoveném řízení před Městským soudem omezený. V případě, že dá pražský soud zdrženlivému Nejvyššímu správnímu soudu za pravdu, bude na místě podat stížnost k Ústavnímu soudu. Pro laika nepřehledný soudní ping-pong ale nic nemění na tom, že faktický zásah do lidských práv trvá.

Nesmíme zapomínat na to, že oba soudy se bezprecedentní klimatickou žalobou poctivě zabývaly a závažnost klimatické krize ani její vazbu na lidská práva nezpochybňují. Environmentální spolky i dotčení jednotlivci mají právo bránit se soudní cestou i v případě tak komplexní a globální problematiky, jako je změna klimatu.

Cesta pro další potenciální spory je proto otevřená. Vývoj na úrovni Evropské unie je překotný a může do budoucna zcela změnit situaci. Novou dynamiku může přinést i rozhodování Evropského soudu pro lidská práva. Tomu ostatně přisvědčují i opatrní soudci Nejvyššího správního soudu.