Změní mladí Portugalci také českou klimatickou politiku?
David ChytilSkupina mladých Portugalců podala u Evropského soudu pro lidská práva stížnost na evropské státy, neboť neřeší adekvátně klimatickou krizi. Úspěšných klimatických žalob po světě přibývá. Státy musí začít brát své klimatické závazky vážně.
Od podání první české klimatické žaloby na stát letos uplynuly dva roky. Spolek Klimatická žaloba spolu s dalšími žalobci uspěl před Městským soudem v Praze, Nejvyšší správní soud ale tento rozsudek začátkem tohoto roku zrušil a kauzu vrátil o stupeň níž. Případ se bude znovu projednávat 25. října.
Česká republika ale čelí i jednomu sporu s mezinárodním přesahem, který se nyní odehrává před Evropským soudem pro lidská práva (ESLP). Jedná se o stížnost šesti mladých Portugalců proti všem státům Evropské unie a dalším vyspělým evropským zemím, jež měly zasáhnout do lidských práv stěžovatelů tím, že dostatečně neřeší klimatickou krizi.
Vedle případu Duarte Agostinho a další štrasburský soud projednává dva další případy: stížnost seniorek pro klima proti Švýcarsku a případ bývalého starosty francouzského pobřežního města — Careme proti Francii.
Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva může mít vliv na spor o klima v tuzemsku a mohlo by osvětlit, jaké jsou povinnosti českého státu vůči svým občanům v otázkách změny klimatu. Pravomocný rozsudek ESLP má totiž velký potenciál ovlivnit rozhodovací praxi českých soudů.
Dosavadní průběh řízení naznačuje, že Evropský soud nebere klimatické případy na lehkou váhu — stížnosti projednává přednostně a komunikuje navenek s žalovanými státy. Ve věci švýcarských seniorek a Careme proti Francii již proběhla veřejná slyšení letos v březnu. Koncem září projednával ESLP nejambicióznější portugalskou stížnost. Právě její posouzení bude mít největší vliv na situaci v České republice. Pětihodinové slyšení z 27. září může poskytnout určité nápovědy, jak Evropský soud rozhodne.
Mladí stěžovatelé ve věku 11 až 24 let pocházejí z oblastí Portugalska, kde je probíhající změna klimatu již velmi citelná. Důsledky klimatické krize jako vlny veder nebo nekontrolovatelné požáry mají zasahovat do jejich práva na život a práva na soukromí, které jsou zakotveny v Evropské úmluvě o lidských právech.
Stěžovatelé například tvrdí, že vlny veder narušují jejich spánkový režim a s ním spojené duševní zdraví, požáry zase vedly k uzavření škol. Letošní léto s dalšími rekordními teplotami a smrtícími požáry ve Středomoří — včetně kritické situace v Řecku, které zažilo dosud největší požár zaznamenaný v Evropské unii — dodává argumentům žalobců na naléhavosti.
Dopady změny klimatu žalobci znatelně pociťují tady a teď. A co je pro mladé žalobce nejdůležitější, situace se bude do budoucna zhoršovat.
Dalším porušeným ustanovením tak má být čl. 14 Evropské úmluvy, tedy zákaz diskriminace, která v tomto případě spočívá v mezigenerační nespravedlnosti: mladí lidé ponesou následky změny klimatu nejvíce, i když se na jejím způsobení nepodíleli. Právy „budoucích generací“ se podobně zabýval i německý ústavní soud nebo klimatická žaloba v Kolumbii.
Portugalská stížnost je výjimečná důrazem na mezigenerační spravedlnost a ambicí přesahující stát, ve kterém stěžovatelé žijí. Jak ale může Evropský soud pro lidská práva takto bezprecedentní případ posoudit?
Evropský soud pro lidská práva byl zřízen v 50. letech 20. století jako nástroj ochrany lidských práv jednotlivce proti jejich porušování evropskými státy. V té době kvalita životního prostředí nebyla tématem a povědomí o klimatické změně se teprve rodilo. Evropská úmluva tak na rozdíl od české Listiny základních práv a svobod přímo neobsahuje právo na příznivé životní prostředí, jež bylo hlavním předmětem rozsudku Městského soudu v případě české Klimatické žaloby.
Dopady klimatických změn poškozují lidská práva
Evropský soud pro lidská práva ale v průběhu let našel cestu, jak chránit životní prostředí, neboť jeho kvalita se odráží i na výkonu dalších lidských práv. Soudci ve Štrasburku přišli s doktrínou „pozitivního závazku“ státu, která zjednodušeně řečeno spočívá v povinnosti státu předcházet ekologickým rizikům.
Během posledních dekád tak soud uznal například porušení práva na soukromí kvůli zdraví poškozujícímu průmyslovému znečištění nebo porušení práva na život kvůli sesuvu půdy, který nebyl dostatečně monitorován. Pokud štrasburský soud uznal takovou povinnost státu, proč by nemohl podobnou logiku aplikovat i v případě změny klimatu?
Klimatická krize je vnímána čím dál častěji jako lidskoprávní problém, a to i národními soudy — nelze nezmínit nizozemskou Urgendu, kdy soud konstatoval porušení práv obsažených v Evropské úmluvě a přikázal Nizozemsku, aby zvýšilo své ambice v oblasti snižování emisí.
Změna klimatu zasahuje a bude nadále zasahovat do lidských práv, a to nerovnoměrným způsobem na různé skupiny obyvatel — zejména na dospívající, na starší obyvatele nebo na zdravotně postižené. Státy jsou sice vázány mezinárodními úmluvami, které byly přijaty, aby se nebezpečná změna klimatu zmírnila, ale jejich snaha ani zdaleka nedostatečuje.
Existence pozitivního závazku státu mitigovat změnu klimatu se nabízí a také lidskoprávní rovina klimatické krize je dostatečně přesvědčivá, přesto je osud stížnosti nejasný.
Změní klimatické žaloby ustálenou judikaturu?
Největší úskalí totiž spočívá v otázkách, které předcházejí samotnému posouzení stížnosti. Není jasné, jak se soud postaví k tomu, že si Portugalci stěžují i na nedostatečnou politiku jiných států, nebo jak vstřícný může být v případě, kdy stěžovatelé nevyčerpali všechny vnitrostátní prostředky k nápravě své situace — což by prakticky znamenalo podat žaloby ve všech dvatřiceti státech. To je standardní postup a podmínka úspěchu stížnosti před Evropským soudem pro lidská práva.
Přestože ESLP přikládá klimatickým případům patřičnou váhu a samotné veřejné slyšení může vytvořit neformální tlak na žalované státy, k úspěchu klimatických žalob by zřejmě byla nutná změna ustálené judikatury.
Rozhodovací praxe štrasburského soudu ale rozhodně není statická, o čemž svědčí bohatá judikatura v otázkách životního prostředí. Závažnost klimatické krize nakonec může být důvodem pro posun ustálené praxe. To bude každopádně vyžadovat ochotu vzít v potaz závazky vyplývající z mezinárodního práva — kromě Pařížské dohody například i Aarhuské úmluvy, která v ekologických kauzách zakotvuje právo na soudní nápravu.
Lze proto očekávat, že se soudci pokusí najít kompromis, který uzná závažnost změny klimatu bez toho, aby příliš usnadnil přístup k již tak přetíženému soudnímu orgánu: sedm dalších klimatických stížností je před ESLP pozastaveno, dokud soud nerozhodne o právě projednávaných kauzách.
Nečekejme na rozhodnutí soudu: jednejme hned
Úspěch jedné z klimatických žalob ve Štrasburku by měl každopádně dopad na rozhodování vnitrostátních soudů a pomohl by vyjasnit, jaké povinnosti mají státy a jejich vlády vůči svým občanům. Posouzení globálního problému nadnárodním soudem — a to rovnou v případě několika desítek vyspělých států zároveň — se nabízí.
Podobná otázka nyní stojí před Mezinárodním soudním dvorem, který má po úspěšné iniciativě potápějícího se ostrovního státu Vanuatu na poli OSN vydat poradní stanovisko, jež zodpoví otázku „klimatické“ odpovědnosti států.
Samotný fakt, že se skupina mladých lidí z druhého konce Evropy rozhodla podat stížnost na více než třicet států včetně České republiky není dobrá vizitka pro tuzemskou vládu a ministerstva. V případě úspěchu portugalské stížnosti by byl náš stát rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva vázán, což by mohlo přispět ke zvýšení českých cílů snižování emisí a změně legislativy.
Verdikt Evropského soudu pro lidská práva lze očekávat v řádu několika měsíců až roku. Orgány státu by ale neměly čekat až na finální rozhodnutí soudu a měly by začít plnit své závazky. Klimatická změna není abstraktní problém. Laxní přístup většiny států má konkrétní dopady na všechny a obzvlášť na nastupující generaci, jak připomíná šestice mladých Portugalců.