Přesně dvacet minut. Tolik se nám podařilo získat z času plně vytížené starostky, která právě jednu schůzku skončila a druhá jí začíná za minutu. Už se na ni vzdáleně připojuje, zatímco s námi ještě dokončuje plánování jarní výsadby na obecní cestě. Odcházíme s kontaktem na geodeta, bagristu a konkrétním datem, kdy se na polňačce za obcí potkáme.

Tahle scéna není ničím výjimečná. Za poslední dva roky, kdy se naplno věnuji adaptaci krajiny na klimatickou změnu, jsem pochopila, že kapacita těch, kdo obce vedou, je jedním z hlavních klíčů k úspěchu jakýchkoli veřejně prospěšných záměrů.

Starostové jsou dnes bezpochyby jedněmi z top manažerů v českém prostředí. Mají však nevýhodu v tom, že většinou neřídí činnost v jednom oboru, kde by se mohli s odpovídajícím vzděláním a trochou vůle zorientovat. Jejich agenda je nesrovnatelně širší a roztříštěnější a zahrnuje vše od ztracených psů až po mnohamilionové investice do výstavby klíčových prvků obecní infrastruktury.

Není tedy divu, že adaptace krajiny vázne, přestože rozhodně nelze říct, že by o ni obce neměly zájem. Všichni totiž vidí problémy typu „při každém dešti nám do obce z polí teče voda“, „u nás vyschly všechny studny, i ty obecní“ nebo „chceme zachovat to, co je u nás hezké“.

V české krajině není pro popírání klimatické změny žádný prostor, protože její dopady pozoruje každý, kdo v ní žije. A stále častěji to není jen pozorování, ale spíš potýkání se s ničivými a nákladnými dopady. Právě obce jsou přitom v procesu adaptace na klimatickou změnu naprosto klíčové, protože reprezentují veřejný zájem, zároveň jsou ale schopny také zohlednit místní kontext.

Starostové obcí potřebují pomoc. Je to v zájmu všech

V časech, kdy není prakticky možné realizovat krajinná opatření bez souhlasu vlastníků, je role obcí, které zaštítí a vysvětlí přínosy opatření v krajině, neodmyslitelná. Na rozdíl od státu, jenž si pomocí zákonů usnadňuje výstavbu velkých infrastrukturních projektů relativně bez ohledu na zájmy jednotlivců, obec dokáže sehrát roli mediátora veřejného zájmu v mnohem lidštější podobě a zároveň dokázat, že zamýšlené opatření bude mít pro místní pozitivní dopad.

Aby však obce tuto roli mohly plnit, potřebovaly by pomoct. Zvláště ty malé, kde celý chod obecního úřadu zajišťuje jeden nebo dva lidé a kde nejsou odbory životního prostředí, natož pak kanceláře věnující se rozvojovým projektům, jak to je u metropolí. Právě malé obce s širou krajinou v jejich katastru, která by umožnila přírodě blízké adaptační zásahy, přitom potřebujeme.

Kdo má však tuto pomoc poskytovat? Někde se daří roli asistenta aspoň částečně přebírat krajům, které mají projekty a finance vyhrazené na pomoc obcím s adaptací. Pozitivní je třeba příklad Plzeňského kraje, který na základě své adaptační strategie pomáhá obcím se zpracováním studií, ale i s hledáním dotací na realizace nebo s komunikací s místními.

Tuto roli se snaží plnit i občanské organizace, jako je ta naše. K tomu logicky potřebujeme financování, které se ale nyní dostává pod naprosto absurdní palbu evropských pravicových antisystémových stran.

Dalším horkým kandidátem by byly pojišťovny, které si začínají uvědomovat rizika plynoucí ze stále nepředvídatelnějších projevů změny klimatu. Právě ony, pokud nechtějí obcím vyplácet náhradu stále větších škod způsobených extrémním počasím, by mohly obcím poskytovat asistenci při adaptačním procesu. První vlaštovka v podobě Prevenčního programu pojišťovny Kooperativa a.s. už vznikla.

Potřebovali bychom ale něco mnohem robustnějšího, co zahrnuje vzdělávání zástupců obcí, finanční podporu na zpracování koncepcí, ale také přístup k portfoliu odborníků, kteří budou umět jednat se zemědělci, vlastníky i orgány státní správy a nahradí nebo alespoň doplní tolik chybějící personální kapacitu na straně malých obcí.

Takový komplexní program by sice nebyl levný, ale ve výsledku bude jistě méně nákladný než vyplacené náhrady za škody po dalším extrémním projevu počasí.

Už si ani netroufám navrhovat, aby se podobnou funkci snažil plnit stát, i když podobný model pro jiné oblasti už funguje, například v podobě poradenských míst Zelené úsporám. Státu by se takový systém ve výsledku také mnohokrát vrátil zpět, protože je to nakonec on, kdo uhradí většinu škod po povodních, tornádech a epizodách extrémního sucha.

Bohužel se ale zřejmě blížíme do doby, kdy bude potřeba bojovat i za základní, tolikrát okopané základy ochrany přírody a adaptace na změnu klimatu. A bude zase obcích, aby se ozvaly a nedovolily sáhnout alespoň to málo, co nyní stát pro adaptaci poskytuje — ať už jsou to dotace, některé správní procesy nebo zákony.