Podle posudků čtyř předních právních akademických institucí nedělá český stát v ochraně klimatu dost. Ministerstva a vláda přitom mají přijmout jasný plán snižování emisí a rovněž i zákon, který by jasně stanovil české závazky v ochraně klimatu. Dle posudku Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, ale „český stát nevykazuje téměř žádnou aktivitu reálně vedoucí k takovému plnění.“

Posudky si vyžádal Ústavní soud. Ten nyní rozhoduje o stížnosti spolku Klimatická žaloba, který sdružuje více než tři sta občanů a obec Svatý Jan pod Skalou. Uskupení spolu s několika zemědělci a lesníky podalo v roce 2021 žalobu na čtyři ministerstva, která nesou hlavní odpovědnost za ochranu klimatu v České republice.

Žalobci požadují, aby soud označil nečinnost ministerstev na poli ochrany klimatu za nezákonnou a aby ministerstvům nařídil přijmout taková opatření a plány, která zajistí účinnou ochranu lidských práv a budou zohledňovat cíle Pařížské dohody.

Spolek sice v roce 2022 uspěl u Městského soudu v Praze, rozsudek byl ale následně zrušen u vyšší instance a v dalším řízení došlo k zamítnutí žaloby. Spolek Klimatická žaloba se proto v únoru 2025 obrátil na Ústavní soud.

Česká vláda je černým pasažérem

„Považujeme za velmi důležitý signál, že si Ústavní soud vyžádal právní stanoviska tolika respektovaných institucí,“ uvedl zástupce Klimatické žaloby Vincenc Bouček v tiskové zprávě. Dle Boučka jsou závěry všech posudků jednoznačné: „Česká republika je nečinná, chybí nám spolehlivé plány a právně závazný klimatický zákon.“

Posudek Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky vypracovaný týmem kolem Hany Müllerové tvrdí, že česká vláda se v rámci evropské klimatické politiky chová jako „černý pasažér“. Vláda „spoléhá na to, že bude moci v rámci kolektivního cíle snížení emisí o padesát pět procent plnit méně, neboť jiné státy budou dobrovolně plnit více.“ Kabinet tak přenáší odpovědnost za ochranu planetárního klimatu na jiné státy.

Podle Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci pak absence jednotného právního předpisu či „klimatického zákona“, který by stanovil závazky České republiky v oblasti klimatu, svědčí o tom, že se státní instituce „chtějí vyhnout soudně vymahatelné odpovědnosti z jejich naplňování.“

„Pokud stát dlouhodobě opomíjí své závazky přijmout účinnou zákonnou úpravu k ochraně před environmentálními hrozbami, soudní moc nejenže může, ale musí tuto nečinnost zohlednit. Jinak by sama rezignovala na ústavně svěřenou roli ochránce právního státu a garanta základních práv,“ stojí v posudku.

„Ministerstvo životního prostředí si stojí za tím, že všechny klimatické závazky vyplývající z Pařížské dohody i legislativy Evropské unie plní,“ uvedla pro Deník Referendum mluvčí ministerstva Veronika Krejčí. Ministerstvo připravilo a na úrovni resortu schválilo aktualizaci Politiky ochrany klimatu v České republice pro období 2025 až 2050, která by „měla sloužit jako prováděcí dokument pro ochranu klimatu k Vnitrostátnímu plánu České republiky, dále jej v této oblasti rozvíjí a specifikuje opatření pro jednotlivé emisní sektory.“

Podle posudků je však nutné přijmout právně závazný dokument, nikoliv jen vnitřní předpis v rámci ministerstva.

Expertka na klimatické právo a jedna z autorek posudku Akademie věd Eva Balounová pro Deník Referendum uvedla, že „klimatické žaloby obecně jsou přelomové, protože soudy odpovídají na úplně nové otázky, které doposud nikdo nekladl.“

Významný posun podle Balounové je už to, že soudy v rozsudcích zcela bez výhrad uznávají existenci klimatické změny a odpovědnost člověka za jejich vznik a zrychlování: „nerespektování stanovisek soudů ve věci ochrany klimatu, tak znamená i nerespektování zásad právního státu jako takového,“ uvedla pro Deník Referendum.

Ústavní soud by měl o stížnosti spolku Klimatická žaloba rozhodnout na podzim tohoto roku.