Ve dvou latinskoamerických zemích — v Kolumbii a Salvadoru — proběhly o minulém víkendu pozoruhodné volby. Zatímco v souboji o křeslo salvadorského prezidenta zvítězil těsně dosavadní levicový viceprezident a bývalý guerillový vůdce Salvador Sánchez Cerén, volby do obou komor parlamentu v Kolumbii vlastně vítěze nemají.

Vedle obvyklého šlo v letošních kolumbijských volbách i o několik zásadních věcí, které s  výběrem kongresmanů souvisejí spíše volně: O šance kandidátů na budoucího prezidenta země voleného v květnu; o zachování současné většinové podpory v obou komorách pro pokračování rozhovorů s Revolučními ozbrojenými sílami Kolumbie (FARC); a nakonec o rozsah pomsty jednoho bývalého prezidenta. A právě v těchto třech oblastech je dopad výsledků sporný.

K pochopení situace je třeba začít od posledního bodu. Hlavní charakteristikou těchto voleb bylo, že proti sobě nepřímo stanuly tábory okolo dvou prezidentů: současného konzervativního prezidenta země Juana Manuela Santose a bývalého ještě o mnoho konzervativnějšího prezidenta Álvara Uribeho. Uribe zastával úřad až do roku 2010 jako výrazný jestřáb, tvář kolumbijsko-americké války proti drogám, ilegálním milicím a především proti dvěma hlavním guerillám, Národní osvobozenecké armádě (ELN) a FARCu. Současný prezident Santos v tuto dobu paradoxně působil jako Uribeho blízký spojenec, spoluzakladatel Sociální strany národní jednoty obecně známé jako „strana U“ a také jako ministr obrany. Santos s Uribem spolupracoval na změně ústavy, která umožnila Uribeho znovuzvolení v roce 2006, a podporoval i Uribeho kandidaturu na třetí období, kterou však nakonec zamítl ústavní soud.

Jako Uribeho chráněnec a s jeho podporou se pak Santos stal v roce 2010 prezidentem Kolumbie. Jenže nová hlava státu se ukázala výrazně zdrženlivější než ta stará. Santos začal zlepšovat vztahy s Venezuelou a tehdejším prezidentem Chávezem, který se s Uribem bytostně nesnášel; za jejich vlády došlo mezi Venezuelou a Kolumbií málem k ozbrojenému konfliktu. Několik Uribových osobních soupeřů se stalo členy nového kabinetu. Santos dokonce neváhal podpořit nezávislé vyšetřování osob podezřelých z korupce a napojení na polovojenské organizace z osobního okolí bývalého prezidenta. A také začal vyjednávat o míru s FARC.

Staré spojenectví bylo u konce. Uribe, odcházející z úřadu s obrovskou popularitou, začal útoky na Twitteru a finišoval vytvořením nové strany s názvem Demokratický střed — Silná ruka, velké srdce. Uribe osobně se stal též kandidátem do senátních voleb za svou stranu. A jako hlavní cíl si vytyčil zabránění mírových rozhovorů s guerillami a sesazení Santose v květnových prezidentských volbách. Exprezident sám se sice kvůli rozhodnutí ústavního soudu již hlavou státu stát nemůže, kandidátem Demokratického středu je ale jeho nový chráněnec — bývalý ministr financí Óscar Iván Zuluaga.

Ve víkendových parlamentních volbách počítal Uribe a jeho spojenci s jasným vítězstvím a průzkumy veřejného mínění je v tom podporovaly. Vše ale dopadlo poněkud jinak. Sám Uribe byl sice zvolen do senátorského křesla, což se ještě žádnému kolumbijskému exprezidentovi nepovedlo, a jeho strana též zvítězila v hlavním městě. Ale v Senátu celkově se umístila na druhém místě a ve Sněmovně dokonce až na pátém s necelými deseti procenty hlasů. V obou případech zvítězila Santosova strana U. Demokratickému středu se ovšem podařilo narušit nadpoloviční většinu vládní koalice v Senátu a jazýčkem na vahách ve Sněmovně je dosud vládní Konzervativní strana, o níž mnozí soudí, že by mohla pomoci torpédovat mírové rozhovory.

Uribe je tedy zpátky, spíše než jako vítěz však jako nepříjemný škůdce pro svého úhlavního nepřítele. Santos má navíc nyní blíže ke znovuzvolení — v posledním průzkumu získal Uribeho kandidát Zuluaga deset procent hlasů, Santos třicet pět.

Jenomže ani stávající prezident se nemůže z výsledků upřímně radovat. Strana U navzdory vítězství bolestně oslabila, a pokud konzervativci skutečně změní barvu, bude muset hledat spojence mezi opozicí v parlamentu. Další zajímavostí kolumbijských voleb mimochodem je, že žádná levicová strana opět nedosáhla dobrých výsledků. Lehce posílili pouze Zelení ve Sněmovně, ale naopak ztratili v Senátu, a největší levostředová Liberální strana sice získala téměř identický počet křesel, zato však ztratila výrazný počet hlasů. Liberálové jsou navíc součástí Santosovy široké koalice, nikoliv opozice.

Jak trefně poznamenávají kolumbijští komentátoři, vítěz voleb je tentokrát pouze jeden: neúčast. K volbám nepřišlo rekordních 58 procent voličů. A rekordní byl také počet neplatných hlasů nebo bílých volebních lístků: 15 procent do Senátu a 16 procent do Sněmovny. To dává dohromady několik milionů neplatných hlasů. A vzbuzuje oprávněný pocit, že na znechucení Kolumbijců z politiky nic nemění ani dramatický boj mezi dvěma prezidenty.