Před necelými třemi týdny jsem zde psal o vyvrcholení protestů, které vypukly uprostřed druhé nejlidnatější země Jižní Ameriky — Kolumbie. Stalo se tak v souvislosti s ekonomickými problémy tamních farmářů. Nejpočetnější a zároveň nejchudší složka kolumbijské populace začala s demonstracemi a blokádami hlavních silnic již na počátku srpna — ve chvíli, kdy naznala, že již nedokáže snášet zhoršující se sociální situaci. Své učinily i důsledky uzavření dohody o volném obchodu se Spojenými státy a zákonu zakazujícímu volné pěstování geneticky modifikovaných potravin. Do ulic tehdy vyšlo na třicet tisíc lidí a protest se rozšířil mezi další dlouhodobě nespokojené vrstvy kolumbijské společnosti — učitele a studenty, státní zaměstnance, horníky, pracovníky ve zdravotnictví nebo ve veřejné dopravě.

Od té doby se změnil především přístup kolumbijského prezidenta Juana Manuela Santose. Tedy muže, jenž se sebevražednou arogancí tvrdil, že „žádná takzvaná stávka neexistuje“ a posléze na protesty, jež ochromily ulice největších kolumbijských měst včetně Bogoty, zareagoval rozmístěním desítek tisíc vojáků a vyhlášením výjimečného stavu. Během střetů s policií a armádou zemřeli čtyři demonstranti a mnoho jich bylo zraněno, někteří dokonce v ostré střelbě bezpečnostními složkami.