Průběh kolumbijských voleb nemohl nikoho překvapit. Země potvrdila status nejkonzervativnější bašty v Jižní Americe, když proti sobě ve druhém kole stanuli dva pravicoví kandidáti: dosavadní prezident Juan Manuel Santos a neoliberální ekonom Oscár Iván Zuluaga, za něhož se ukryl bývalý prezident země Álvaro Uribe. Vysloužilému politikovi a momentální Nemesis Santose totiž ústava zakazuje znovu kandidovat.

Vítězem je nakonec současná hlava státu; Santos získal v druhém kole těsně nad padesát procent a svého soupeře porazil o 800 tisíc hlasů. Výsledek se víceméně očekával, řada průzkumů naznačovala Santosovo vítězství už v prvním kole. Místo toho vstoupil do závěrečného klání až z druhé pozice, což muselo otřást sebedůvěrou prezidenta i jeho strany. Kdysi populárnímu Santosovi srazila oblibu nejen roztržka s bývalým mentorem Uribem, ale také nespokojenost s jeho vzdělávací a zemědělskou politikou, která vyvrcholila na konci minulého roku sérií stávek, studentských protestů a nepokojů. Jedním ze zdrojů nevole je mimochodem dohoda o zóně volného obchodu se Spojenými státy.

Prezident musel sám sebe před druhým kolem víceméně ztotožnit s budoucností mírového procesu a svého oponenta naopak s pokračujícím krvavým konfliktem. Podařilo se mu to, i když jeho výsledek nebyl zářný; druhé kolo nepřilákalo ani polovinu populace a na milion voličů vhodilo buď prázdný volební lístek, nebo byly jejich hlasy neplatné.

Bez ohledu na jeho upachtěnost je přesto Santosovo vítězství víceméně dobrá zpráva, a to nejméně ze tří důvodů.

Nejdiskutovanější je bezpochyby již zmiňované pokračování mírových rozhovorů v Havaně mezi vládou a Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie (FARC); existuje také perspektiva obnovení rozhovorů s Národně osvobozeneckou armádou (ELN). Naděje na ukončení posledního ozbrojeného konfliktu v Jižní Americe přitom nikdy nebyly větší. Na Kubě vzniká přijatelný mírový kompromis a obě strany deklarují svou připravenost ho dodržet; FARC dokonce bez dalších podmínek trpělivě čekaly na výsledek prezidentských voleb.