Jistě jste si toho již také všimli: v Chile se bouří studenti. V Santiagu, Concepcionu, Valparaisu a dalších městech vychází do ulic ve velkých počtech už tři měsíce. Malá skupina z nich se navíc občas pobije s policí, a tak lze o chilských protestech číst sem tam i v našem tisku.

Pro oko sledující obrazy z anglických ulic, stanová městečka v Izraeli či davy na španělských náměstích nejde na první pohled o nic tak unikátního. Pravda, zpráva o zatčení 900 demonstrantů v jeden den (5. srpna) či pohled na stotisícový dav na santiagském bulváru Alameda (o pět dní později) leckoho zaujme. Chilské protesty také provázejí netypické podpůrné akce. V úterý 16. srpna například obsadila 70členná skupina malířů, spisovatelů a hudebníků sídlo UNICEFu v hlavní městě a odešla až ve chvíli, kdy tamní zástupci OSN prohlásili chilský vzdělávací systém za nespravedlivý.

Ale přeci jen: klasických vyjádření studentské nevole zažívá dost i Evropa, a potom: Chile je daleko. Na druhém konci světa, s jiným zřízením a jiným problémy.

Jenomže první pohled jako obvykle klame. Protestujícím Chilanům nejde jen o nějaké nezvýšení školného, jak by se mohlo zdát z agenturního zpravodajství. Domáhají se  změny celého vzdělávacího systému, a to od základu — od východiska, které na této jihoamerické zemi již léta obdivuje neoliberální a zvláště neokonzervativní pravice: státem podporovaného průniku privátní sféry (a tržních principů) do sféry veřejné.

Takový cíl (a příslušné úsilí) si žádá mimořádnou pozornost.

Podstata problému

Jak připomíná Gideon Long v své analýze pro BBC, chilské vysoké a střední školy patří v žebříčcích kvality vzdělávání OECD k tradičně nejlépe hodnoceným institucím svého typu na kontinentu. V šetřeních, která zohledňují sociální dostupnost kvalitního vzdělávání, ale naopak figurují na opačném konci (v žebříčku PISA například na 64 místě z 65). Tato rozporná skutečnost je v první řadě způsobena strukturou fungujících škol. Přibližně pět procent chilských středoškoláků dnes studuje na elitních soukromých školách, kde jejich rodiny platí vysoké poplatky. 45 procent dalších naopak navštěvuje školy bez školného, na kterých je jim studium dotováno z rozpočtů vlád jednotlivých územně-správních oblastí. Zbylých 50 procent pak chodí na třetí typ škol, na nichž se školné platí, leč tyto instituce zároveň dostávají příspěvky od státu.

V důsledku dochází k trojímu: za prvé, dětí příslušníků nejbohatší vrstvy dostanou bez ohledu na studijní předpoklady výrazně lepší průpravu k dalšímu rozvoji a kariéře, neboť plat zaměstnance se v Chile nezřídka odvíjí od toho, na jaké škole studoval. Za druhé, šance dětí rodičů z nižších vrstev získat kvalitní vzdělání je vinou systému a priori snížena. Vzniklý sociálně-segregační efekt tu navíc zesiluje i místo bydliště příslušné rodiny — vlády chudších regionů totiž dotují svoje (tj. bezplatné) školy méně. No a za třetí, schopní studenti nejrozšířenějšího typu škol (soukromých a zároveň dotovaných) šanci mají, nicméně lepší ústavy mohou poplatky za studium bez efektivního omezení zvyšovat na základě principu nabídky a poptávky. To pak sociálně třídící účinek systému dále zvyšuje.

Vysoká škola, univerzita ani polytechnický institut, na kterém by se neplatilo školné, přitom v celém Chile neexistuje. Jestliže se tak průměrně vydělávající rodina uskromní, aby dopřála dětem středoškolské vzdělání na škole alespoň nadprůměrné úrovně, musí se v případě jejich studií na univerzitě rovnou zadlužit.

Podle údajů z přehledové analýzy tématu, publikované v Le Monde diplomatique, se školné na lepších školách vyššího typu pohybuje od 270 tisíc do 400 tisíc pesos měsíčně (9800 až 14 400 korun). Průměrný plat je nyní v Chile 600 tisíc pesos (21 600 korun).

Protestující tedy dnes nevolají pouze po snížení (resp. státní regulaci) poplatků, ale hned po pěti zásadních změnách: zvýšení výdajů státu na vzdělání (jak připomíná i Radim Klekner na Aktuálně.cz, Chile dnes podobně jako ČR vydává na školství ekvivalent 4,4 procent HDP, přičemž OSN doporučuje sedm procent); převedení správy škol nižšího typu z regionálních vlád na centrální; schválení jasně vymahatelného pravidla, že škola, které se díky vysokému školnému podařilo dosáhnout zisku, musí jeho významnou část reinvestovat opět do vzdělání, jinak přijde o státní podporu; zakotvení práva na kvalitní vzdělání do ústavy a vzniku alespoň několika státních vysokých škol, kde budou chudí moci studovat bezplatně.

O všech těchto pěti bodech pak žádají protestující vypsat celostátní referendum. To je jejich požadavek číslo šest — apel, jenž stojí mimo vzdělávací reformy a zároveň v jistém smyslu nad nimi. Proč bude vysvětleno dále.

Ústupky nestačí

Chilský vzdělávací systém funguje doposud na základě zákona známého pod zkratkou LOCE. Jedná se o normu, kterou prosadil ještě Pinochetův režim, a to přesně den před svým pádem. LOCE se od obnovy demokracie v zemi pokusilo již několik vlád přepracovat, žádné se to však nepodařilo důsledně.

Nejdále v úsilí o reformu se podle Pamely Sepúlvedové, jež problém analyzuje pro IPS, dostala vláda bývalé prezidentky Michelle Bacheletové. Ta po předchozích protestech studentů (zejména v roce 2006) předložila velký balíček tematických změn. Chilský Kongres sice úpravy po dlouhých debatách odhlasoval v roce 2009; stalo se tak ale ve značně okleštěné podobě, která postatu systému zesilujícího nerovnosti nezměnila.

Současný prezident Sebastián Piñera se po prvním měsíci demonstrací vydal obdobnou cestou. Jeho kabinetem předložený soubor legislativních novel obsahuje celkem 21 dílčích reforem - od změn ve způsobu vzdělávání učitelů po systém půjček a stipendií pro chudé a nadané studenty. Základ nicméně opět nemění. Podle výroků Piñerova ministra školství (na začátku srpna pak odvolaného) vděčí Chile protržnímu systému za svou prosperitu a navzdory problémům není posilování role státu cestou, jíž by se měla země ubírat.

Skupiny demonstrantů proto už v upřímnost snahy politiků o nápravu nevěří a chtějí, aby o reformách, jež budou právě míru pronikání trhu do fungování školství omezovat, rozhodli Chilané přímo.

Mohou uspět?

Stěžejní otázka je tedy nasnadě: Mají protestující reálnou šanci dosáhnout svých cílů? Podporu mají skutečně velikou. Podle šetření místního think tanku The Center of Public Studies z předminulého týdne schvaluje cíle protestujících na 80 procent všech Chilanů. 26 procent dotázaných si myslí, že se vzdělávací systém za posledních 10 let zhoršil, 45 procent dalších je toho názoru, že stagnoval. Země (jako celek) přitom po celou dobu bohatla a hospodářství rostlo.

Pouze 10 procent Chilanů si dnes myslí, že kabinet s prezidentem přistupují k problémům školství tak, jak by měli. Před protesty jich bylo třikrát tolik.

I z agenturního zpravodajství lze dále rozpoznat, že kvůli školství neprotestují pouze studenti. Velká srocení v ulicích střídají pestré průvody s účastí rozličných lidí v maskách. Na školách dochází k blokádám či obsazování budov, jichž se účastní i důchodci. Na náměstích se rovněž konají líbací demonstrace a od pádu Pinochetovy diktatury poprvé dochází i na cacerolazos — protesty velkého počtu lidí bušících do pánví a rendlíků.

Obliba prezidenta klesla v srpnu na 26 procent. To je u chilské hlavy státu nejméně za posledních 20 let. Ještě minulý podzim přitom popularita Sebastiána Piñery strmě rostla — to když dokázal výborně (a to i ve smyslu práce s médii) zvládnout události kolem závalu 33 horníků v dole San José.

Vše zde vypsané hovoří pro studentské požadavky. Připočte-li se navíc výdrž, s jakou v protestech pokračují už řadu týdnů, a též nebývalé odhodlání některých z nich (40 středoškoláků například před několika dny vyhlásilo protestní hladovku), musí se pozorovatel ptát: Kdy mají na úspěch větší šanci, nežli teď.

Jenomže na vládu nyní netlačí jenom zastánci důsledné reformy školství. Dopisovatel BBC Long vypočítává: v Chile se dnes bouří ekologové, kterým se nelíbí způsob, jakým se rozhoduje (a realizuje) stavba vodních děl v Patagonii; stávkují dělníci z měděných dolů, jejichž sociální situace se nelepší navzdory tomu, že cena mědi vzrostla za poslední rok o třetinu a od roku 2002 trojnásobně; demonstrují zaměstnanci dopravních podniků, které chtějí i za příznivé hospodářské situace propouštět; a ozývají se i farmáři, jimž prodej výpěstků komplikuje státní finanční politika silného pesa.

Protest jedněch neznamená vždy posílení protestů jiných. Jak připomíná Jonathan Franklin v Guardianu, schopný politik, jímž prezident Piñera bezpochyby je, dokáže stavět požadavky jednotlivých protestních skupin proti sobě — všechno najednou se přeci, to dá rozum, změnit nedá.

Vláda může každému ustoupit o něco. Celková suma nevole se tak ztlumí a vše může nakonec ještě skončit jako už několikrát — návrhem dílčích reforem, které se během parlamentní rozpravy dále zmírní.

Protesty za zásadní změnu školského systému jsou dosud ze všech aktivit, jimiž dnes nejrůznější občansko-sociální skupiny v Chile o něco usilují, nejmohutnější. Média píší o největší vlně nevole od konce 80. let, dokonce i o Chilské zimě. Bude však ještě třeba ohromné vytrvalosti, politické taktiky a organizačního umu, chtějí-li jejich účastníci dosáhnout hlavního cíle. Pokud se jim to však podaří, půjde o úspěch s významem pro pokrokovou levici na celém světě. A třeba budou za pár let k vývoji v Chile vzhlížet docela jiné ideo-politické školy než ty, které ji dávají za příklad dnes.