Jistě jste si toho již také všimli: v Chile se bouří studenti. V Santiagu, Concepcionu, Valparaisu a dalších městech vychází do ulic ve velkých počtech už tři měsíce. Malá skupina z nich se navíc občas pobije s policí, a tak lze o chilských protestech číst sem tam i v našem tisku.

Pro oko sledující obrazy z anglických ulic, stanová městečka v Izraeli či davy na španělských náměstích nejde na první pohled o nic tak unikátního. Pravda, zpráva o zatčení 900 demonstrantů v jeden den (5. srpna) či pohled na stotisícový dav na santiagském bulváru Alameda (o pět dní později) leckoho zaujme. Chilské protesty také provázejí netypické podpůrné akce. V úterý 16. srpna například obsadila 70členná skupina malířů, spisovatelů a hudebníků sídlo UNICEFu v hlavní městě a odešla až ve chvíli, kdy tamní zástupci OSN prohlásili chilský vzdělávací systém za nespravedlivý.

Ale přeci jen: klasických vyjádření studentské nevole zažívá dost i Evropa, a potom: Chile je daleko. Na druhém konci světa, s jiným zřízením a jiným problémy.

Jenomže první pohled jako obvykle klame. Protestujícím Chilanům nejde jen o nějaké nezvýšení školného, jak by se mohlo zdát z agenturního zpravodajství. Domáhají se  změny celého vzdělávacího systému, a to od základu — od východiska, které na této jihoamerické zemi již léta obdivuje neoliberální a zvláště neokonzervativní pravice: státem podporovaného průniku privátní sféry (a tržních principů) do sféry veřejné.

Takový cíl (a příslušné úsilí) si žádá mimořádnou pozornost.

Podstata problému

Jak připomíná Gideon Long v své analýze pro BBC, chilské vysoké a střední školy patří v žebříčcích kvality vzdělávání OECD k tradičně nejlépe hodnoceným institucím svého typu na kontinentu. V šetřeních, která zohledňují sociální dostupnost kvalitního vzdělávání, ale naopak figurují na opačném konci (v žebříčku PISA například na 64 místě z 65). Tato rozporná skutečnost je v první řadě způsobena strukturou fungujících škol. Přibližně pět procent chilských středoškoláků dnes studuje na elitních soukromých školách, kde jejich rodiny platí vysoké poplatky. 45 procent dalších naopak navštěvuje školy bez školného, na kterých je jim studium dotováno z rozpočtů vlád jednotlivých územně-správních oblastí. Zbylých 50 procent pak chodí na třetí typ škol, na nichž se školné platí, leč tyto instituce zároveň dostávají příspěvky od státu.

V důsledku dochází k trojímu: za prvé, dětí příslušníků nejbohatší vrstvy dostanou bez ohledu na studijní předpoklady výrazně lepší průpravu k dalšímu rozvoji a kariéře, neboť plat zaměstnance se v Chile nezřídka odvíjí od toho, na jaké škole studoval. Za druhé, šance dětí rodičů z nižších vrstev získat kvalitní vzdělání je vinou systému a priori snížena. Vzniklý sociálně-segregační efekt tu navíc zesiluje i místo bydliště příslušné rodiny — vlády chudších regionů totiž dotují svoje (tj. bezplatné) školy méně. No a za třetí, schopní studenti nejrozšířenějšího typu škol (soukromých a zároveň dotovaných) šanci mají, nicméně lepší ústavy mohou poplatky za studium bez efektivního omezení zvyšovat na základě principu nabídky a poptávky. To pak sociálně třídící účinek systému dále zvyšuje.