Na šokující informace o dění v Chile se dá v posledních týdnech narazit bezmála každý den, v mnoha případech ale odrážejí pouze špičku pomyslného ledovce. Masivní protesty, které zachvátily v uplynulém měsíci všechna velká města země, jsou totiž něčím více, než pouhým projevem občanské nespokojenosti. Vlna hněvu se nezvedla jen v souvislosti se snížením minimální mzdy či zdražením dopravy, jak se může zdát z masmédií. Tyto záležitosti byly daleko spíše jen onou poslední kapkou do pomyslného poháru trpělivosti. Chile měla a dosud má mnohem tíživější problémy.

Připomeňme si roky trvající protesty proti děsivé důchodové „reformě“, navržené bratrem současného prezidenta Josém Piñerou, a obírající celoživotně pracující o další část důstojnosti. Zmíněná „reforma“ má vést mimo jiné k dalšímu prodloužení produktivního věku do sedmdesáti let. Už nyní je ale situace alarmující. Představte si například, že celý život učíte, a následná výše vaší penze vás vystaví pokořujícímu dilematu: buďto žebrat, nebo si přivydělávat pouličním prodejem vámi vypěstovaných či vytvořených produktů.

Ani jedna z forem vás nespasí, protože váš stánek v nejbližší době rozkope policie a vás samotné zatkne pro nelegální činnost, a dost možná, jak je zvykem, vás i brutálně zmlátí, bez ohledu na to, že jste ve věku prarodičů zasahujících.

Generace seniorů kolem osmdesáti let je dnes v Chile generací s nejvyšším počtem sebevražd. Stát prostě využije vaši veškerou produktivní sílu, a pak vás, přímo či nepřímo, zlikviduje.

Připomeňme si zneužívání moci ze strany armády a policie, které dosahuje obludných měřítek. Privatizaci vody, alarmující situaci kvůli suchu vyvolanému nekontrolovanou těžbou a nahrazováním původních lesních porostů avokádovými plantážemi. V některých regionech došlo již k úplnému vymizení rozsáhlých vodních zdrojů. Problematické jsou rovněž vazby mnoha členů vlády na pinochetovskou garnituru.

Co není ani trochu překvapivé, je fakt, že v důsledku pravicí neustále obhajovaného historického kontextu a také po bezbřehé vlně privatizací rozhoduje o „demokratickém“ Chile, jeho politice a ekonomice jedno procento nejbohatších. Toto procento zahrnuje kromě vlastníků většiny velkých podniků také řadu státních představitelů, mezi jinými i rodinu prezidenta Piñery.

Například Andrés Chadwick, který je i přes nedávnou formální rezignaci na post ministra vnitra nadále odpovědný za řadu aktuálních rozhodnutí, je prezidentovým bratrancem. Propojení ekonomických elit s elitou politickou se v letech Pinochetovy diktatury a v následující éře umocnilo natolik, že jeho fungování už dlouho připomíná mechanismy typické pro feudální společnost.

Vzestup krajní pravice a podpora rasové nenávisti s tímto trendem jednoznačně souzní. Chile se tak dlouhodobě objevuje na prvních příčkách mezi zeměmi s nejvyšším podílem nerovnosti.

Začátky protestů a jejich eskalace

To, že vláda Sebastiana Piñery po celá léta požadavky občanů ignoruje, je dlouhodobě zřejmé. To, že nejčastější odpovědí na volání po základních sociálních a lidských jistotách jsou příslušníci ozbrojených složek státu v ulicích, jsme mohli vidět nesčíselněkrát. Tentokrát však všechno překročilo obvyklé meze.

Nikoli nespokojenost s novými cenami dopravy, ale právě ony výše zmíněné procesy je nutno brát jako skutečnou podstatu toho, co se rozhořelo letos v říjnu. Dne 4. října nicméně opravdu došlo k rozhodnutí o zvýšení ceny dopravy metrem, která už předtím patřila k nejvyšším na světě. První nesouhlasné reakce brzdil ministr financí sdělením, že pokud budou občané vstávat dříve, mohou využívat zvýhodněného tarifu pro ranní dopravu. Více než polovina populace však žije z měsíčního platu, který činí v přepočtu asi 12 tisíc korun.

V dalších týdnech, kdy zvýšení cen nabylo platnosti, se začali organizovat studenti, a aby vyjádřili svou nespokojenost, obsadili některé stanice metra a pomáhali ostatním spoluobčanům překonávat bariéry uvnitř. Masové jízdy načerno měly být nenásilnou formou resistence a občanské neposlušnosti, v důsledku pak důkazem toho, že vládní rozhodnutí nebude veřejností akceptováno.

Od 18. října se však situace začala měnit. Řady protestujících rostly každým dnem. V některých stanicích metra či autobusových linek byly navršeny zátarasy nebo založeny ohně. Část dopravy se tak ocitla mimo provoz. Lidé se začali shromažďovat v ulicích a byly nasazeny ozbrojené složky, aby stále více rozbouřené davy eliminovaly. 19. října vyhlásila vláda v Santiagu výjimečný stav. Piñera v této souvislosti prohlásil: „Jsme ve válce proti velmi nebezpečnému nepříteli, který nerespektuje nic a nikoho a je ochoten užívat násilí a výtržnosti zcela bez hranic, i kdyby vedly ke ztrátám na životech.”

Procentuální většina protestujících byla přitom v té době tvořena studenty, a to dokonce studenty středoškolského věku. Má tedy Piñera za „nebezpečného nepřítele“ vlastní lid? Nejenže prezident používá rétoriku nápadně podobnou té Pinochetově, ale svým obdivovaným generálem se nechal inspirovat i v následných krocích.

Některé videa natočená v ulicích chilských měst na konci října snesou skutečně srovnání i se snímky z dob Pinochetovy diktatury, se záznamy těsně po převratu v roce 1973. Lhostejno, že současné Chile se prezentuje jako demokratická republika a že ještě před dvěma měsíci hovořil Piñera do oficiálních médií o Chile jako o oáze v rámci Latinské Ameriky, o zemi, která prosperuje a vzkvétá. Že v této „oáze“ docházelo k systematickému porušování lidských práv, pochopitelně taktně zamlčel.

Výjimečný stav, požadavky a násilí

Vyhlášení výjimečného stavu se postupně rozšiřovalo i na další regiony. Na videích zveřejňovaných denodenně na chilských nezávislých informačních webech se objevovaly děsivé scény. Policisté bezhlavě mlátící občany, kteří se pokojně a beze zbraní snaží projít městem, najíždějící do davů obrněnými vozy. Provádějící razie ve školách, útočící na děti, seniory, osoby naprosto bezbranné a neozbrojené.

Dne 22. října pak vystoupil Piñera s návrhem na zvýšení minimální mzdy a zvýšení důchodů a pokrytecky prohlásil, že vláda naslouchá požadavkům svých občanů, jejich nespokojenosti a jejich bolestem. To však protestujícím logicky nestačí.

Nejčastěji se opakující požadavky jsou zřejmé: žádají odstoupení Piñery a nyní i ústavní žalobu na jeho osobu, a svolání ústavodárného shromáždění, které navrhne novou demokratickou ústavu a hluboké změny systému z ní vyplývající.

K otázce svolání ústavodárného shromáždění a vypracování nové konstituce slíbila vláda nyní 15. listopadu referendum. Konat by se mělo během příštího dubna.

Jsou tu ale ještě další požadavky — zestátnění základních služeb: vody, elektřiny a dopravy. Znárodnění přírodních zdrojů: mědi, lithia a moře. Přímá demokracie. Tresty za korupci, které dolehnou i na politicky angažované osoby a vlastníky velkých podniků. Navrácení půdy původním obyvatelům a ukončení jejich perzekuce ze strany státu. Kvalitní zdravotnictví a vzdělání dostupné pro všechny. Důstojný důchodový systém.