Od hrozných útoků na newyorské mrakodrapy letos uplynulo třináct let a my si rok co rok připomínáme oběti této tragické události. 11. září se tak stalo dnem zasloužené vzpomínky na nevinné lidi, kteří tehdy šli tak jako každý den do práce a už se z ní nikdy nevrátili, na newyorské záchranáře a na cestující v unesených letadlech. Téměř každý během uplynulých třinácti let alespoň jednou někomu vyprávěl, co 11. září 2001 dělal. Někdo si dokonce dokáže vzpomenout, jaké bylo ten den počasí.

To letošní 11. září 2014 jsem tak jako většina lidí strávil pracovně. Při cestě do práce jsem se v pražském metru začetl do posledních stránek románu Dům duchů od Isabely Allendové. Autorka v ní vypráví příběh chilského konzervativního senátora Estebana Trueby a jeho rodiny.

Senátor Trueba byl velmi bohatý a vlivný člen konzervativní strany v Chile a zároveň jeden z největších odpůrců všech levicových myšlenek. V jeho rodině se přesto několik levicově orientovaných členů našlo, mezi kterými vynikali jeho syn Jaime a vnučka Alba.

Na jejich osudu Allendová popisuje události a společenské změny, ke kterým v Chile docházelo od počátku dvacátého století, v knize je tak zachycen především vývoj země před a po demokratickém zvolení levicového prezidenta Allendeho. Popisuje také armádní převrat, který se odehrál 11. září 1973 a vedl k jeho svržení a nastolení vojenské diktatury.

„Chytili Jaimeho pod pažemi. První rána dopadla na žaludek. Potom ho zvedli, položili na stůl a on cítil, že ho svlékají. O hodně později ho v bezvědomí z ministerstva národní obrany vyhodili. Začalo pršet, svěžest vody a vzduchu ho vzkřísily. Probudil se, až když ho vyzdvihovali do vojenského autobusu a pokládali na poslední sedadlo.

Oknem se díval do noci, a když se vůz rozjel, viděl prázdné ulice a domy ozdobené vlajkami. Poznal, že nepřátelé vyhráli, a asi také pomyslel na Miguela. Autobus zastavil na dvoře jednoho vojenského pluku. Tam ho vysadili. Byli tam vězňové ve stejně bídném stavu jako on.

Svázali jim nohy a ruce ostnatým drátem a surově je naházeli obličejem k zemi do boxů pro koně. Tam strávil Jaime a ti ostatní dva dny a dvě noci bez vody a bez jídla, hnijíce ve vlastních výkalech, krvi a hrůze, pak je všechny v náklaďáku odvezli do blízkosti letiště. Na volném prostranství je zastřelili vleže, protože se nemohli udržet na nohou, a jejich mrtvá těla zlikvidovali dynamitem. Úlek po výbuchu a zápach z pozůstatků potom ještě dlouho visel ve vzduchu.“

Podpora Pinocheta jako projev pragmatismu