Od hrozných útoků na newyorské mrakodrapy letos uplynulo třináct let a my si rok co rok připomínáme oběti této tragické události. 11. září se tak stalo dnem zasloužené vzpomínky na nevinné lidi, kteří tehdy šli tak jako každý den do práce a už se z ní nikdy nevrátili, na newyorské záchranáře a na cestující v unesených letadlech. Téměř každý během uplynulých třinácti let alespoň jednou někomu vyprávěl, co 11. září 2001 dělal. Někdo si dokonce dokáže vzpomenout, jaké bylo ten den počasí.

To letošní 11. září 2014 jsem tak jako většina lidí strávil pracovně. Při cestě do práce jsem se v pražském metru začetl do posledních stránek románu Dům duchů od Isabely Allendové. Autorka v ní vypráví příběh chilského konzervativního senátora Estebana Trueby a jeho rodiny.

Senátor Trueba byl velmi bohatý a vlivný člen konzervativní strany v Chile a zároveň jeden z největších odpůrců všech levicových myšlenek. V jeho rodině se přesto několik levicově orientovaných členů našlo, mezi kterými vynikali jeho syn Jaime a vnučka Alba.

Na jejich osudu Allendová popisuje události a společenské změny, ke kterým v Chile docházelo od počátku dvacátého století, v knize je tak zachycen především vývoj země před a po demokratickém zvolení levicového prezidenta Allendeho. Popisuje také armádní převrat, který se odehrál 11. září 1973 a vedl k jeho svržení a nastolení vojenské diktatury.

„Chytili Jaimeho pod pažemi. První rána dopadla na žaludek. Potom ho zvedli, položili na stůl a on cítil, že ho svlékají. O hodně později ho v bezvědomí z ministerstva národní obrany vyhodili. Začalo pršet, svěžest vody a vzduchu ho vzkřísily. Probudil se, až když ho vyzdvihovali do vojenského autobusu a pokládali na poslední sedadlo.

Oknem se díval do noci, a když se vůz rozjel, viděl prázdné ulice a domy ozdobené vlajkami. Poznal, že nepřátelé vyhráli, a asi také pomyslel na Miguela. Autobus zastavil na dvoře jednoho vojenského pluku. Tam ho vysadili. Byli tam vězňové ve stejně bídném stavu jako on.

Svázali jim nohy a ruce ostnatým drátem a surově je naházeli obličejem k zemi do boxů pro koně. Tam strávil Jaime a ti ostatní dva dny a dvě noci bez vody a bez jídla, hnijíce ve vlastních výkalech, krvi a hrůze, pak je všechny v náklaďáku odvezli do blízkosti letiště. Na volném prostranství je zastřelili vleže, protože se nemohli udržet na nohou, a jejich mrtvá těla zlikvidovali dynamitem. Úlek po výbuchu a zápach z pozůstatků potom ještě dlouho visel ve vzduchu.“

Podpora Pinocheta jako projev pragmatismu

Jaime byl lékař, syn senátora Trueby a blízký přítel prezidenta Allendeho. V den vojenského puče prezidenta navštívil v jeho paláci, odkud ho příslušníci armády unesli. A potom zabili.

Stejně jako on přišly v prvních měsících po převratu o život stovky lidí. Cílem Pinochetovy krutovlády bylo zabránit levicovému režimu v Chile nehledě na to, jakou cenu za to obyvatelstvo této země muselo zaplatit. V roce 2011 se odhad celkového počtu obětí Pinochetova režimu vyšplhal na více než 3700 lidí.

Další desetitisíce prošly tamními věznicemi, kde byly podrobovány nejrůznějším druhům mučení. Pinochet také byl hlavním velitelem operace Kondor, jejímž cílem byl boj s komunismem po celé Jižní Americe a podle odhadů si vyžádala více než padesát tisíc obětí. Z pozice chilského prezidenta odstoupil v roce 1990, dva roky po referendu, které sám vyhlásil a prohrál.

Jeho režim se těšil podpoře některých států západního bloku, především USA a Velké Británie za vlády Margaret Thatcherové. Jak uvádějí dnešní odtajněné americké dokumenty, CIA sice jeho převrat přímo nepodnítila, o jeho přípravě však věděla, udržovala kontakt s jeho iniciátory a zároveň měla detailní znalosti o vážném porušování lidských práv v Chile.

K ozbrojenému převratu navíc vyzývala už po volbách v roce 1970. Především však americká vláda poskytla technické vybavení a vojenskou pomoc v rámci operace Kondor.

Přístup států západního bloku k Augustovi Pinochetovi ze všeho nejlépe vystihuje jeho přátelství s baronkou Margaret Thatcherovou. To dokumentují její návštěvy ve venkovském sídle, kde Pinochet pobýval v době, kdy na konci devadesátých let ve Velké Británii bojoval proti své extradici do Španělska. Na jedné z těchto návštěv, která byla přenášena televizí, mu Thatcherová poděkovala za to, že byl spojencem Británie v době války o Falklandy a za to, že to podle ní byl právě on, kdo v Chile zavedl demokracii.

V knize Dům duchů to byl právě Esteban Trueba, kdo dal hlavní podnět k uskutečnění armádního převratu a zároveň se jako první spojil s americkými tajnými službami. Přesto ztratil Trueba po jeho uskutečnění v zemi jakýkoli vliv. Z počátku se snažil sám sebe přesvědčit, že je vše v pořádku a že v jeho zemi diktatura nevládne, jedné noci však policie zatkla a uvěznila jeho vnučku Albu. Ve vězení byla po dlouhé týdny vyslýchána, mučena a znásilňována.

Senátor se ji snažil z vězení dostat a v rámci toho se jedné své známé vyzpovídával z důvodů, proč podporoval armádní převrat a projevil také své zklamání z toho, že levicového prezidenta nahradil generál-diktátor. Litoval svého pragmatismu, který ho vedl k tomu, že si myslel, že lze jeden den levici násilně sesadit armádou, aby druhý den byla nahrazena pravicovým režimem.

Podpora diktátorů, jakým byl Augusto Pinochet, je projevem západního pragmatismu užívaného ve snaze dosáhnout svých cílů, který vede k užívání strategie řešení důsledků namísto příčin. To bohužel neskončilo studenou válkou, ale pokračovalo především v podobě války s terorismem, kterou započala po tragických událostech ze dne 11. září 2001 vláda amerického prezidenta Bushe a velká část Evropy včetně České republiky ji v tom podpořila.

Válka v Iráku, podpora sunnitských diktatur v Perském zálivu, založení věznic, ve kterých dochází k mučení v čele s Guantanámem, podpora ilegálních aktivit Izraele nebo uskutečňování útoků bezpilotních letounů představují příklady Bushova užívání strategie řešení důsledků namísto příčin.

Zdroje nenávisti

Po nástupu prezidenta Obamy mnozí očekávali změnu v této strategii. A do značné míry také americký přístup upustil od ideologizace a unilateralismu, kterými se vyznačovala Bushova strategie. Došlo k napravení vztahů s těmi státy, které odmítaly válku v Iráku a otevření možnosti návratu k západní spolupráci. Avšak ani tento obnovený důraz na multilaterální západní spolupráci nepřinesl žádnou výraznou praktickou změnu.

Nálety na Libyi de facto překročily mandát Rady bezpečnosti OSN a od jejich uskutečnění v roce 2011 se katastrofická situace v této zemi prakticky každým dnem ještě více zhoršuje, izraelské osady se rozrůstají, bezpilotních letounů létá více a do většího množství zemí a Guantanámo přes Obamovy sliby z roku 2008 stále funguje.

Navíc vypukla aféra na základě odhalení Edwarda Snowdena, která ukazuje, že nejen americké tajné služby sbírají a ukládají data o komunikaci nás všech. Za některé z těchto aktivit dokonce Spojené státy sklidily kritiku OSN z důvodu porušování lidských práv. Strategie řešení důsledků namísto příčin tak pokračovala a Evropa se na ní společně s USA podílela.

Třináct let, které uplynuly od událostí 11. září 2001 v New Yorku, bylo naplněných válkami na Blízkém východě a devastací tamních zemí. Hrozba terorismu a náboženského extremismu se dnes přitom nezdá o nic méně vážná než tehdy. Statisíce většinou nevinných obětí a nezměrné utrpení, které si strategie řešení následků namísto příčin vyžádala, se staly zdrojem nenávisti vůči těm, kteří ji využívají — nám, a proto, než aby nás chránila, stává se naopak zdrojem našeho ohrožení.

Čas snění o změně

Tato strategie řešení příčin namísto následků není pouze kontraproduktivní, ale taky velmi finančně náročná. Podle amerického držitele Nobelovy ceny za ekonomiku Josepha Stiglitze stála válka v Iráku americkou vládu tři biliony dolarů. Jiné odhady hovoří o dvou bilionech včetně úroků, další o 1,1 bilionu, zatímco americké ministerstvo obrany uvádí částku ve výši více než 700 miliard dolarů bez započtení úroků.

Padesátidenní izraelská operace Ochranné ostří, která proběhla v letošním červenci a srpnu a vyžádala si více než 2100 mrtvých Palestinců, přišla Izrael na 4,3 miliardy dolarů. Nesrovnatelnost výdajů na tuto strategii s výdaji na rozvojovou pomoc, která se zakládá na solidaritě a je proto jednou z jejích alternativ, je proto naprosto zřejmá.

Dnes je v některých částech světa 11. září dnem vzpomínek na oběti teroristických útoků na USA, a v jiných zase lidé vzpomínají na oběti Pinochetovy krutovlády. Přestože jakákoli forma spoluúčasti na smutném vzpomínání na tehdejší události je absolutně na místě, málokdo ji dokáže v obou případech projevit se stejným důrazem.

Na jednu stranu je to tím, že spolu tyto tragédie velmi kontrastují. V prvním případě jde o vzpomínky na nevinné oběti teroristických útoků na USA, zatímco v tom druhém o nevinné lidi toužící po demokraticky zvolené levicové vládě ve svých zemích, kteří padli za oběť režimu pravicového diktátora podporovaného USA. Tento kontrast je však s přehledem překonán tím, co je spojuje a co představuje nejdůležitější základ každého takového vzpomínání. Nevinností jejich obětí.

Strategie řešení následků namísto příčin tak s sebou přináší nevinné a zbytečné oběti, které se většinou zasloužených vzpomínek v širším měřítku nikdy nedočkají. Je proto namístě udělat 11. září dnem vzpomínek na všechny nevinné oběti nesmyslného násilí po celém světě - na nevinné oběti strategie řešení následků namísto příčin.

Toto tragické datum by se tak mohlo stát zárodkem naděje, že si jednou naplno uvědomíme nesmyslnost této strategie a úsilí a prostředky, které do ní vkládáme, vložíme do nalezení a provedení jiné strategie. Jednou pak budeme moci dojít do bodu, kdy současné výzvy našich politiků a novinářů k většímu zbrojení vystřídají výzvy k větší solidaritě, která je v dnešním světě potřeba ze všeho nejvíce.