Günter Grass uveřejnil o Velikonocích báseň, v níž znovu připomenul neodpustitelné viny Německa i své generace. Také však vyslovil, že budeme-li mlčet o tom, že Izrael má nekontrolovaný atomový arzenál, nemůžeme očekávat od Íránu, že si nechá do svého atomového zbrojení od světa zasahovat. Napsal báseň v brechtovské tradici, báseň — definici, dokonce i formou, využíváním veršových přesahů se k Brechtovi přiznává a hlásí.

Stát Izrael svou reakcí — zákazem vstupu do země pro Günthera Grasse — dosvědčil, že v jeho smyslu pro demokracii a v jeho otevřenosti je cosi v nepořádku. Vždyť to, co napsal německý nositel Nobelovy ceny, říkají a píšou i izraelští intelektuálové. Příběh o lásce a tmě Amose Oze je ještě na knihkupeckých pultech, stačí jej otevřít. Günter Grass se ve své básni zamýšlí nad tím, zda to, co mu leží na srdci, totiž nesoumeřitelný vztah Západu k izraelskému a íránskému militarismu, smí vyslovit Němec, obtížený historickou vinou za holocaust. Reakce izraelské vlády i části evropské kulturní veřejnosti dala najevo, že nesmí. A Günter Grass, který se na konci svého života rozhodl říci opravdu vše, i to, že byl na konci války členem vojenských jednotek SS, byl označen za antisemitu.

Ale přečtěte si tu báseň — nic antisemitského na ní není. A v Německu se rozevírá propast mezi tabuizovanými tématy (nepřekročitelné zábrany si nastavěla německá společnost po 2. světové válce v reakci na ideologii nacismu) a otevřeným neonacismem některých skupin.

Někdejší člen vedení Bundesbanky a sociální demokrat Thilo Sarrazin ve své knize Německé páchá sebevraždu, která vyšla i v českém překladu, konstatoval, že Německo v důsledku masové imigrace hloupne a ztrácí ekonomické pozice. Následovalo jeho obvinění z rasismu, dokonce i odvolání z vedení centrální banky. Kniha však má u veřejnosti ohromný úspěch.

„Sarrazin ve své knize prezentuje a na obsáhlých číslech dokládá demografický propad německého obyvatelstva a vyjadřuje obavu z postupného poklesu průměrné inteligence populace, a tudíž i školní a ekonomické „použitelnosti“ dalších generací. Jako ekonom si představuje dědivost inteligence poněkud mechanisticky a do značné míry inteligenci ztotožňuje s matematickými schopnostmi.“ Píše Stanislav Komárek ve své recenzi v  časopisu Vesmír.