Günter Grass uveřejnil o Velikonocích báseň, v níž znovu připomenul neodpustitelné viny Německa i své generace. Také však vyslovil, že budeme-li mlčet o tom, že Izrael má nekontrolovaný atomový arzenál, nemůžeme očekávat od Íránu, že si nechá do svého atomového zbrojení od světa zasahovat. Napsal báseň v brechtovské tradici, báseň — definici, dokonce i formou, využíváním veršových přesahů se k Brechtovi přiznává a hlásí.

Stát Izrael svou reakcí — zákazem vstupu do země pro Günthera Grasse — dosvědčil, že v jeho smyslu pro demokracii a v jeho otevřenosti je cosi v nepořádku. Vždyť to, co napsal německý nositel Nobelovy ceny, říkají a píšou i izraelští intelektuálové. Příběh o lásce a tmě Amose Oze je ještě na knihkupeckých pultech, stačí jej otevřít. Günter Grass se ve své básni zamýšlí nad tím, zda to, co mu leží na srdci, totiž nesoumeřitelný vztah Západu k izraelskému a íránskému militarismu, smí vyslovit Němec, obtížený historickou vinou za holocaust. Reakce izraelské vlády i části evropské kulturní veřejnosti dala najevo, že nesmí. A Günter Grass, který se na konci svého života rozhodl říci opravdu vše, i to, že byl na konci války členem vojenských jednotek SS, byl označen za antisemitu.

Ale přečtěte si tu báseň — nic antisemitského na ní není. A v Německu se rozevírá propast mezi tabuizovanými tématy (nepřekročitelné zábrany si nastavěla německá společnost po 2. světové válce v reakci na ideologii nacismu) a otevřeným neonacismem některých skupin.

Někdejší člen vedení Bundesbanky a sociální demokrat Thilo Sarrazin ve své knize Německé páchá sebevraždu, která vyšla i v českém překladu, konstatoval, že Německo v důsledku masové imigrace hloupne a ztrácí ekonomické pozice. Následovalo jeho obvinění z rasismu, dokonce i odvolání z vedení centrální banky. Kniha však má u veřejnosti ohromný úspěch.

„Sarrazin ve své knize prezentuje a na obsáhlých číslech dokládá demografický propad německého obyvatelstva a vyjadřuje obavu z postupného poklesu průměrné inteligence populace, a tudíž i školní a ekonomické „použitelnosti“ dalších generací. Jako ekonom si představuje dědivost inteligence poněkud mechanisticky a do značné míry inteligenci ztotožňuje s matematickými schopnostmi.“ Píše Stanislav Komárek ve své recenzi v  časopisu Vesmír.

A připomíná C.G.Junga a jeho teorii, že inteligence je  optimální kombinací racionality a emocionality a tedy že s čistě racionálně nastavenými kritérii se jednak nemůžeme dobrat spravedlivého výsledku, jednak vůbec nemáme jistotu, že jen podle racionálních kritérií inteligentní jedinci jsou pro společnost jednoznačně přínosní. Postava šíleného génia neprostupuje světovou literaturou jen tak zbůhdarma.

Sarrazin spatřuje ohrožení v kombinaci nízké porodnosti, přebujelého sociálního státu a problematické imigrace zejména z muslimských států, která hrozí během nemnoha desetiletí zcela proměnit charakter hostitelské země. Právě autorova kritika v průměru obtížněji integrovatelných přistěhovalců tureckého či arabského původu, oproti nimž pozitivně vyzvedává např. příchozí z východní Evropy, Indie nebo Číny, vyvolala nejostřejší kritiku a nejbouřlivější diskusi.

Stanislav Komárek ve své recenzentské eseji uvádí (a zkušenosti Němců to potvrzují), že ovšem menší intelektuální ambice a vůbec zapojení do německé společnosti ze strany tamějších Turků není obrazem menších intelektuálních schopností muslimů, ale tím, jak se nepodařilo cíle turecké menšiny a německého obyvatelstva německých měst vzájemně integrovat. V Turecku jsou přece Turci intelektuálně dostateční, ba skvělí, a tato nejzápadnější země muslimského východu velice těží z návratu příslušníků svého národa zpátky z Německa do vlasti předků. Není mezi Němci navštěvovanější země než Turecko, turisticky obdivovanějšího města než Istanbul. Turečtí intelektuálové jsou vesměs absolventi výborných německých univerzit, kteří dnes v Turecku nacházejí lepší uplatnění a pozice než v Německu. Takže Německo „nehloupne“ proto, že by Turci byli hloupější, ale proto, že se se zájmy německého státu neidentifikují.

Sarrazinovu knihu vzal jako téma i předmět své akce na Bienále umění v Berlíně Martin Zet. Pro jeho instalaci organizátoři vyhradili celou jednu místnost berlínské galerie Kunst-Werk. Český výtvarník do ní chtěl vměstnat až šedesát tisíc výtisků publikace Německo páchá sebevraždu. Zamýšlel nashromážděné knihy „použít jako aktivní nástroj, který lidem umožní vyjádřit svůj názor" a nechat je poté „recyklovat na dobrý účel". Knihy se totiž prodalo přes milión výtisků!

Martin Zet vyzval čtenáře, kteří se chtějí knihy zbavit, aby ji přinesli do sběrných boxů s tím, že po skončení Bienále bude recyklována. „Moje práce vlastně byla výzva, která měla umožnit lidem, kteří si tu knihu koupili a nelíbí se jim, aby se jí zbavili,“ řekl. 

Pět výtisků, které výtvarník na svou výzvu získal, připevnil zrezlou železnou tyčí do výklenku bíle vymalované místnosti spolu s jedním exemplářem českého překladu. Na protější stěně visí obrazovka, na níž český umělec vysvětluje smysl svého projektu.

Další knihy mohou do sbírky přibýt ještě v průběhu bienále, rozměrů, odpovídajících zájmu o knihu, však Zetova instalace téměř jistě nenabude.

Výzvu, aby lidé knihu přinesli, vydal Martin Zet už v lednu, spolu se zprávou o tom, že knihy budou recyklovány. Dočkal se ovšem velmi kritické reakce od německé kulturní veřejnosti a médií, někteří dokonce jeho akci přirovnali k nacistickému pálení knih.

To je stejný nesmysl, jako že Günter Grass je antisemita. Martin Zet nikomu knihy nezabavuje, pouze vyzývá k akci. Návrhy jsou různé — jeden například říká, že by knihy mohly být poslány na odpočinek za vykonanou práci na tureckou riviéru. Nikdo nemluví o pálení. Jeho akce je ovšem trochu pohodlná, mnohem účinnější a osobně angažovanější než pověsit na zeď monitor s videem by bylo stát tam osobně a vysvětlovat svůj úmysl přímo.

„Mám strašně moc reflexí, jak to lidi řeší. Jestli je to správné, špatné, co to vlastně znamená,“ řekl Martin Zet pro Český rozhlas. „Potřeboval jsem, aby mně lidi darovali 60 tisíc kopií, pak jsem to teda ještě zvýšil na 600 tisíc. No a když se mi sešlo nakonec jenom šest, tak si myslím, že je to v takové pěkné symetrii.“

Berlínské Bienále je od svého otevření 27.dubna kritizováno za to, že se na něm neprezentuje umění, ale proklamace politických postojů, často opotřebovaných a vlastně konformních. Taková mi připadá performance Berlín-Brzezinka, při níž je do prostranství Berlína vysázeno 320 břízek z okolí nacistického koncentráku téhož jména v Polsku. Je to dobré, ale Berlíňanům to neříká nic, co by sami nevěděli. Je to ideově nenapadnutelné, ale jen to prohlubuje známý stereotyp ve vztahu Německa a dějin 20. století. Právě proto se člověk ptá, jestli to je umění?

To, co zkusil Martin Zet se Sarrazinovou knihou, je zajímavější. Jemu se kniha evidentně nelíbí a ptá se svou akcí, kolik se najde v Berlíně čtenářů, kteří s ním názor na Sarrazinovu knihu sdílejí. Zatím se ukazuje, že jich je málo, kniha se tedy líbí, její čtenáři s obsahem souhlasí a je tedy třeba se podle toho zařídit. Také to asi znamená, že němečtí muslimové knihu nečetli, že se nezajímají o to, co se o nich píše. Veřejná akce v rámci umělecké přehlídky, podpořené médii a bohatě propagované, je vhodnou příležitostí položit podobné otázky. Čin českého výtvarníka v rámci Bienále zapojuje do hry i média, která kreativně reagují, i kritiku, jež se po svém vyjadřuje. 1.července Bienále skončí a teprve se uvidí, k čemu umělec dospěl.

Kromě té pohodlnosti mám s akcí Martina Zeta ve vztahu k umění ještě jeden problém. On, podobně jako Sarrazin, sází převážně na racionalitu. Negativní emoci („ta kniha je hnusná, spalme ji!“) vyvolávat nechce, pozitivní emoci necítí. Jeho umělecké gesto se neobrací ke smyslům, neukazuje krásu ani ohavnost, ale k rozumu. Vybízí k zaujetí postoje, ale je odtažitý. Pracuje vlastně stejnými prostředky, jako jím kritizovaný Thilo Sarrazin ve svém hodnocení populační situace současného Německa.