Činoherní studio v Ústí nad Labem otevřelo novou sezónu v novém uspořádání — ředitelem divadla se stal po Jaroslavu Achabu Heidlerovi Vladimír Čepek, uměleckým šéfem režisér Filip Nuckolls a dramaturgem Vojtěch Bárta. Nepřítel lidu je první premiérou sezóny a odstoupivší ředitel se tu vrací na jeviště jako herec, rovnou v hlavní roli doktora Tomáše Stockmanna, Ibsenova „nepřítele lidu“.

Tahle hra z doby prudce se rozvíjejícího kapitalismu jako by byla psána pro dnešní dobu — dokonce je tak působivá a aktuální, že svou existencí skoro brání současným autorům vyjádřit se k podobné problematice novým textem. Ibsen je tu nepřekonatelný. A sotva se najde u nás město, které by bylo dokonalejším pozadím pro děj Nepřítele lidu, než je Ústí.

Kromě toho se podařilo dramaturgii divadla vypátrat v anglicky psané medicínské ročence, že příběh Ibsenova hrdiny se nápadně podobá — a zřejmě je inspirován — příběhem lázeňského lékaře Eduarda Meissnera z Teplic z roku 1832, který byl vykřičen a kamenován davem teplických občanů proto, že zveřejnil informace o choleře ve městě a způsobil tak odjezd nejvýznamnějších lázeňských hostů. Meissner se ovšem uchytil velmi úspěšně v Karlových Varech, kde měli možná z teplické aféry konkurenční radost.

V 19. století se zakládaly lázně všude možně, lázeňská léčba byla velký byznys, asi jako dnes výroba elektrické energie.

V hlavní roli se na jevišti Činoherního studia objevuje jeho dlouholetý ředitel, který byl na jaře 2011 odvolán z funkce za to, že kandidoval jako volební leader Pirátské strany v ústeckých komunálních volbách a kritizoval korupci a klientelismus na ústeckém magistrátu.

Achaba Haidlera odvolala správní rada činoherního studia, protože se dostala pod stále se stupňující tlak z Rady města, která rozděluje peníze na kulturu v Ústí nad Labem. Rada města s ředitelem Činoherního studia kvůli jeho protikorupčním aktivitám přestala zcela komunikovat, čímž se stal osobou divadlu škodlivou a bylo třeba, ba bylo moudré, ho odvolat.

Pod vedením Jaroslava Achaba Haidlera se Činoherní studio vzchopilo po povodních v roce 2002 a získalo v anketě o Cenu Alfréda Radoka titul Divadlo roku.

Jaroslava Achaba Heidlera si mnozí pamatujeme z jeho působivého divadla jednoho herce, do něhož převedl román Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock. V roli doktora Stockmanna vidíme jevištního suveréna, jehož herectví dozrálo vlivem životních zkušeností. Jeho Stockmann s velikým kouzlem osobnosti strhává okolí pro svou pravdu, ale posléze, když se vymaní z jeho strhující energie a začnou se bát o své jisté, je příznivci opouštěn. Doktor Stockmann má ve všem pravdu — dokonce dnes snad ještě víc než za Ibsena, každý přece ví, že zdravotně závadná voda se v lázních utajit ani nedá, že taková epidemie úplavice by poškodila zájem lázní ještě víc než odstavení provozu na dva roky. Takže z úpravy Vojtěcha Bárty vystupuje ne tolik to, zda by neměl Stockmann třeba postupovat taktičtěji , jako spíš otázka, kdo vytvořil a převzal ten špatný projekt, jakou roli v tom hrála korupce a obchodní zájmy starosty a městských podnikatelů. Pádnost úpravy se projeví zejména ve chvíli, kdy Stockmanovi odpůrci náhle vrátí doktorovi sympatie, když se ukáže, že akcie lázní prudce klesly a většinu že jich skoupil Stockmanův tchán (majitel koželužny, zde skládky, která vodu kontaminuje). Aha, tak tys to celé navlékl kvůli kšeftu? — tak to jo, to je potom jiná, to chápeme, jsi ty ale lišák — teď má tvoje rodina balík levných akcií a až se to přežene, můžeš vládnout lázním.

Z okouzlujícího doktora Stockmana, jemuž je právě popsaný způsob uvažování obzvlášť odporný, se v inscenaci stává misantrop, který spílá „drtivé většině“, o jejíž podpoře byl nejen ujišťován, ale i přesvědčen. Je totiž hluboce zklamán zradou a mrzkostí.

V inscenaci pak nemusí dojít — a taky nedochází — k žádnému kamenování ani vytloukání oken, i scény Stockmanovy rodiny jsou redukovány, protože stačí, že Stockman odejde z města, jak říká, a páni na radnici to spolu se spřátelenými podnikateli už nějak sfouknou, reklamaci vodovodu zaplatí z městského rozpočtu, pro lázně nechají vymyslet nějakou dobrou reklamu… dovedeme si to představit.

Inscenace se soustředí zejména na postavu muže, který ví, že má pravdu, dokonce ví, že podle té jeho pravdy se bude muset město zařídit, ale je znechucen a zdeptán hloupostí a proradností veřejného mínění.

Hlavním protihráčem dr. Stockmana je jeho bratr starosta, který je v podání Matúše Bukovčana celkem sympatický populista, hrající na strunu prosperity města. Na jevišti ovšem doktoru Stockmannovi rovnocenným soupeřem není, je vidět, že všichni ti, kteří změnili názor, redaktoři novin a tiskař Aslaksen, tak učinili ne proto, že by je starosta přesvědčil, ale z vlastní pragmatické vypočítavosti.

Inscenace Ibsenova Nepřítele lidu v Ústí je v pravém slovy smyslu studiová, zříká se větších divadelních efektů, herci nejsou realisticky věkově diferencováni. Ale to tolik nevadí, nejde o jevištní realismus. Jako první inscenace sezóny, nazvané Co teď? Kudy ven? je Nepřítel lidu promyšlený divadelní počin. Přejme mu hlavně dost diváků.

Činoherní studio v Ústí nad Labem má notoricky nedostatečný rozpočet. Z jakéhosi důvodu ve městech se sociálními problémy je tendence rušit kulturní a vzdělávací instituce, aby se ušetřilo na něco, co podle radnice je potřebnější. Jako by si politikové přáli, aby se z města kulturní lidé odstěhovávali, místo aby se stěhovali do něj. Například v Ústí je tak málo divadelních plakátů, že je člověk skoro nenajde. A tak mě napadlo, že by vlastně mohlo mít divadlo spřátelenou tlupu sprejerů, kteří by mu dělali velkoplošnou propagaci zdarma, že by mělo mít někde v Ústí nějakou místnost, kde by spřátelení diváci ze vzdálenějších míst mohli přespat ve spacáku, když vašnostové z města na divadlo nechodí, že by obsazení hry místo do tištěného programu psali štětcem na chodník nebo na tabuli jako jídelníček v levné hospodě. Jenomže v takovém konfliktu a městem by muselo divadlo mít jiné než městské zdroje financí, protože provoz divadla přece jen něco stojí. A herci také nemůžou žít o hladu. To bychom se na takové divadlo — podobně jako na tyto internetové noviny — museli složit jednotlivými příspěvky. A to se nestane (podobně, jako není dost prostředků ani na tyhle noviny), protože lidí, kteří jsou ochotni na něco takového přispívat, je omezený počet a už toho podporují tak akorát na doraz svých příjmů. A s ostatními nehne nic, ti „dělají, jako by se nebáli“ (jak píše František Halas), „jako by nebyla smrt“.

A teď se omlouvám těm čtenářům, kteří si chtěli přečíst objektivní divadelní recenzi. Při cestě z Ústí nad Labem jsem musela intenzivně myslet na to, že takovým „nepřítelem lidu“ se stal vydavatel těchto novin Jakub Patočka, který přece býval zván do všech možných mediálních debat a na všechno možné byl tázán, dokud se ještě nevědělo, že má pravdu. Pak — a dosud - už ne. A už se jenom čeká, jak a kdy tyhle noviny, jediné, které nejsou podporovány ani státem ani milionářem, kleknou.