Günter Grass nesmí do Izraele, tedy i kdyby chtěl, jak podotkl ministr zahraničí židovského státu v interview pro novináře. Akce slavného německého spisvatele přinesla reakci, která nepřekvapila, skoro jako by si ji pro případnou polemiku, anebo také obhajobu, komponoval sám autor. Jistě se objeví v příštích týdnech a měsících nejen nové interpretace textu Güntera Grasse (a politického podstaty v něm), ale veřejným mediálním slyšením budou podrobeny motivace k jeho sepsání. Čím na sebe ještě gdaňský rodák může upozornit v mimoliterárních, tedy i v případě takto populární osobnosti salóních, kruzích? A co může literát, který už má Nobelovku, ztratit? Zodpovězení obou otázek může být zajímavé, něco to odhalí, něco naopak ještě více přikryje, ale podstata kauzy minulého týdne tkví někde jinde.

Grass svou nespornou autoritou připoměl nutnost otevírat debaty, do kterých se nám moc nechce. Máme černé a bílé a nějak s nimi hrajeme, zvlášť když partie skoro pokaždé skončí pro nás vítezně, anebo nanejvýš remízou, takto vedeme dialog od konce druhé světové války a není pravda, že by to bylo marné a bez praktického užitku. Status quo některých témat udržuje v harmonii rozpor mezi nezpochybnitelnou svobodou slova, kterou naše společenství vyznává a novodobým kodexem etikety, řekněme herním plánem, podle něhož se řídí chování a jednání společnosti. A rozhodně tím nemyslím, že tu etiketu vytvořila nějaká tajemná síla v zákulisí, nějaké židovsko-zednářské souručenství, naopak tuto etiketu jsme vytvořili sami před desetiletími a z pochopitelných důvodů, byla reakcí na zločiny a zvěrstva, kterých se Evropané dopustili. Dnes jsme v situaci, kdy podle tohoto „jízdního řádu“ žádné vlaky nejezdí, ale naopak hrozí, že nám chybí aktualizovaný grafikon, abychom zabránili rozjezdu nových pohrom. V tom spatřuji hlavní střet mezi hlasy útočícími a hájícími Grasse literární, ovšemže navýsost politický a filozofický, text otištěný v minulém týdnu.