Ukončení izraelsko-palestinského konfliktu vyžaduje bolestný kompromis
František KostlánIzrael by musel ustoupit v otázce hranic - zrušení většiny osad a stažení ze všech okupovaných území - a východní části Jeruzaléma, Palestinci ve věci požadavku návratu uprchlíků do Izraele. Pak by byl možný nějaký kompromis.
Píše a hovoří se o výměně izraelského vojáka Gilada Šalita za 1 027 palestinských vězňů. Celosvětový zájem o tento příběh je pochopitelný, protože ve stojatých vodách Mrtvého moře se alespoň zdánlivě cosi pohnulo. A o dobré příběhy je koneckonců nouze. Pro nápravu následků vzájemného konfliktu a nevraživosti mezi Palestinci a Izraelci však tento příběh neznamená nic, protože jeho podstata patří k překážkám vzájemného urovnání.
Palestinci slaví, pochopitelně, vždyť dokázali pohnout zeměkoulí: s teroristy z Hamásu se najednou nejen mluví, ale propouští se jejich bratři a sestry ve zbrani. I v Izraeli se slaví, tedy alespoň Giladovi blízcí a zastánci jeho výměny za vězně. Příbuzní obětí teroristických útoků naopak propuštění vrahů jejich blízkých odsuzují. Také pochopitelně.
Co je na celém blízkovýchodním konfliktu včetně tohoto příběhu mrazivé, je právě ona vše prostupující pochopitelnost.
Filozofie odplaty
V roce 2006 vtrhla izraelská armáda kvůli dvěma (třem?) svým vojákům, které zajal Hizballáh, do Libanonu. Tehdy se ještě s teroristy nevyjednávalo, ale proti nim bojovalo. Filozofie odplaty vládla blízkému východu, bez ohledu na to, na jaké straně hranice kdo stál. Jako dobré řešení se jevilo řinčení zbraní. Izrael nedosáhl ničeho, neodstranil nebezpečí útoků na severu země, ani neosvobodil své vojáky.
V této tzv. Druhé libanonské válce během 34 dnů zemřelo na obou stranách izraelsko-libanonské hranice více než 1 200 lidí, převážně civilistů. Izraelští vojáci za sebou (nejen) v libanonské společnosti zanechali hlubokou brázdu nepochopení či rovnou zášti, vypěstovali si další nepřátele.
Izraeli se touto válkou během několika dnů podařilo to, o co Hizballáh po léta marně usiloval. Mnozí Libanonci, kteří původně s izraelskou politikou sympatizovali, se během konfliktu přiklonili na stranu Hizballáhu. A to napříč společností, počínaje některými libanonskými křesťany a konče do té doby umírněnými muslimy.
Fanatici na obou stranách jásají
Nyní Izrael kráčí stezkou druhého extrému. S citátem z Talmudu na rtech - kdo zachrání jednoho člověka, zachrání celý svět - zachránil svého vojáka. A to tak, že pustil na svobodu vězně, z nichž někteří vzápětí prohlásili, že ve svém způsobu boje (vraždění nevinných civilistů) budou pokračovat. Záchrana celého světa si tak nejspíše vyžádá zánik více (celých) světů, za předpokladu, že platí zrcadlový obraz onoho starodávného rčení.
Fanatici na obou stranách jásají, emoce rostou, další boj je jistý a prosazovat se v něm bude jediná správná pravda - také na obou stranách a vždy proti straně druhé. Toto izraelsko - palestinské, neustálé a opakované živení vzájemné nenávisti a koloběh následných konfliktů je přesným opakem toho, co by tento pranepatrný prostor na zeměkouli potřeboval. Co by potřebovali nezfanatizovaní lidé na obou stranách, toužící po klidném životě beze strachu a nekonečné bídy.
Mezi dvěma právy
Název či označení této potřeby si vypůjčím od člena izraelského hnutí za mír, spisovatele Amose Oze: Bolestný kompromis. Po tomto způsobu řešení volá v eseji nazvaném Mezi dvěma právy. (Jak vyléčit fanatika, nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, 2006.)
„Kdo z těchto dvou je v právu? Právě tuhle otázku si okamžitě položí všichni Evropané: levičáci, liberálové, intelektuálové, všichni ti, co to s námi myslí dobře. Kdo z těch na plátně je v právu a kdo je padouch…“ Jindy je to jasné, ale když „dojde na základy střetů mezi Izraelem a Palestinci, věci se začnou komplikovat. Osobně vám je bohužel neusnadním tím, že bych jedny označil za anděly a druhé za ďábly a řekl: stačí, když podpoříte ty první, a vítězství dobra je zajištěno. Izraelsko-palestinský konflikt není western. Není to boj mezi dobrem a zlem, ale spíše tragédie v tom nejstarším a nejvlastnějším smyslu slova: totiž střet mezi jedním a druhým právem, střet mezi jedním silným, historicky podloženým a přesvědčivým nárokem a velmi odlišným, ale o nic méně přesvědčivým, o nic méně silným lidským nárokem druhým,“ píše Amos Oz v eseji.
Více empatie
Podle Oze spočívá základ oné tragedie v tom, že na stejné území vznášejí legitimní a pochopitelné nároky obě strany. A právě to je hlavním důvodem k jím navrhovanému řešení. Jedinou smysluplnou alternativou k válce či terorismu je bolestný kompromis, v němž každý ustoupí tak, aby se ten druhý cítil alespoň přijatelně. Nemusejí se milovat, ale žít vedle sebe v míru, říká Amos Oz.
K tomu je vedle ústupků třeba i hodně empatie, k níž se ovšem lze dobrat skrze vlastní neštěstí, dovoluji si dodat.
Amos Oz navrhuje dva státy, jejichž území by se odvíjelo (zhruba) od hranic v roce 1967, od dohody o svatých místech, s východním Jeruzalémem jako palestinským hlavním městem, a s tím, že uprchlíci z roku 1948 by se nemohli do Izraele vrátit, nebo jen málokterý z nich, právě tak jako by s nevraceli uprchlíci židovští (po válce o nezávislost) do svých dřívějších domovů v arabských zemích, odkud se museli klidit ze strachu o život a většinou tam zanechat celý svůj majetek.
Izrael by tedy musel ustoupit v otázce hranic (zrušení většiny osad a stažení ze všech okupovaných území) a východní části Jeruzaléma, Palestinci ve věci požadavku návratu uprchlíků do Izraele. Pokud by se bolestný kompromis povedl, věří Oz v brzkou ekonomickou spolupráci a zavedení společné měny obou států.
Padouch i hrdina…
Nám, westernu chtivým Evropanům (a Američanům), se to může jevit jako trestuhodná naivita, jelikož by neprohrál zloduch a nevyhrál ten dobrý. (V odlehčeném pojetí se to ovšem může líbit obdivovatelům našeho slavného filmu Limonádový Joe, z něhož víme, že padouch a hrdina jsou jedna rodina.)
Ve skutečnosti však jde o hlubokou myšlenku, mnohem žádoucnější než záštiplné přetahování o „pravdu“ v rámci filozofie odplaty, vedoucí k ozbrojeným konfliktům, terorismu a únosům vojáků (a vůbec lidí z druhé strany), z nichž se na blízkém východě právě stal výnosný kšeft.
Pravda je jen jedna a každá ze znepřátelených stran „vlastní“ její část (již ovšem pokládá za pravdu celou). Bolestný kompromis je krokem ke spojení těchto částí v celek, tedy k nalezení pravdy. Tato bolest však bude - opět pochopitelně - mnohem méně zraňující než ztráta nejbližších či ztráta dobytých území. A je načase, aby to začali chápat i všichni zúčastnění.
Pro řešení tohoto konfliktu je mezinárodní právo naprosto nepodstatné. Kdyby bylo podstatné, je konflikt dávno vyřešen.
Vyřešit jej musí politici, na základě toho, co si přejí jejich voliči.
Snad se shodneme na tom, že mnozí Izraelci to za ústupek považují, a to nehovořím jen o osadnících.
Je zde tato posloupnost: jejich pohled na věc je důležitý, oni to často považují za ústupek, ztráta území a východního Jeruzaléma pro ně bude bolestná. Pokud se najde dostatek lidí, kteří to takto prožívají a přesto budou s bolestným kompromisem souhlasit, jsme na dobré cestě.
Dnes je můžete z pozice onoho Evropana napomínat donekonečna, aby se řídili mezinárodním právem, ale život jde jinudy.
Mezinárodní právo by samozřejmě mělo nastoupit poté, kdy se lidé, Palestinci i Židé, rozhodnou.
Také bych byl rád, kdyby mezinárodní instituce a právo byly méně impotentní, než dosud, ale realita je jiná. Dokud nebudou chtít něco změnit ti lidé sami, nic se nezmění. Na blízkém východě právě tak jako kdekoli jinde. Můžete stokrát podle práva pojmenovat ten který akt, a na věci to nic nezmění, jelikož lidé to vidí jinak.
Spor mezi Palestinci a Izraelci nevyřeší žádný soud, žádné právo, žádná OSN, ani kdyby ustavila palestinský stát přes odpor Izraele. Nenávist a její produkty tam zůstanou.
Ke kompromisu se lidé nedopracují tím, že se někde jinde cosi odhlasuje či zvenku pojmenuje, musejí se k němu probolet přes své zkušenosti.
Amos Oz má pravdu, nedostatek empatie Evropanů je do očí bijící. Díky za potvrzení.
Pak mě ale napadá, proč by se na Izrael nemělo vztahovat mezinárodní právo, kdežto na jiné státy ano? "Humanitární bombardování" v Srbsku nezanechalo nenávist? Spíše by jste mohl napsat, že díky spojenectví Izraele a USA, je dovoleno Izraeli bezprecedentně porušovat mezinárodní právo a mohl jste si odpustit tu omáčku okolo toho.
Jenže neměření stejným metrem vidí všichni a dává jim to negativní příklad. Navíc se to Američanům i Izraelcům vrací, protože každá jejich akce vyvolává reakci. Budˇme jen rádi, že vámi vychvalovanou empatii neprojevili USA za druhé světové války. Ještě že nečekali, až se s Němci dohodneme.
I dnes je sebeurčení a obranyschopnost Izraele jejich základním postojem při všech jednáních a toto pochopitelně nepovažují za věc o níž lze jednat.
P. Znoji,
mezinárodní právo má jen ambice(!) stanovit, kdo je agresor a kdo oběť, co je okupace a co osvobození, a v neposlední řadě, co je porušování lidských práv a co lze dělat v mezinárodních vztazích na jejich obhajobu. Ale jen někdy to umožňuje! (viz poznámka na závěr).
Kritérium „základní pocity národů a jejich přesvědčení“ a "potom kompromis mezi nimi" podsouváte jen proto, abyste je mohl vyvracet.
Jestliže je mezinárodní právo impotentní dnes, kde berete jistotu, že nebude impotentní až bude Izrael připraven o svou (aspoň jakous takous) obranyschopnost? Prosazování "Evropských hodnot mezinárodního práva" na Blízkém Východě na úkor obranyschopnosti Izraele je mnichovanstvím nejhrubšího zrna. Buď jste naivní (naivita smrtící) nebo zlovolný, nebuďte ale smutný, je vás takových hodně.
(Podstatná poznámka: "důležitým znakem mezinárodního práva je decentralizovaný výkon donucovacích pravomocí subjekty mezinár. pr. (tj. samotnými státy); i případně uložené kolektivní sankce jsou natolik závislé na mimoprávních (politických) okolnostech, že se uplatňují nepokrytě selektivně; proto je (logicky) mezinár. pr. nadále odkázáno především na dobrovolné plnění ze strany subjektů.)
pokud by mezinárodní právo nebylo impotentní, právě Izrael by na ně mohl více spoléhat a méně by byl nucen udržovat svoji obranyschopnost jako nevyhnutelnou podmínku své existence.
To si to náramně zjednodušujete!
Znovu a znovu a znovu:
vina Izraele na nevymahatelnosti mezinárodního práva spočívá jen v tom, že odmítá hrát roli okleštěného Československa po Mnichově.
Zastánci jedněch i druhých si stěžují na nedostatek empatie na té druhé straně, podle mne zbytečně. V tomto sporu je možná právě až příliš mnoho vcítění a racionality málo.
Odpověď na vaši otázku zní: ne nerozumíte tomu dobře, protože jste zaslepen protiizraelskou záští. Zkuste projednou na tu zášť zapomenou a začít trochu používat zdravý rozum, prosím.
Mezinátodní právo se vztahuje na všechny, ale pro řešení konfliktů není (bohužel) podstatné. Než se uplatnilo mezinátrodní právo v bývalé Jugoslavii, měla tato těžce zkoušená země za sebou etnické čistky, bezuzdné vraždění a masové hroby.
OSN i Evropská unie na to hleděly tím svým mnichovanským pohledem, o němž správně píše pan Frič, jako by nešlo o lidi, ale o králíky, které lze beztrestně vraždit a vyhánět z domovů. To bylo možné kvůli naprosté lhostejnosti, technokratickému přístupu a hlavně čekání na zázraky - toho všeho se dopouštěli ti, kteří by to mezinárodní právo měli prosazovat. Dohodu ze Ženevy vydávali za ten zázrak, do chvíle, kdy k masovému vraždění a etnickým čistkám došlo o pár desítek kilometrů dále. Zastánci mezinárodního práva se tehdy nejen nezasadili o ukončení běsnění na obou stranách, ale svým voláním po řešení na bázi mezinárodního práva to vyvražďování velmi dlouho umožňovali.
To samé se týká palestinsko-izraelského konfliktu - mezinárodní právo na něj nedosáhne, důležitější je, jak to cítí lidé zde žijící. Kdyby to mohlo mezinárodní právo skutečně vyřešit, už dávno by se tak stalo.
Ano, "kdyby měly USA opravdu zájem o uplatnění mezinárodního práva, svět by vypadal jinak". Tak jako i ostatní suverenní státy obecně, především velmoci.
Ale v dosavadní této diskuzi NIKDO dosud mezinárodní právo nebagatelizoval.
Že by bylo nějakou nefunkční překážku rozvoje je zase jen vaše nedobrá fabulace kterou píšete jen proto, abyste ji mohl vyvracet. Tento postup neplatňujete poprvé. Pokud má tato diskuze k něčemu být, měl byste se toho vyvarovat.
Vytáhl jsem z webu něco málo dalších pasáží, které, jak doufám, vám pomohou pochopit, proč jsem minule v diskuzi napsal co jsem napsal:
"Mezinárodní právo vzniká dohodou států, tedy mezinárodní smlouvou. Státy mají v mezinárodním právu trojjedinou úlohu, protože si sami tvoří své právo, jsou jeho adresáty a svými vlastními soudci. Některé specifické mezinárodní smlouvy se z rozhodnutí suverénního státu a výjimečně mohou stát pramenem vnitrostátního práva." "Vztah obou právních systémů je velmi komplikovaný. Jasno do tohoto vztahu vnášejí až ústavy jednotlivých států". (pramen text odboru kompatibility s právem EU Úřad vlády ČR)
"K tomu, Aby normy mezinárodního práva byly závazné i ve vnitrostátním právu, je třeba aktu recepce. Potřeba recepce odpovídá tradičnímu pojetí suverenity státu. V mezinárodním právu vystupují státy na základě svrchované rovnosti." (pramen Prof. Veverka)
Pro mne z toho vyplývá, že aby Izrael porušoval mezinárodní právo, musel by porušovat smlouvy ke kterým sám ze své vůle přistoupil.
Ale nejen to. Některé smlouvy ke kterým přistoupil mohou mít různou formou stanoveny podmínky za nichž jsou které závazky platné. Např. v případě smluv s vícestrannými podmínkami pak bývá problém dosáhnout toho aby se jedna strana nevymlouvala na druhou.
Toto jistě neznamená znevažování mezinárodního práva, ale jen to potvrzuje jeho složitost. Proto jsem psal o "jen ambicích" mezinárodního práva na spravedlnost.
Netroufnu si odhadnout nakolik Izrael nenávidíte. Zopakuji: možná jste opravdu jen naivní.
Mluvit o tom, že se obě strany mají dohodnout, je pěkné, je to ale zcela mimo realitu na místě. Ve skutečnosti se jedna strana, Palestinci, nemají o čem dohadovat, protože Izrael rozdělil jejich území, usadil na něm statisíce osadníků, stále bourá palestinské domy a "čistí" další a další území. Z pohledu Izraele by měla druhá strana "dohadovat" zhruba toto: souhlasíme s tím, že se necháme nahnat do bantustanů, obehnat zdí, zapomeneme na návrat nebo i jen uznání, že se nám stala křivda, a budeme vděčně přijímat almužny mezinárodní pomoci.
V takové situaci jednat nejde, a asi se to ani nemá. Mezinárodní veřejnost si musí uvědomit, že vyzývat obě strany k dohodě je pokrytecké. To jsou skutečně kvanta canců, jak napsal výše pan Ševčík, a nic jiného.
Co se týče OSN, jediné o čem se můžeme bavit že by pro Izrael mělo být závazné, jsou rezoluce Rady Bezpečnosti. Pro příklad toho, že platí co jsem již psal se podívejme na v daném konfliktu asi nejcitovanější z nich: Rezoluce RB OSN č. 242.
Nepochybně taková rezoluce musí být naplněna jako celek. Nelze přece jedny nutit k tomu, aby ji naplnili a druhým tolerovat opak. A přesto právě toto nepřátelé Izraele dělají neustále. Cituji z rezoluce: "(ii) ukončení všech nároků a ozbrojených akcí a respektování a uznání svrchovanosti, územní celistvosti a politické nezávislosti všech států v této oblasti, práva na život jejich obyvatel uvnitř bezpečných a uznávaných hranic, bez hrozeb a užívání síly.“
Jak někdo při smyslech může tvrdit, že toto je závazek jen pro Izrael? Probuďte se už konečně! Izrael má kolem sebe nepřátele, kteří se se svým nepřátelstvím ani neskrývají, naopak je pečlivě u svých obyvatel povzbuzují! Z dané rezoluce nejsou ochotni splnit ani to nejzákladnější, neuznávají dokonce ani jen právo na pouhou existenci Izraele! Přitom ale Izrael prý ustoupit musí. Vždyť se zeptejte kteréhokoliv vyššího armádního důstojníka, v jak obtížné vojensko-strategické situaci se Izrael nachází. A nikde žádné mezinárodně politické záruky. Jen řičící kohorty nenávistníků.
Ano skloubit tisíce kompromisů v jeden velký průchozí bude těžké. Ale antisionistické lži v ničem nepomohou.
Stále víc Izraelců, Židů žijících ve Spojených státech i jinde ve světě se obává, že právě nekritická podpora věci Izraele spíš škodí než prospívá. Prohlašovat každý projev kritiky Izraele za "antisionistické lži" nebo něco ještě horšího je velmi, velmi nemoudré.
Stále větší počet židovských autorů kritizuje sionismus v jeho současném provedení. Vědí, že budou označeni za "sebenenávidící se Židy", ale jejich starost o Izrael, který se podle nich vydává špatnou cestou, je příliš silná.
Jinak děkuji za Vaše příspěvky, které velmi dobře vystihly přesvědčení části (většiny) izraelské společnosti: všude kolem jsou nenávistníci, je proto třeba vybudovat nepřemožitelnou pevnost, aby si na ní vnější i vnitřní nepřátelé vylámali zuby. A protože se stále jen bráníme, můžeme vždy proti komukoli použít jakékoli prostředky.
A poslední věc, mluvíte o kompromisech, ale nezdá se, že by Izrael byl kdy nějaké nucen činit. Vše směřuje k tomu, že s výjimkou několika izolovaných enkláv bude mít pevně v rukou celé území Palestiny. Představa o velkém kompromisu, jak ji nastínil pan Kostlán, je, domnívám se, vysoce nepravděpodobná. Ale mnozí v Izraeli i mimo něj se nevzdávají naděje, takže se jí nevzdávejme též.
- Psal jsem o tom, co mi připadá nepochybné, abych nedával prostor subjektivním příklonům;
- sebeurčení a obranyschopnost Izraele je jejich základním postojem při všech jednáních a toto pochopitelně nepovažují za věc o níž lze jednat;
- mezinárodní právo není bohužel všemocné, i Izraeli by se hodilo, kdyby bylo, právě Izrael by se pak na ně mohl spolehnou a nemusel by udržovat svou obranyschopnost jako nevyhnutelnou podmínku své existence;
- prosazování "Evropských hodnot mezinárodního práva" na Blízkém Východě na úkor obranyschopnosti Izraele je mnichovanstvím;
- hlavní vina Izraele spočívá v tom, že odmítá hrát roli okleštěného Československa po Mnichově;
- Izrael neporušuje mezinárodní smlouvy ani rezoluce RB, protože tyto zatím logicky (a naštěstí) zavazují k řešení nejen Izrael, ale i ostatní strany konfliktu;
- nepřátelé Izraele nejsou ochotni splnit ani to nejzákladnější, neuznávají dokonce ani jen právo na pouhou existenci Izraele;
- přitom vojensko-strategická pozice Izraele je krajně nevýhodná a v případě konfliktu na mezinárodní společenství. kde jej často chrání jen jedno právo veta, spoléhat nemůže;
že antisionistické lži jsou hroznou realitou považuji za mnohokrát prokázané.
Nashle zítra na demonstraci.
-"Celosvětový zájem o tento příběh je pochopitelný," - ano díky velmi dobře vypracované PR a servilnosti mainstreamu- nebo snad znáte jméno jednoho ze 4-5 tisíců Palestinců a Libanonců v izraelských věznicích?
-"V roce 2006 vtrhla izraelská armáda kvůli dvěma (třem?) svým vojákům, které zajal Hizballáh, do Libanonu. Tehdy se ještě s teroristy nevyjednávalo", - velký omyl, podobné výměny proběhly již několikrát
-"Izrael nedosáhl ničeho, neodstranil nebezpečí útoků na severu země" - Hizbollah neútočí na Izrael, naopak Izrael útočí na Libanon - Hizbollah vznikl jako reakce na agresi v roce 1982 a po téměř 20ti leté okupaci jižního Libanonu dokázal izraelskou armádu vyhnat - Hizbollah neútočí, Hizbollah se brání
- s celkovou politikou Hamasu nemusím souhlasit, ale jeho požadavek na vlastní stát v hranicích roku 67 je legitimní a de facto uznávaný cca 95 % států světa
- stejně jak se jedná dnes s Hamasem se jednalo dříve s Arafatovým PLO - Arafat uznal Izrael již v roce 1988 - výsledek? -Izrael podporoval zpočátku vznik Hamasu proti sekulární PLO
- řada parlamentářů Hamasu zvolená ve svobodných volbách sedí v izraelských věznicích - co dodat? - chybou Palestinců bylo, že nevolili tak, jak si Izrael a USA přáli, ačkoliv volby monitoroval bývalý prezident Carter
A je dobré si vzpomenout, že před pár lety byl na předním místě nebezpečných teroristů Nelson Mandela
Pane Friči,
"Prosazování "Evropských hodnot mezinárodního práva" na Blízkém Východě na úkor obranyschopnosti Izraele je mnichovanstvím nejhrubšího zrna." -
vy snad nejste z tohoto světa - obranyschopnost Izraele je všeobecně známa, jeho agresivita a pohrdání mezinárodním právem rovněž - základy moderního mezinárodního práva byly stanoveny po 2. svět. válce a všichni důležití je spoluvytvářeli a podepsali. Dnes je někteří silně nedodržují, nemusíme jmenovat. Pokud chcete takový svět, kde má pravdu jen silnější a mocnější, tak si nakupte zásoby na tu velkou řež, bude asi poslední. Jistě víte, že v Norimberku byla za nejvyšší zločin označena agresivní válka a všechna zla z ní vycházející.
Izraelská politika posledních desetiletí vede tento stát ke sebezničení, což je asi škoda. A je třeba vědět, že všechny jejich války až dosud byly agresivní, snad s výjimkou roku 1948 (i když této válce předcházela etnická čistka zhruba 300 tisíc domorodých - tehdy svět ovšem mlčel, zřejmě v důsledku špatného svědomí z holocaustu). I válka yom kippur vůbec nemusela být, kdyby Izrael akceptoval návrh Sadata na mír výměnou za Sinai. Takže se zabilo X lidí a stejně Sinai vrátili. Brzy poté ovšem vlétli v r. 1982 do Libanonu za účelem zničení PLO (a odvedení pozornosti od kolonizace Westbanku). Výsledek - vznikl Hamas a bylo povražděno 15-20 tisíc Libanonců a Palestinců.
Situace na Středním východě se mění a stejně tak se mění postoje židovské komunity v USA. Politika izraelských vlád je kontraproduktivní a může zavést tento stát do propasti. Celá řada Izraelců si tuto skutečnost uvědomuje a má velké obavy o budoucnost.
Plně souhlasím s názory vyslovenými pp. Znojem, Ševčíkem a Outratou a tímto je zdravím.
Pokud jde o věcnou stránku, téměř dokonale se míjíme, zřejmě proto, že vy důsledně sledujete stanovisko a zájem Izraele, kdežto já (spolu s řadou židovských i dalších autorů) považuji nyní za důležitější připomínat postavení a zájem Palestinců jako, podle mě, slabší strany. O ty vám ale, pokud tomu dobře rozumím, vůbec nejde.
Shodu zjevně nenajdeme, takže mi nezbývá než se rozloučit stejně jako Vy - nashle zítra na demonstraci.
Jinak téměř všechny vaše subjektivní názory respektuji. Sám je samozřejmě taky posuzuji subjektivně. Kdyby nešlo o tak tragicky vážné věci, raději bychom se tomu určitě společně zasmáli.
Pane Brzobohatý, díky za hutný historický přehled. Sleduji teď s velkým zájmem kritické hlasy v Izraeli i mimo něj, které se stále víc zvedají, a je to velká naděje, i když na okraji propasti.
Profesoři, rabíni se nechávají odvlékat vojáky, když brání palestinské domy před demolicí, historici odhalují detaily etnických čistek 1947-1948, politologové rozkrývají vliv "proizraelské lobby" na politiku Spojených států, stále víc křesťanů z celého světa pomáhá na okupovaných územích jako "ekumeničtí průvodci", třeba při doprovodu palestinských žen a dětí.
Tak uvidíme, co se ve Svaté zemi bude dále dít. Zdravím Vás.