Může se politika USA na Blízkém východě ještě změnit?
Petr JedličkaPrezident Spojených států nastínil novou koncepci zahraniční politiky v nejsledovanější oblasti světa. Komentátoři však v její úspěch nevěří. Mají Obamovy plány alespoň nějakou naději? A jak ověřit, zda jsou míněny opravdově?
Barack Obama ohlásil další Změnu. Tentokrát v zahraniční politice. Změnit by se měl úplně přístup Spojených států k Maghrebu a Blízkému východu. Obama to avizoval ve čtvrtečním projevu k zaměstnancům State Departmentu jako nezbytnost — vývoj podnícený arabským protestním hnutím a revolucemi.
Projev (na horním videu v plném znění) vyvolal především negativní reakce. Dle jedněch byl zoufalý, neboť se USA marně snaží obnovit svůj vliv v regionu; dle druhých neupřímný, protože USA vše, vůči čemu se nyní ohrazují, pomáhaly budovat; dle třetích naivní, jelikož se toho zas tolik nezměnilo a Obama nemá ve skutečnosti potřebnou moc; dle dalších zase nedůsledný nebo radikální až moc.
Obama ale tentokrát nemluvil pouze o potřebě nového přístupu, jako například před dvěma lety v Káhiře. Hovořil o změně politiky jako o hotové věci. To si zaslouží pozornost. Přestože totiž moc Spojených států už opravdu není, co bývala, mohou stále ovlivnit dost. A přesto, že se zahraniční politika současného amerického prezidenta doposud nijak revolučně nelišila od politiky jeho předchůdce, nelze jen z tohoto vyvozovat, že tomu tak bude i v budoucnosti.
Co tedy americký prezident vlastně řekl: Pohyb, který rozdmýchali mladí lidé, domáhající se svých legitimních práv v Tunisku a Egyptě, nelze popírat (...) Je třeba jej využít jako příležitost. Je třeba se voláním po svobodě a změnou, kterou neprosadily Spojené státy, ale sami lidé, inspirovat. Je třeba podpořit všechny reformní procesy v regionu, pomoci tamním národům domoci se svého (...) USA budou říkat jasně: Všechny autokratické vlády v oblasti musí podstoupit příslušné reformy, nebo odejít.
Právo na svobodný projev a sdružování, pokračoval Obama dále, právo zvolit si vlastní zástupce a právo na seberealizaci, podmíněné spravedlivým rozdělením zdrojů jednotlivých států, toto všechno už nebude sehrávat v americké zahraniční politice druhotnou roli, ale stane se principy, které budou tvořit její základ (...) K podpoře těchto principů použijí Spojené státy veškerý svůj vliv, konstatoval americký prezident.
Jde opravdu jenom o rétoriku, za kterou nebudou žádné činy? Nebo snad libozvučnou zástěrku pro snahu USA obnovit kontrolu nad neklidným regionem? Obojí je možné. Předpokládejme ale nyní, že se Obama chce o Změnu alespoň pokusit. Do jaké míry je takový posun vůbec proveditelný? A v čem konkrétně se může projevit?
Co vlastně může?
Jaké jsou vlastně Obamovy možnosti: Jako každá zahraniční politika, zaměřuje se i ta americká na prosazování národních zájmů. Ty si v posledních dekádách definují republikáni i demokraté podobně: obrana národní bezpečnosti, zajištění hospodářské prosperity, prosazování amerického vlivu (ve všech významech) a formování světa do podoby, jenž odpovídá kulturně a historicky dané představě nejlepšího možného.
Dvě hlavní americké strany se ovšem liší ve výběru postupů, jimiž se snaží zmíněného dosáhnout.
Skutečné novátorství.
A konkrétně k Blízkému Východu? USA by udělala nejlépe, kdyby se tam do ničeho nepletla. Jednou by ji pak možná všichni tamnější uznali jako „přítele“.