Barack Obama ohlásil další Změnu. Tentokrát v zahraniční politice. Změnit by se měl úplně přístup Spojených států k Maghrebu a Blízkému východu. Obama to avizoval ve čtvrtečním projevu k zaměstnancům State Departmentu jako nezbytnost — vývoj podnícený arabským protestním hnutím a revolucemi.

Projev (na horním videu v plném znění) vyvolal především negativní reakce. Dle jedněch byl zoufalý, neboť se USA marně snaží obnovit svůj vliv v regionu; dle druhých neupřímný, protože USA vše, vůči čemu se nyní ohrazují, pomáhaly budovat; dle třetích naivní, jelikož se toho zas tolik nezměnilo a Obama nemá ve skutečnosti potřebnou moc; dle dalších zase nedůsledný nebo radikální až moc.

Obama ale tentokrát nemluvil pouze o potřebě nového přístupu, jako například před dvěma lety v Káhiře. Hovořil o změně politiky jako o hotové věci. To si zaslouží pozornost. Přestože totiž moc Spojených států už opravdu není, co bývala, mohou stále ovlivnit dost. A přesto, že se zahraniční politika současného amerického prezidenta doposud nijak revolučně nelišila od politiky jeho předchůdce, nelze jen z tohoto vyvozovat, že tomu tak bude i v budoucnosti.

Co tedy americký prezident vlastně řekl: Pohyb, který rozdmýchali mladí lidé, domáhající se svých legitimních práv v Tunisku a Egyptě, nelze popírat (...) Je třeba jej využít jako příležitost. Je třeba se voláním po svobodě a změnou, kterou neprosadily Spojené státy, ale sami lidé, inspirovat. Je třeba podpořit všechny reformní procesy v regionu, pomoci tamním národům domoci se svého (...) USA budou říkat jasně: Všechny autokratické vlády v oblasti musí podstoupit příslušné reformy, nebo odejít.

Právo na svobodný projev a sdružování, pokračoval Obama dále, právo zvolit si vlastní zástupce a právo na seberealizaci, podmíněné spravedlivým rozdělením zdrojů jednotlivých států, toto všechno už nebude sehrávat v americké zahraniční politice druhotnou roli, ale stane se principy, které budou tvořit její základ (...) K podpoře těchto principů použijí Spojené státy veškerý svůj vliv, konstatoval americký prezident.

Jde opravdu jenom o rétoriku, za kterou nebudou žádné činy? Nebo snad libozvučnou zástěrku pro snahu USA obnovit kontrolu nad neklidným regionem? Obojí je možné. Předpokládejme ale nyní, že se Obama chce o Změnu alespoň pokusit. Do jaké míry je takový posun vůbec proveditelný? A v čem konkrétně se může projevit?

Co vlastně může?

Jaké jsou vlastně Obamovy možnosti: Jako každá zahraniční politika, zaměřuje se i ta americká na prosazování národních zájmů. Ty si v posledních dekádách definují republikáni i demokraté podobně: obrana národní bezpečnosti, zajištění hospodářské prosperity, prosazování amerického vlivu (ve všech významech) a formování světa do podoby, jenž odpovídá kulturně a historicky dané představě nejlepšího možného.

Dvě hlavní americké strany se ovšem liší ve výběru postupů, jimiž se snaží zmíněného dosáhnout.

U republikánských vlád je patrný akcent na obranné kapacity a vojenskou sílu, důraznou suverénní politiku a snaha přímo ovlivňovat chování menších států. Pro demokratické administrativy je zase typické jednání skrze mezinárodní instituce a různé multilaterální obchodní pakty, moderace konfliktů, využívání síly trhu, institutů mezinárodního práva a formování či reformování různých organizací.

Diplomacie obou stran se shodně snaží o zajištění kontroly (v různé formě) nad oblastmi, ve kterých se těží strategické suroviny, udržení co nejlepších styků se strategickými spojenci (Japonskem, Tchaj-wanem, Izraelem a Saúdskou Arábií) a spojování národních zájmů se zájmy velkých společností, které se na strategicky důležité samy pasují. A vlády obou stran také využívají v lokalitách, kde to neohrožuje zájmy země, systematické podpory demokratizačních procesů.

Toto je pole, na němž se pohybují Obamovy možnosti. Každý prezident má šanci něco změnit. Možnosti jsou ale ohraničeny, řekněme, mantinely tradic a systémových prvků, výše popsaných.

Jedinou šancí, kdy ze zaběhaných schémat vybočit, jsou mimořádné situace — velké války, velké krize, velké katastrofy či právě revoluce. Při těchto příležitostech lze celé pole posunout napravo, nebo nalevo a dosáhnout nevídaného — v dobrém i zlém, z idealismu i účelově. Jak se to povedlo například Bushově administrativě po 11. září.

Má co napravovat

Když kandidoval Barack Obama na prezidenta, mluvil takovým způsobem, že velká, zřejmě až drtivá část publicistů alespoň na pár měsíců uvěřila, že se pole opět posune. Žádná změna s velkým Z ale nenastala.

Obama sice v duchu tradiční zahraniční politiky demokratů leccos z Bushova dědictví přehodnotil (konkrétně způsob jednání s Ruskem, vztahy s vládami Latinské Ameriky anebo přístup k režimům v Bagdádu a v Kábulu, jimž byla dána větší autonomie). Neodhodlal se ale ani definitivně zavřít tábor na Guantanámu, ani se razantně jinak vypořádat se situací v Afghánistánu a Iráku, a ani výrazněji ovlivnit praktiky velkých firem, včetně zbrojařských, nebo k lepšímu reformovat mezinárodní instituce, OSN počínaje a Světovou bankou konče. Obama se v zahraniční politice cíleně profiloval jako středový, případným kompromisům s republikány otevřený státník, doufajíc, že tak získá podporu pro razantnější vnitřní reformy. Jak se nakonec ukázalo, marně.

Lze tedy čekat, že ona Změna přijde nyní? Obama mluví, jako by tak tomu mělo být. Současně navíc nastává specifická situace, v níž se protínají dva jevy: v USA začala prezidentská kampaň, ve které musí Obama obhájit, že ona před třemi lety slíbená Změna nebyla jenom rétorickou figurou (což ví i jeho oponenti v Demokratické straně), a v Maghrebu a na Blízkém východě se opravdu mnohé pohnulo. S tím neměli Američané příliš společného (i když se stále třeba neví, co řekl Obama současné hlavě egyptské junty, když ho týden před pádem Mubarakova režimu navštívila), ale prezidentovi samotnému vývoj prospívá. Dává mu šanci vylíčit současnost jako revoluční a uvedené pole možností posunout.

Teoreticky se tak politika USA v oblasti změnit může. Vše ale teď záleží na odpovědi na otázku ze všech nejpodstatnější: Vytváří Obama pouze předvolební mlhu pro nerozhodnuté voliče, nebo má se svými spolupracovníky opravdu plán zahraničněpolitické Změny, pro nějž se snaží vyzískat prostor ve straně a v Senátu? Odhalit by to měl způsob naplnění několika konkrétních novinek, které prezident v projevu výslovně zmínil.

Konkrétnosti

Analytikové renomovaných médií a velkých agentur vybrali z projevu celkem tři přísliby konkrétních změn:

Za prvé, Spojené státy již nebudou v zájmu stability či strategických zájmů tak okázale ignorovat represe, kterých se dopouštějí představitelé režimů, s nimiž udržují dobré vztahy. Konkrétně jde o bahrajnského krále a jemenského prezidenta, ale i o režim v Maroku, Ománu nebo Jordánsku. Pomoc (i vojenská) a krytí, jež USA těmto vládcům poskytují, jsou tak rozsáhlé, že bude možné stupňovat tlak různými pohrůžkami i částečným omezováním, aniž by došlo k jejich úplnému zatracení nebo izolaci.

Za druhé, Spojené státy zmírní svou nekritičnost v přístupu k Izraeli v otázkách, které souvisí se vznikem palestinského státu. Obama jako první prezident USA jasně řekl, že hranice mezi oběma celky by měla odpovídat stavu před rokem 1967, s výjimkou územních výměn, na nichž se obě strany dohodnou. Zdůraznil sice i tradiční rysy přístupu USA k záležitosti — nutnost palestinských bezpečnostních záruk Izraeli, nezbytnost nevojenského charakteru vzniklého státu, odsudek snah o jednostranné vyhlášení nezávislosti jako kontraproduktivních iniciativ a trvalost pevné spojenecké vazby mezi USA a Izraelem. Z přínosné podmínky budoucího ale učinil podmínku nezbytnou. A navíc nezopakoval dogma nepřístupnosti vyjednávání s Hamásem, i když rozhovory s hnutím, které Izrael plně neuznává a které se dosud formálně nezřeklo teroristických metod boje, nazval velice obtížnými.

Za třetí pak chtějí Spojené státy pod Obamovým vedením mohutně podporovat nové vlády a politické reprezentace, které autokratické režimy střídají. Má se tak přitom stát jak finančně — prezident zmínil několik konkrétních miliardových investic a programů —, tak politicky, a to na všech úrovních. Budoucí americkou pomoc Tunisku a Egyptu Obama přirovnal k pomoci, jež byla prostřednictvím mnoha grantových programů poskytnuta institucím a občanským sdružením v postkomunistické Evropě v devadesátých letech. Výslovně pak zmínil programy na podporu rozvoje nezávislých médií, vzdělávacích institucí a regionálního rozvoje.

USA budou též podporovat nové vlády, správní orgány a podnikatele ve snaze oživit oblastní ekonomiku, budovat obchodní sítě a spravedlivě přerozdělovat hospodářské výnosy. Výslovně prezident slíbil — a tu i nedouk začíná tušit háček —, že na blížícím se summitu skupiny G20 požádá Světovou banku a Mezinárodní měnový fond, aby novým vládám s uvedeným pomohly. O stejné věci chce jednat se zástupci EU.

Rozhodnou detaily

Jak vidno již z průvodních poznámek, každou ze tří uvedených změn je možné naplnit různě: buďto jen formálně, nebo tradičním způsobem demokratických prezidentů, anebo vskutku novátorsky. Výsledek bude záležet na řadě faktorů, na Obamově upřímném mínění řečených slov (a z nich plynoucích činů) však nejvíce. Bude teď proto zapotřebí sledovat zejména určující detaily. Například:

Jakým způsobem se americká diplomacie postaví k systematické perzekuci šíitů, která v současnosti probíhá v Bahrajnu; Co konkrétně učiní se stále váhajícím, plně loajálním prezidentem Jemenu; Zda bude Obama, resp. ministryně zahraniční Clintonová nějak měnit svůj přístup k současné izraelské vládě Benjamina Netanjahua, která hranici z roku 1967 okamžitě odmítla; Zda budou USA nějakým, byť třeba nezdůrazněným způsobem měnit svůj vztah k Hamásu; Jak se Spojené státy budou tvářit na znárodnění majetku patřícího svržené části egyptské a tuniské elity; Co se stane po ukončení války v Libyi s ložisky ropy; Jakým druhem reforem podmíní onu slíbenou pomoc; Zda budou podporovat i rozvoj té části občanské společnosti, která se k jejich politice bude stavět jinak než servilně.

Jisté je, že pro americkou levici zůstane současný prezident válečným zločincem, neboť změnu politiky v Afghánistánu a Pákistánu už Obama nezvládne. Jasné je taky, že pro progresivní část analytiků bude dál zrádcem, protože neučinil to, co před minulými volbami sliboval. A zřejmé je do třetice, že republikány si novou Změnou — ať už bude jakákoliv — nezíská.

S jen o málo menší jistotou lze ale snad prohlásit, že USA se zahraniční politikou změněnou do maximální míry možného (tedy v té nejlepší realisticky možné verzi Obamových slov) mohou občanstvu států v příslušné oblasti prospět, i kdyby mělo jít o prospěšnost vedenou zištným zájmem — úsilím neztratit vliv na někdejší klienty a jejich trhy, anebo snahou o znovuzvolení jednoho politika americkým prezidentem.

V tomto funkčním období již Obama žádným Lutherem Kingem se státnickou mocí nebude. Stále má však ještě možnost ukázat, že je prezidentem, jenž svojí zahraniční politikou napraví alespoň něco z toho, co pokazili jeho předchůdci i on sám ... a třeba položí základ, na který bude moci po roce 2012 navázat.