Před týdnem jsem se zde dotknul ohrožení nezávislosti médií — politiky, byznysmeny a bůhvíkým dalším. Dostal jsem pak milý e-mail od čtenáře F. K., jenž s láskou vzpomínal na novinářské ikony, které projevovaly statečnost a nezávislost v roce 1968.

Na oplátku jsem mu doporučil sborník Souboj slova a obrazu s mocnými (vyšlo letos v Praze jako příloha periodika Členský zpravodaj KNPJ 68, čís. 3, ročník XXIV), který popisuje stav redakcí a vesměs profesionální práci žurnalistů v roce 1968 nejen v Praze, ale i v regionech.

Nemohl jsem si nevzpomenout na Habermasovu tezi, podle níž se společnost v předminulém století sice začala formovat po kavárnách, leč záhy přenesla své těžiště do čtenářstva novin a časopisů. Od té doby jsou média součástí společnosti, ale i politiky. Nehrají jen profláknutou roli hlídacích psů. Nastolují též agendu, konstruují sociální realitu, ale mohou též destruovat politický systém.

V období mezi světovými válkami se i v učené literatuře psalo o tom, že prostřednictvím médií lze občanům proti jejich vůli vnutit i nový politický systém — třeba nějaký ten fašistický režim.

Částečně to platí i dnes. Politici si kupují média a čekají, co to udělá. Ovšem i naopak: média s chutí politiky „dělají“ i „odstřelují“.