Tiskové konference nejsou sdělovací formát určený občanovi. Svolávají se pro tisk. Jsou to novináři, kdo mají přenést k občanovi stanovisko toho, kdo tiskovou konferenci svolal. Pokud je téma složité nebo kontroverzní mají přinést stanovisek více a k tomu obecný kontext události či procesu.

Novináři, ani ti televizní a rozhlasoví, nemají přenášet tiskové konference jako celek. Případů, kdy někdo podává tak zásadní sdělení, že si jeho tisková konference přenos zaslouží, je pár. V dnešní multimediální době řekněme jedna denně.

Novinář má řadu dalších žánrů, které může použít k informování občanů. Může podat zprávu, okomentovat, vyrazit na reportáž, natočit rozhovor. Redakční fotograf může pořídit snímek, kameraman dokument. Pokud novináři jen přenášejí tiskové konference (zprávy či prohlášení) aktérů, pak zanedbávají svou roli těch, kdo informace na cestě mezi aktéry a občany třídí a zasazují do kontextu.

Novináři také nemají události vytvářet, ale informovat o nich. Je chyba oslovit na ulici Osobnost, zeptat se jí, co na to říká, a pak vybrané aktéry žádat o stanovisko k tomu, co nepřišlo jako zformulované stanovisko, ale pro co jsem si došel, protože jsem cítil možnost vyvolat konflikt.

Kdyby se tisk držel takovéto představy o pravidlech své práce, nevznikl by zřejmě v českých médiích dojem, že si politici během jednání o vládě neustále něco vzkazují přes média nebo že by se měli zavřít na konkláve a vylézt, až bude dohoda hotová. Kolik takových vzkazů v médiích v poslední době zaznělo? Že lidovcům vadí positivní lustrace lídra ANO. A že lídrovi ANO vadí, že lidovce financuje někdo jiný než on?