Tiskové konference nejsou sdělovací formát určený občanovi. Svolávají se pro tisk. Jsou to novináři, kdo mají přenést k občanovi stanovisko toho, kdo tiskovou konferenci svolal. Pokud je téma složité nebo kontroverzní mají přinést stanovisek více a k tomu obecný kontext události či procesu.

Novináři, ani ti televizní a rozhlasoví, nemají přenášet tiskové konference jako celek. Případů, kdy někdo podává tak zásadní sdělení, že si jeho tisková konference přenos zaslouží, je pár. V dnešní multimediální době řekněme jedna denně.

Novinář má řadu dalších žánrů, které může použít k informování občanů. Může podat zprávu, okomentovat, vyrazit na reportáž, natočit rozhovor. Redakční fotograf může pořídit snímek, kameraman dokument. Pokud novináři jen přenášejí tiskové konference (zprávy či prohlášení) aktérů, pak zanedbávají svou roli těch, kdo informace na cestě mezi aktéry a občany třídí a zasazují do kontextu.

Novináři také nemají události vytvářet, ale informovat o nich. Je chyba oslovit na ulici Osobnost, zeptat se jí, co na to říká, a pak vybrané aktéry žádat o stanovisko k tomu, co nepřišlo jako zformulované stanovisko, ale pro co jsem si došel, protože jsem cítil možnost vyvolat konflikt.

Kdyby se tisk držel takovéto představy o pravidlech své práce, nevznikl by zřejmě v českých médiích dojem, že si politici během jednání o vládě neustále něco vzkazují přes média nebo že by se měli zavřít na konkláve a vylézt, až bude dohoda hotová. Kolik takových vzkazů v médiích v poslední době zaznělo? Že lidovcům vadí positivní lustrace lídra ANO. A že lídrovi ANO vadí, že lidovce financuje někdo jiný než on?

A dozvěděli jsme se společně s touto informací, zda je lustrace potřeba pro vstup do vlády a proč že těm lidovcům vadí? A co lídrovi ANO vadí na sponzorovi lidovců, když sám má mezi sponzory neznámých právnických firem několik desítek?

Není to spíš tak, že politici si toho přes média zase tolik nevzkazují, že ale novináři ještě pár dní po nějakém banálním výroku konfrontují další aktéry s otázkou, zda nemůže nějak ovlivnit sledovaný proces? Že provokují konflikt místo toho, aby popisovali děj?

Jedna věc přitom je vědomá manipulace některých novinářů či médií (zde nebo zde). Většina problémů je podle mě ale dána uměle vyvolanou hektičností mediální práce, nedostatkem zaměstnanců v redakcích a jejich nezkušeností a nesmyslně krátkými formáty (čas, počet znaků), které pro prezentaci výsledků své práce mají. A pak je dána redakčními politikami, které zjevně tíhnou k personifikaci politiky a touze nabízet vše hned.

„Každé jednání Poslanecké sněmovny, které přenáší televize,“ píše Jiří Pehe v sobotním Právu, „se zvrhne v přehlídku silných prohlášení a občas i rádoby vtipných, ve skutečnosti dosti trapných výpadů.“ Má pravdu. Je ale na místě otázka, zda není úkolem novinářů — a sedává jich v novinářském atriu při každé schůzi Sněmovny vždy pár desítek — vybrat to, co je v daných vystoupeních politickým sdělením a občany informovat o tom.

Když jsem do Sněmovny chodil pravidelně coby zpravodaj, tak vždy některý poslanec — často jinak neznámý — v projevu popisoval programový záměr svého politického proudu. Nemyslím, že taková událost nepůjde zachytit i během jednání Sněmovny, která se schází dnes.

Problém pravděpodobně jako před těmi několika lety bude, že novináři nejsou často s to zvládnout sledovat proceduru jednání (což ostatně není třeba při schvalování programu schůze nijak snadné) a tiskové oddělení Sněmovny není schopno podat o projednávané agendě použitelné informace.

Jak lze také tematizovat politické dění, mě inspirovala polská televize TVN. Ta v době jednání Sejmu zve poslance různých stran do studia, aby řekli, jak bude jejich poslanecký klub hlasovat o vybraných návrzích, které se budou daný den projednávat, případně co si o nich myslí.

Jistě, je to snazší v Polsku, kde se v debatě nejprve vyjadřují delegovaní mluvčí klubů pro daný návrh. Ale jistě i v české Sněmovně by to počet respondentů rozšířilo z nejvyšších představitelů stran (kteří navíc nejsou vždy členy Sněmovny) o dvacet či třicet dalších lidí.

Poslední poznámku si dovolím o neodbytné představě, že je třeba o věcech informovat nejpozději ve chvíli, kdy se stanou. Podle mě by od ní média měla i v době zpravodajských televizí, internetu a mnoha multimediálních technologií upustit. Důvody jsou strukturní i formální.

Redakce nemají dostatek lidí na to, aby mohly aktuálně informovat o dění i na tak malém území, jako je Česká republika. Redakce všech hlavních médií by na to potřebovaly o několik desítek redaktorů různých profesí víc. Peníze na jejich mzdy, vybavení, příp. kanceláře přitom od svých majitelů nedostanou.

Druhý hlavní důvod podle mě je, že ona aktualita není potřeba. Žijeme v době, kdy ceněným obchodním artiklem jsou informace, schopnost je zpracovat, učinit je srozumitelnými. Pokud se jako občan večer, případně ráno dozvím, co se dělo den předtím, tak mi to bohatě stačí. Já nejsem informacemi zahlcen a novinář bude mít čas je zpracovat. Hodnota médii poskytované služby se zvýší.

A pokud ustoupím od tlaku na okamžitý výsledek, pak třeba zbude i prostor pro popis politických témat. Není totiž pravda, že se neobjevují. Takto při posledním kongresu ODS velká část představitelů vedení strany hovořila o potřebě reformy krajského uspořádání a nutnosti politického vzdělávání členů strany. Komentáře se místo toho věnovali zvoleným lidem a sporům s poslanci, o kterých nevíme, kde je jim dnes konec.

Naopak politická témata, která kongres ODS zformuloval, jsou tu s námi stále. A z dalších jednání a konferencí různých stran a výborů a sdružení jsme jich jistě nechali bez ladu ležet ještě desítky.