Dnes je to 24 let, co bylo založeno Občanské fórum. Politická, programová a organizační platforma pro prosazování společenských změn, spojených s pádem tzv. železné opony a událostmi, které nastaly po 17. listopadu 1989.

Primárně, jako u každého revolučního hnutí, byl jeho motorem zápor — všichni tehdy tak nějak věděli, co nechtějí či s čím nesouhlasí a čemu chtějí zabránit. Byl to ten klasický, revoluční většinový konsensus společnosti na tom, že už toho bylo dost a je potřeba změny. Už NE! znělo jak mezi řadovými komunisty, tak i mezi disidenty.

Jakmile byly splněny hlavní podmínky pro společenskou změnu, byla zrušena vedoucí úloha KSČ, aktéři revoluce se nemuseli bát pronásledování státní mocí a následně proběhly v roce 1990 volby, NE! jako jednotící prvek ztratilo svůj primární význam a došlo k logickému vývoji směrem k hledání toho, na čem je většinový souhlas.

Výsledkem byl nutně rozpad Občanského fóra jako hnutí, kdy většina souhlasila s jeho transformací na politickou stranu, a poté vznik Občanské demokratické strany. Ta následující dvoje volby těžila z aureoly symbolu změn, které představovala listopadová revoluce a z dědictví Občanského fóra, kdy to byla právě ODS a její předseda, Václav Klaus, který nejlépe ze všech tehdejších politiků dokázal zformulovat největšího společného jmenovatele těchto změn a odhadl převažující společenskou poptávku.

Otázka způsobu transformace (ale nikoliv revoluce jako takové, ani základních změn, které přinesla) se pak stala primárním střetem ve volbách 1996 a následně i těch předčasných v roce 1998. Klíčovou — a podle mne nesmírně pozitivní - úlohu v tom, že se nezpochybňoval samotný základ demokratizačního procesu, ale pouze způsob ekonomické transformace, měla ČSSD a konkrétně Miloš Zeman.

ČSSD řekla jasné NE! kupónové privatizaci a primitivnímu rozkrádání státního majetku, ale nikdy neopustila platformu ANO! s tím, co v základech představovala tzv. sametová revoluce. I volby v letech 2002 a 2006 se držely tohoto základního schématu.

Volby v roce 2010 a především ty letošní však znamenaly změnu tohoto dosavadního českého volebního paradigmatu. Ona debata o „lib-lab“, „bramboračce“ či „kaleidoskopu“ je samozřejmě podnětná, ale podle mne opomíjí tuto základní osu českých voleb.

Bohužel, poslední dvoje volby měly referendální charakter: zcela se vytratil programový střet a byl nahrazen černobílou otázkou a emocí. Zároveň se spolu s tím postupně vytrácel i dosavadní konsensus na změnách spojených s listopadem 1989 a skrze negativní interpretaci ekonomické a společenské transformace se začal problematizovat i samotný přechod k demokracii.

Kampaň Babišova ANO byla primárně postavena na tekutém hněvu, na onom NE!, které se — bohužel — neštítilo ani vyvolávání „ostalgie“, které v českém pojetí nemůže nesklouznout k nostalgii po normalizaci se vším, co s sebou toto období nese, včetně naprosté morální relativizace. Fetiš fyzické práce, ono „makání“ či heslo „Bude líp!“ a primární důraz na ekonomický rozměr politiky, to vše až příliš připomíná základy „normalizačního konsensu“, ostudné éry 1969-89.

Při hodnocení letošních voleb proto nemůže žádného přesvědčeného demokrata, jakkoliv zarytého levičáka, potěšit debakl ODS. A jen naprostý cynik se může radovat nad tím, že největší procento voličů Babišova ANO získalo právě od dosavadních klasických voličů ODS. Nejen proto, že ČSSD patří k pilířům polistopadové demokracie, kterou Andrej Babiš, normalizační komunista a porevoluční oligarcha, označuje tu za „blázinec“, „Potěmkinovu vesnici“ či za „matrix, za nímž jsou mrtví“.

Těch důvodů je více. Od prostého pohledu na volební výsledky ODS a ČSSD v čase, kdy od roku 2010 ČSSD krutě kopíruje vývoj voličské podpory ODS, až po to, že pravděpodobným koaličním partnerem ČSSD ve vládě bude člověk, který bez uzardění prohlásí: „Nejdřív musíme udělat v zemi pořádek a pak jsem si jist, že všichni budou v zemi solidární“.