ANO, ořežeme sádlo, aneb přišel opravdu ten spásonosný osel?

Ondřej Lánský, Pavel Novák

Perverznost představy státu jako firmy se ukáže ve chvíli, kdy si uvědomíme, co je stát a co je firma. Firmu vlastní akcionáři, kteří ji svěřují vedení, které ji řídí. Dalším prvkem jsou zaměstnanci. Stát má jinou strukturu: jen občané!

Česká republika se nenachází ve snadných časech. Lidé jsou znechucení, frustrovaní a zklamaní. Všude je k vidění korupce, neschopnost, „jánabráchismus“ a sobectví. A to nejen v politice. Navíc politická třída jako celek je činy především pravicových politiků a političek zdiskreditována.

Jelikož převládá představa politiky jako povolání a u současných politiků se zdá, že zklamávají, stále znova se objevuje volání po nových — čistých a schopných — tvářích, které prý nahradí ty současné politiky, a bude dobře. Je jedno koho lidé zvolí, ale musí být noví. Stále vládne priorita osobností nad programy.

Je tedy opravdu jedno koho zvolíme? A je jedno, zda to bude, byť jen deklaratorně, levice nebo pravice? A není nakonec opravdu lepší volit někoho nového, blátem nezamazaného, neposkvrněného, pravolevé dělení neuznávajícího?

Přišel On! Spásonosný osel?

Že přišel spásonosný osel, už věříme oslovi, jen když nás ten osel, hlučně osloví,“ zpívá se v jedné ze slavných skladeb Osvobozeného divadla. Oni sice narážejí na velmi hlasité projevy Adolfa Hitlera, zatímco my bychom rádi upozornili na jiný — poněkud rafinovanější — druh hlučnosti. Rádi bychom se blíže podívali na spolek — politické hnutí — Andreje Babiše, které raketově stoupá v předvolebních průzkumech.

Právě skladbu ze hry Osel a stíny bychom si mohli zazpívat a mávnout nad hnutím ANO 2011 rukou. Pokud by v preferencích nebylo toto prapodivné hnutí druhé či třetí. A také pokud by se voliči dokázali poučit z chyb. To, zdá se, evidentně nedokáží.

Protikorupční, antipolitická, experto-milovná nota stále zabírá. Od Unie svobody, přes Zelené a Věci veřejné, napříč volebními obdobími lákají nejasná uskupení další a další voliče, nebo možná stále ty stejné, kteří se poté jako lumíci řítí spolu se svými zástupci do propasti zklamání a zhnusenosti.

Tato uskupení spojuje nejasnost programu a efemérnost něčeho, co bychom mohli pojmenovat jako kulturní zakotvení politické strany. Žokej Váňa minulou neděli uvedl, že doufá, že to tady pan Babiš vyčistí od bordelu.

Problém je v tom, že kulturní elity (vědci a univerzitní profesoři, opinionmakeři, novináři, komentátoři, odboráři atd.) asi nejasně ukazují, co to znamená politika a v čem spočívá politický život. Pokud by Váňa něco o politice věděl, nikdy by svou větu do televize neřekl.

Vyčistit to tady od bordelu.“ Co to znamená? Především se zde jemně zjevuje implicitní představa, že je možné dospět do nějakého stadia spokojenosti celku společnosti v současné chvíli. My si samozřejmě myslíme, že to možné je; byť asi spíše v delším — jednovolební období překlenujícím — horizontu a že tímto stavem je socialismus.

Politika je ovšem místem „mírového“ vedení sociálních bojů, které v třídních společnostech neustále probíhají: bojů o sociálně-praktický výklad toho, co je přesně svoboda, práce, činnost apod. V tomto smyslu nelze vyčistit bordel jako takový, jelikož toto uchopení problému vlastně svědčí o nepolitickém porozumění lidské situace. Politika je tedy doménou, kde se odehrává hlubší sociální boj v zásadě mezi vítězi a poraženými o to, jakým způsobem bude rozdělováno společensky vyprodukované bohatství.

Tzv. bordel je totiž co? Respektive co je v republice v nepořádku z hlediska — ach ano — z hlediska například žokeje Váni? Vnímá to stejně jako romští obyvatelé Duchcova či Krupky? Myslíme si, že ne.

×