Jakub Janda, nově zvolený poslanec za ODS a bývalý vítěz světového poháru ve skocích na lyžích, si vybral své první politické téma. Nešel pro něj daleko: navrhl zvýšit dotace na sport. Pro ten účel by sebral sedmimilionový příspěvek neziskovým organizacím, které u nás obstarávají agendu rovnosti žen a mužů.

Slábnoucí výsledky českých sportovců v posledních letech jsou pro Jandu důvodem pro navýšení už tak dost objemných dotací. Naopak slábnoucí výsledky České republiky v rovnosti žen a mužů jsou pro novopečeného poslance důvodem k tomu, aby se mikroskopické dotace do této oblasti úplně zrušily.

Všimli jste si, jak lidem přestane vadit to odporné slovo „dotace“, jakmile ho spojíte se sportem? Je to podobné jako s ještě odpornějším slovem „neziskovka“: jakmile je tou neziskovou fotbalový svaz, odpornost se rozplyne jak pára nad hrncem.

Celý sedmimilionový dotační program na rovnost žen a mužů je devětkrát menší než objemy, které jdou ročně z rozpočtu na kanoistiku (59 milionů) nebo na volejbal (65 milionů). Na sport obecně jdou z vládního rozpočtu víc než čtyři miliardy ročně a Ministerstvo školství na něj letos vyhlásilo hned deset různých dotačních programů. Pro nějakých zaprášených sedm milionů by se takoví Pelta s Janstou ani nesehnuli na chodníku. Při jejich každoročním obratu se jednotky milionů utopí jedním zkušeným razítkem v krytém bazénu protřelého funkcionáře.

Pro neziskovky věnující se lidským právům jsou to naopak existenční prostředky, za které se udělá spousta práce, navíc s transparentním účetnictvím. Český lidskoprávní sektor je totiž tak neuvěřitelně podfinancovaný, že si to běžný člověk vůbec nedovede představit. Lidé v něm pracují z přesvědčení, a tak nějak se počítá s tím, že dobrou polovinu své agendy obstarají zadarmo. Jsou to prekarizovaní nadšenci, v podstatě dobrovolníci, kteří navíc slouží alibistické politické reprezentaci jako hromosvod veřejné nenávisti.

Kromě domácí analytické, výzkumné a osvětové činnosti přitom tito lidé mnohdy suplují roli státu navenek, neboť za něj svou odbornou činností naplňují jeho závazky v zahraničí. Stát je za to odbývá mikroskopickým rozpočtovým desátkem, který se rozpustí mezi desítky organizací.

Ze sedmi milionů korun se má uživit asi dvacet neziskových organizací. Řádově si tak rozdělí statisíce korun na rok. To znamená nějakých padesát tisíc na měsíc. To jsou hody, co? Zejména pokud z toho máte zaplatit mezinárodní výzkum, tým lidí a kampaň, když není ani na platy.

Je ostudné, jak si české vlády zvykly držet své neziskové pomocnice zkrátka. Chtělo by se říct, že se nám to vymstí. Ale na strmém sesuvu české politické kultury a na míře ohrožení demokratických institucí je to dobře patrné už dnes.

Jandovi ovšem připadá rovnoprávnost zbytečná a předražená. Jeho logika je sama o sobě tak zvrhlá, že ani není třeba připomínat, že skromný dotační program pro rovnoprávnost tvoří třeba pomoc obětem domácího násilí, znásilnění nebo lidem ohroženým chudobou. Jen v těchto směrech se „agenda úzké skupiny lidí“, jak se o ní Janda vyjádřil, v důsledku týká víc než poloviny společnosti.

Otírat se o práci lidí zaměstnaných v takových projektech může jenom slaboch. V případě „objektivně společensky prospěšného“ skokana Jandy bude ale na vině spíš některý ze zkušených populistů z řad ODS, který mu tuhle tutovku poradil. Neodvážím se tipovat, ale třeba s takovým Václavem Klausem mladším Janda zahajoval kampaň společným chlapským cyklovýjezdem na Radhošť…

Objektivní společenský přínos

Světové ekonomické fórum zveřejňuje každoročně zprávu o globálním stavu rovnosti žen a mužů. Oproti loňskému roku si Česká republika pohoršila o jedenáct příček, ze 77. na 88. místo ze 144 zkoumaných zemí. Jsme na tom dobře, co se týče přístupu k zdravotnictví nebo vzdělání — máme víc vysokoškolsky vzdělaných žen než mužů. Dlouhodobě ale výrazně zaostáváme v oblasti zastoupení žen v politice a rozhodovacích pozicích. Opravdu to nikomu nepřijde divné? Čím to, že přestože máme vzdělanější ženy, většinu exekutivních pozic ve veřejné i soukromé sféře zastávají muži?

Výzkumy ukazují, že na vině je většinou výpadek v kariérním postupu způsobený mateřstvím. Jenže třeba v Norsku se rodí víc dětí než u nás, a taky je tam míň rozvodů. Na vině jsou tedy spíš okolnosti, za kterých se u nás ženy stávají matkami: otcové se málo podílejí na péči, firmy jim v tom málo vycházejí vstříc, pracovní trh postrádá dostatek kvalitních flexibilních úvazků a státu se stále úplně nedaří saturovat poptávku po školkách, jeslích, mikrojeslích a nejrůznějších benefitech a institucích, které usnadňují sladit rodičovství s prací.

Je evidentní, že potřebujeme víc lidí, kteří se budou současnému stavu odborně a aktivně věnovat, hledat jeho příčiny, důsledky i řešení. Není náhoda, že se téma rovnoprávnosti bere se vší vážností právě v zemích, kde se žije spokojeně a rodí se hodně dětí. Vědí, proč to dělají. Nejde totiž o nějaký feministický výstřelek, za který ho považují nepříliš důmyslní alibisti jako poslanec Janda, ale především otázka spokojeného života normálních českých rodin. A to se mi tedy zdá dostatečně objektivně společensky přínosné.

Stát musí svou iniciativu posílit. A pokud chce někdo i ten dosavadní minimální příspěvek dokonce úplně zrušit, pak je to buďto blbec, dezorientovaný amatér nebo bezpáteřní oportunista. Jakub Janda je při vší úctě nejspíš vyvážený mix všech tří možností, což je dnes na českém politickém výsluní ostatně nejčastější varianta.