Poslední šance na záchranu tradiční rodiny

Návrat k modelu tradiční rodiny s mužem v práci a ženou u plotny znamená špatnou odpověď na správnou otázku. Jediná skutečná šance, jak zachránit tradiční rodinu, není stáhnout ženu z práce, ale dostat otce na rodičovskou.

Feminismus nespočívá v tvrzení, že muž a žena jsou stejní. Nejsou. Kategorie stejnosti ve skutečnosti patří do argumentační výbavy opačného, antifeministického tábora, podle něhož jsou „stejné“ všechny ženy i všichni muži mezi sebou. Feminismus tvrdí přesný opak: mezi dvěma ženami může být ve skutečnosti víc rozdílů než mezi ženou a mužem.

Feminismus je tak široký pojem proto, že se jeho politické cíle dotýkají snad všech oblastí našeho života. Proto je boj za rovnost žen a mužů tak složitý a zdlouhavý. Společenské struktury, ve kterých se patriarchální vzorce reprodukují, jsou propojené a závisejí na sobě navzájem. Pokud se rozhodnete bojovat za změnu jedné instituce, narazíte na odpor všech ostatních, se kterými je nějak spojená: chcete-li například víc žen na univerzitách, budou přece chybět v domácnostech, chcete-li pak doma víc tatínků, bude přece chybět jejich příjem…

Začarovaný kruh nás dovedl do situace, která neprospívá vůbec nikomu. A obvyklé recepty obhájců takzvané „tradiční rodiny“ nás z něj rozhodně nevysvobodí. Svět, ve kterém stačí jeden příjem na chod celé domácnosti, je tentam. Nejen muž, ale i žena musí dnes přispívat do rodinného rozpočtu.

Tradiční rodina fungovat může. Ale stejně jako se z ženy stala alespoň zčásti pracující, musí se z muže stát alespoň zčásti pečovatel. Foto Maxpixel

Česká společnost jako by však tenhle fakt nezaznamenala. Ze všech, kteří v současnosti čerpají rodičovský příspěvek, tvoří muži pouhá dvě procenta. V domácnosti financované jedním platem bylo takové číslo pochopitelné. Dnes, kdy si česká žena odhákuje celou rodičovskou, a přesto na ni čeká trh práce, musíme nad takovým číslem kroutit hlavou.

Populace navíc stárne, což je samo o sobě dobrá zpráva – dožíváme se vyššího věku. Se stářím však přichází po dětství naše druhá etapa závislosti. Péči, kterou potřebuje starý nebo nemohoucí člověk, přitom v České republice vykonávají z 80 procent opět ženy.

Tyto české ženy, které zvládnou samy odnosit, porodit a vychovat děti, pak se s přetrhanou pracovní drahou perou na českém pracovním trhu s platovou nerovností 22 procent, aby pak pečovaly o svoje i partnerovy rodiče, jsou za všechen ten neviditelný společenský přínos po zásluze potrestány: české seniorky jsou mezi Evropankami nejvíce ohroženy chudobou.

„Zásluhový“ důchodový systém v sobě totiž nechává přežít logiku starého světa, světa jediného živitele, ve kterém nebylo zapotřebí finančně ohodnotit péči – byla chápána jako doplňková, podpůrná složka mužského světa, jejíž obstarávání tvořilo vrozený životní úděl každé ženy.

Pokroky, které boj za rovnost žen a mužů zaznamenal v minulém století, se často týkaly právě oblastí, které jako by ženu vytrhávaly z její tradiční role matky v domácnosti: víc žen s univerzitním vzděláním, víc žen v rozhodovacích pozicích, víc manažerek, víc političek. To všechno vytvořilo mnoha lidem obraz feminismu jako hnutí, které chce rozbít rodinné vazby, které chce zbavit ženy jejich mateřského poslání a učinit z nich stejné žraloky kapitalismu jako z posledního byznysmena. To vše jen proto, že ženy, které se konečně vydaly naplnit svůj potenciál v oblasti, kterou si samy vybraly, v domácnosti nikdo nenahradil – snad s výjimkou jiných žen, chův ze třetího světa.

Obraz stabilní rodiny však vypadá jinak. Společnost, která chce přestat plýtvat kreativním potenciálem svých žen, musí zároveň přestat plýtvat „pečovatelským“ potenciálem svých mužů.

Ženy nechtějí dítě tam, kde jsou na všechno samy
Nedávno zveřejněná studie IDEA (Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu) nabízí některé odpovědi na otázku, kterou si klademe všichni – na které si však snad odpoví jinak: proč ženy v Evropě nechtějí mít víc dětí?

Těžko bychom hledali nějakou ucelenou celoevropskou představu o tom, jak má vypadat rodinná politika. Studie Doepkeho a Kindermanna pracuje s daty z 19 evropských zemí včetně České republiky. Data ukazují, že nízká porodnost souvisí s neshodou partnerů mít či nemít dítě. K takové neshodě pak podle statistik dochází tím spíš, čím víc pečuje o dítě sama žena. A ta „neshoda“ je tím častější, čím méně otců se s ženou chystá dělit o péči.

Politika rodičovské, daňových úlev či veřejného školství přinesla žádaný efekt zvýšení porodnosti jen v Belgii, Francii, Švédsku či Norsku. Jinde – včetně České republiky – se to z nějakého důvodu nepovedlo. Ukazuje se, že porodnost nezávisí jen na výši dotovaných nákladů na péči, ale taky na jejich rozdělení mezi matku a otce.

V zemích s nízkou porodností se muži téměř nepodílejí na péči, v zemích s vyšší porodností naopak muži pečují více. Ženy zkrátka nechtějí děti, protože jsou na všechno samy: zatímco muži pracují, ženy obstarávají kromě práce i všechno ostatní. Návrat k modelu tradiční rodiny s mužem v práci a ženou u plotny je prostě špatná odpověď na správnou otázku.

Model tradiční rodiny s mužem-živitelem a matkou-pečovatelkou se mohl stát „tradičním“ jenom díky tomu, že mu hrála do karet ekonomika: v době, kdy jeden příjem zajistil rodinu, dalo se argumentovat, že „to tak má být“. V situaci, kdy už jeden příjem nestačí, se přece i konzervativně založený člověk musí ptát, za jakých podmínek může ta jeho „tradiční rodina“ fungovat. Tak tedy: stejně jako se z ženy stala alespoň z části pracující, musí se z muže stát alespoň zčásti pečovatel.

Vypadá to, že pečující otec nepředstavuje žádnou moderní záležitost městských liberálů, ale podle dostupných statistik především jedinou skutečně spolehlivou cestu, jak dnes vybudovat stabilní rodinu. Největší brzdou evropské porodnosti tak není feminismus, ale antifeminismus.

Lidovečtí konzervativci chtějí návrat k modelu, kde je žena deset let v kuse s dítětem a muž se honí za kariérou – čímž děti zůstanou ironií osudu bez onoho vzývaného „mužského vzoru“. Clintonovští liberálové chtějí, aby se za kariérou hnali pro změnu všichni a o děti se staraly chůvy ze třetího světa. My bychom měli takovou volbu odmítnout a vydat se třetí cestou: učinit péči plnohodnotnou a rozdělit ji rovnoměrně mezi oba partnery.

Co kdybychom pomalu začali chápat feminismus třeba taky jako boj za zanedbávanou důstojnost chudých babiček?

A co si myslíte vy? Diskuse (5 příspěvků)

Jiri_edy_zajic_detail-men_

Jiří Zajíc - publicista a pedagog, Praha 4

Kam se poděla logika? Úterý, 23.Května 2017, 02:20:49

Autor klade axiom:
Dneska normální rodina nevystačí s jedním platem - musí pracovat jak muž, tak i žena.
Odhlédněme od toho, že ve skutečnosti takhle striktně to neplatí (vidím to v rodinách všech svých dětí, přitom mužové tam zdaleka nepatří k těm, kteří by vydělávali nadprůměrně. Prostě chce to skromný životní styl.
Ale budiž. Předpokládejme, že to pro většinu normálních rodin platí - musí pracovat i žena.
A co tedy autor nabízí za řešení?
Ať se muži víc starají o rodinu, o děti, o chod domácnosti.
To je jistě skvělý nápad. Jen se autor zapomněl podělit s námi o vysvětlení, proč to ti muži nedělají.
Nabízejí se totiž jen dvě varianty:
a) jsou to veskrze trubci, neschopní, sobečtí, nikdy skutečně dospělí, kteří nechají své ženy se udřít, zatímco oni se jen vezou
b) nedovolí jim to pracovní zatížení.
Jistě, že se budou vyskytovat obě verze. Jde ale o to, která bude významnější.
Na první pohled by se mohlo zdát, že varianta b) tak početná nebude, když ženy se s prací i péčí o domácnost vypořádávají běžně (tedy jsou udřené, ale jinak se pokládá za samozřejmé, že to zvládnou). Je tu ovšem zádrhel. Jsou jistě zaměstnání nebo výdělečné činnosti, kde žena dokáže svou práci s péčí o domácnost nějak skloubit bez újmy na obojím. Já jsem ale zažil jako vedoucí (v redakci ČRo a potom v neziskovce v oblasti práce s dětmi a mládeží), že to tak jednoduché není: Měl jsem dvě výborné podřízené. Bohužel minimálně čtvrtinu (někdy ovšem až polovinu) času trávily doma s nemocnými dětmi. Nezřídka se od nich nakazily - a byly samy nemocné. Kdopak musel práci za ně udělat? No samozřejmě my, mužští trubci. V přesčasech (samozřejmě nezaplacených, o sobotách a nedělích).

Řešením celé téhle situace v prvé řadě je, aby normální rodina, která nemá žádné přehnané nároky na životní standard, NEMUSELA mít dva platy.
Aby zejména mladí lidé, kteří založí rodinu, nebyli doslova "ždímáni" vydřidušským systémem současného kapitalismu, který používá lidi jako spotřební zboží.
Ať se muž a žena mají možnost dohodnout, kdo z nich se bude prvořadě věnovat rodině a domácnosti a kdo angažovanosti ve světě práce. Protože když se nikdo z nich nebude prvořadě věnovat dětem, VŠICHNI na to doplatí. Většina dětí si v našem (NIDM) nedávném výzkumu stěžovala na to, že na ně rodiče nemají čas.

Druhým potřebným krokem je pak zhodnocení řady činností, které se dosud považují za neproduktivní, ačkoliv jsou zcela nezbytné pro život společnosti - péče o děti, péče o nemocné, péče o staré lidi. Řešením by v zásadě byl ZÁKLADNIÍ PŘÍJEM.

Třetím krokem je samozřejmě celkové uskrovnění. Spoustu věcí, které nepotřebujeme, nám neustále cpe vlezlá reklama. Jsme přesvědčování, že naše spotřeba roztáčí kola dobré životní úrovně. Bez ohledu na to, že kdyby stejné požadavky měli všichni lidé na naší planetě, musela by být šestinásobná.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Díky, pane Zajíci Úterý, 23.Května 2017, 06:53:4

Naprosto přesné, pane Zajíci. Zcela souhlasím a děkuji za vyčerpávající komentář.

Jiří Vyleťal

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 23.Května 2017, 08:16:3

Pan Zajíc se zmiňuje o základním příjmu. Vůbec nejsem proti. Před časem mě ta myšlenka taky velice nadchla. Ale pak jsem začala přemýšlet. Neodečtou zaměstnavatelé zaměstnancům tu částku ze mzdy? (zdůvodnění: dostáváte něco od státu, tak vám můžeme platit o to méně). Co jim v tom zabrání? Zákonem určená minimální mzda? Proč se tedy ta minimální mzda nezvýší zákonem už teď?
Za druhé – odkud stát vezme na nepodmíněný základní příjem peníze? Z daní a odvodů firem, korporací a zaměstnavatelů vůbec? Vždyť ty jsou dnes údajně nedostačující. Před zavedením nepodmíněného základního příjmu se nějakým zázrakem zvednou?
Ale nechci zavádět diskusi na vedlejší téma. To mně jen tak napadlo.
Zůstávat s nemocnými dětmi doma na „paragrafu“ mohou i tatínci. Někde toho také využívají. Samozřejmě jen tam, kde to zaměstnavatel toleruje, což patrně platí především ve státním sektoru (mám takovou zkušenost). A samozřejmě, potom někdo musí pracovat za ně, zvlášť tam, kde je nepřetržitý provoz, úřední hodiny atd. To je pravda. Zaměstnavatelé by ovšem mohli pro tento účel zaměstnávat víc lidí, že? Jenže to jim zase nedovolí trh (který nám takto všem v přeneseném smyslu vládne).
Jinak, když autor v závěru zmiňuje ty babičky, napadá mě, že kdysi to byly právě babičky, které svou pomocí mladým (hlídáním vnoučat) umožňovaly matkám malých dětí jít do práce a přivydělat si. Zda to bylo správné, o tom můžeme rozmýšlet. Možná tím podporovaly právě ten konzum.

Tomáš Tožička - Praha

Pan Zajíc Úterý, 23.Května 2017, 14:37:56

se ohání logikou, paní Hájková ji praktikuje. Ano pane Zajíci, chce to jen trochu prakticky přemýšlet, ale to mužům, těm kteří nejsou schopni vidět realitu, nejde.
A kdyby nelezli šéfovi do zadku a nedělali nesmyslné přesčasy, mohli by si solidárně vynutit, aby někoho zaměstnali, třeba na částečný úvazek. Protože takhle na tom zaměstnavatel ještě ušetří a všem se směje. ženám i mužům...


Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Schopnost vidět realitu Úterý, 23.Května 2017, 17:55:30

Koukněte na populární jobs.cz:
* Plný úvazek: 21265 nabídek
* Zkrácený úvazek: 2190 nabídek

Tohle je, bohužel, realita, kterou muži (ale i ženy) pochopitelně vidí. Samozřejmě, kdyby se pro- pardon, pracující všech zemí spojili, mohli by to změnit, ale to jaksi není jen tak.

Stát by to taky mohl změnit, jen najít peníze na podporu zkrácených úvazků.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.