Švédská teorie lásky

Magdaléna Šipka hodnotí dokumentární snímek Švédská teorie lásky, který nechtěně zhmotňuje předsudky o švédské společnosti. Progresivní sociální systém se ve skutečnosti vůbec nemusí vylučovat s tradicí.

Dokumentární esej Švédská teorie lásky (2015) režiséra Erika Gandiniho je názorově neobyčejně koherentním dílem. Hlavní poselství je nám naservírováno hned během několika prvních minut. Film se nás snaží přesvědčit, že reforma a posilování švédského sociálního státu od roku 1972 vede v důsledku k větší osamělosti jedinců a individualizované společnosti. Jako kulisy této výpovědi slouží inseminační kliniky, matky samoživitelky, úředníci, kteří řeší pozůstalost lidí, kteří zemřeli v osamění.

Celým dokumentem nás provází graf, který Švédsko zachycuje v extrémní pozici. Graf určují dvě linie. První sleduje ekonomickou vyspělost, kterou opisuje výrazy „společnost zaměřená na přežití“ versus „společnost zaměřená na sebeprojevení jedince“.

Druhá vede od tradičních hodnot k hodnotám sekulárně-racionalistickým. Švédsko je na tomto grafu zaneseno jako země s nejvyšší hodnotou ekonomické vyspělosti a důrazu na sekulárně-racionální hodnoty.

Ve zcela opačné pozici se nachází v rámci tohoto grafu africké státy. Část dokumentu se odehrává právě v Africe. Sledujeme zde švédského doktora, který pracuje v místní nemocnici a snaží se nalézat „alternativní lékařské vybavení“, jelikož stále zápasí s nedostatkem prostředků.

Celý dokument tak jako by vyprávěl příběh o „těch zlých penězích“, které tedy v této variantě člověka nekorumpují, ale uvrhnou ho nutně do samoty garsoniéry a znemožní mu zažívat teplo ekonomicky-závislých lidských vztahů. Kromě osamělých výprav za sportem do lesa, tak tomuto osamělému jedinci nezbývá, než mechanicky houpat své děti ze zkumavky nebo jít spolu s ostatními „singles“ pátrat po spoluobčanech ztracených uprostřed drsné švédské krajiny.

Zajímavé je, že v dokumenty, který tak tvrdošíjně prohlašuje, že se zaobírá „teorií lásky“ se vlastně se zachycením lásky setkáme minimálně. Vykukuje na nás tak něžně, nenápadně z několika málo záběrů. Rodina je zachycena pouze na černobílých fotografiích na začátku dokumentu a životního partnera má pouze superhrdina celého filmu – doktor působící v Africe.

Obálka pro exekutora
Přesto se mě jedna scéna snímku dotkla. Jednalo se o drobnost, kterou zřejmě autoři „zapomněli vystřihnout“. Ve scéně, která má zřejmě zobrazovat absolutní zkázu – srovnatelnou už snad jen s patosem rámujícím umělou inseminaci – se dva lidé probírají pozůstalostí sebevraha.

Tento muž zůstal ve svém bytě ještě několik měsíců po tom, co se oběsil. Celý byt však i po tak dlouhé době působí „uspořádaným“ dojmem, je uklizeno, květiny jsou umístěny do velkých nádob, ve kterých byla zřejmě dříve napuštěná voda. Dvojice narazí na obálku s penězi z prodaných cenností a kladou si otázku, pro koho jsou peníze určeny. Obálka je nadepsaná „pro exekutora“.

Upřímně si nedovedu tento obraz představit v českých kulisách. Nedovedu si ho představit v zemi, která jedná s dlužníky extrémně necitelně. Samozřejmě, že každý dobrovolný konec lidského života vyvolává v druhých lítost a smutek. Zároveň však dobrovolná smrt vypovídá i o velké tíži lidské svobody.

Příběh, který film předává, poukazuje na potřebu společenství a komunit. Foto gp.se

Mnoho lidí je dnes exekutory drženo pod krkem a jejich úspory jsou od nich odjímány nedobrovolně. Mnoho lidí žije v úzkosti z toho, že přijdou o své bydlení a rozhodně jim nehrozí, že by je ještě několik let po smrti někdo nechat bez vyrušení „bydlet“ ve svém bytě.

Pokud si chceme před smrtí vyrovnat účet i se svými exekutory, značí to hlubokou důvěru v alespoň částečnou spravedlnost koloběhu peněz ve společnosti. Tato důvěra nemá šanci v mnoha zemích tohoto světa vůbec zapustit kořeny.

Film Švédská teorie lásky opomene zmínit, že Švédsko je stále jednou z evropských zemí s nejvyšší porodností. Zobrazuje i vysokou schopnost tohoto státu „přijmout“ lidi, kteří sem přicházejí z jiných částí světa. Paradoxem zůstává, že tato „zpátečnická teorie lásky“ zajistila této zemi silný sociální systém, jednu z nejvyšších porodností v Evropě, a ještě schopnost přijmout vysoký počet lidí utíkajících před válkou.

Příběh, který film předává, přesto poukazuje na potřebu společenství a komunit. Artikuluje potřebu nejen institucionalizovaného, ale také osobního zájmu o druhé. Vypovídá o tom, že nestačí pouze rodinu osvobodit z ekonomických vazeb, které svádějí k mocenskosti. Je třeba vdechnout vztahům mezi lidmi nový život, oprášit tradiční hodnoty. Vyrvat slovo rodina z úst lidí, kteří si pod ním představují pouze formu poslušnosti prázdnému ideálu nebo idealizovanému mocnému dobrodinci.

Tradice, nebo rozum?
V grafu, kolem kterého se příběh teorií lásky točí a který jsem zmiňovala na začátku článku, je postavena do protikladu tradice a racionální sekularita. Pod tímto konceptem se skrývá velmi povrchní pochopení všech tří užitých pojmů. Magické slovo „tradice“ pochází z latinského trado, odkazuje k momentu předávání, odevzdání, dávání. Je příbuzné s anglických trade. Nejde zde o kopírování ani o slepé odevzdání. Životní moudra si předáváme od úst k ústům. Víme, co přejímáme. Můžeme dále poslat pouze to, čemu sami přisoudíme hodnotu. Tradice nejsou něčím, co křečovitě deklarujeme, jsou látkou života, který žijeme.

Jedna z nejsilněji zakořeněných a šířených evropských tradic – tradice katolického křesťanství – je navíc velmi silně spojena s racionalitou. Rozum je „tradičně“ klíčovým pro přijetí této zvěsti. Právě křesťanství po dlouhou dobu formovalo evropské pojetí vědy. A nakonec právě ono otevřelo brány sekularizaci.

Tradice a rozum nemusí stát proti sobě, přestože film pracuje s grafy, které tvrdí opak. Repro DR

Příběh superhrdiny Švédské teorie lásky, příběh doktora uprostřed africké chudoby je nakonec ikonickým znamením naší hluboko zakořeněné víry v rozum a sílu jednotlivce. Co je více subjektivní, sekularizované a racionální než se znalostí západní medicíny odjet na vlastní pěst na druhý konec světa? Tento lékař je z určitého pohledu klasickým příkladem toho, co chtěl dokumentarista kritizovat.

Mocný lékař je tím, kdo se nemusí přičinit o vlastní socializaci, tím, kdo je ostatními vyhledáván, protože je jedinečný a nepostradatelný. Je příjemcem oddanosti, obdivu, vděku, pozornosti. Jistě v Africe žije uprostřed užších sociálních vazeb. Jistě je jeho počínání zde velmi záslužné a pro jeho okolí cenné. Lze však jednoduše říci, že pobývá ve společnosti s lepší „teorií lásky“?

V závěru filmu se setkáme se Zygmuntem Baumanem a jeho výpověďmi o lidském štěstí. Mluví tu o tom, že štěstí spočívá v překonávání překážek. V kontextu celého dokumentu má nejspíš odkazovat k africkému doktorovi.

Nedá mi to ale a vracím se na začátek celého dokumentu a vidím před očima mladou ženu, která se rozhodla sama vychovávat děti, ačkoli ví, že „potřebuje více prostoru než společenští lidé“, a nakonec se rozhodla „netrápit s hledáním partnera“.

Odkud vlastně pramení naše přesvědčení o tom, že její život bude jednoduší? Nebo že jsou její volby v negativním slova smyslu individualistické? Jak můžeme ženě, která věnuje roky svého života výchově dětí říct, že žije v osamění a bez „hodnot“?

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 22.Února 2017, 13:12:6

Sociální stát v západní Evropě nebyl zřízen z lásky, nýbrž proto, aby svého času zabránil socialistické revoluci.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.