Koncem 70. let vstoupily do vyššího stadia hry Kremlu o nezbytnou změnu v SSSR. Ekonomický výkon země byl jen na zhruba třetinové úrovni oproti USA. Vojsko přitom pohlcovalo čím dál větší část rozpočtu. Na strategii konfrontace nestačily síly, zemi bylo nutno modernizovat. To, co zablokovala Moskva u nás v roce 1968, nakonec dostihlo i ji. Odklad potřebných změn ve fungování strnulého systému hrozil otevřenou krizí. Moskva nakonec zvolila cestu mezinárodního uvolnění a otevření se Západu, gorbačovskou perestrojku.

Brežněvovské časy byly érou takzvaného neostalinismu — Leonid Iljič Brežněv sám byl obklopen konzervativní generací, která byla politicky formována ještě za Stalinova života. Jeho chráněnci požívali nomenklaturní imunity. Proto mohlo mezi touto nedotknutelnou šlechtou bujet i „vzjatočničestvo“ neboli korupce. Čím dál více senilní Brežněv se postupně stával už jen symbolem moci — v lednu 1976 ho lékaři jen taktak dostali ze stavu klinické smrti.

Patronem změn se stal Jurij Vladimirovič Andropov, od roku 1967 šéf KGB. Po smrti Brežněva stanul krátce na vrcholu sovětského Olympu, stačil však pro omezenou kremelskou elitu připravit pár mladších lidí. Mezi nimi byl i Michail Sergejevič Gorbačov, jeho krajan ze Stavropolského kraje. Ten do strany vstoupil až po válce a byl formován již chruščovovskou érou. Když v roce 1978 přichází jako nejmladší tajemník na ÚV KSSS, měl nejdříve jako člověk přicházející z jihu na starost zemědělství. Ale již v roce 1980 se stal členem politbyra.

↗

Možná je tu nová studená válka, před časy perestrojky se však vývoj už nevrátí. Foto Pixabay

Jak by však asi pokračoval vývoj SSSR, kdyby se do čela této velmoci dostal někdo jiný než Gorbačov? Měl pokus o reformu sovětského systému alternativu? Jeho konkurentem a protipólem byl v té době především Grigorij Vasiljevič Romanov (1923—2008), někdejší vedoucí tajemník leningradské oblasti. Byl o několik let starší než Gorbačov a do strany také vstoupil ještě za války. Za léta, kdy pak stál v čele Leningradu (1970—1983), z této průmyslové oblasti udělal baštu konzervativního neostalinismu.

Romanov rád vystupoval s velkou patriotickou ideou, čerpající z armády a vítězství ve velké vlastenecké válce. Blíže měl k tradičním brežněvovským časům. Jako muž vojensko průmyslového komplexu se stal klasickým jestřábem. Jako tajemník Ústředního výboru KSSS měl na starost těžký průmysl a ozbrojené síly. Do politbyra se dostal již v roce 1976. Do roku 1982 odešli s Brežněvem i jeho významní vrstevníci, bývalý letitý premiér Alexej Kosygin, a především šedá eminence Michail Suslov. Mladší Romanov byl tak byl pro konzervativnější křídlo vyhovujícím řešením pro budoucnost dle jeho představ.

Nad hrobem Andropova vypukl latentní souboj členů politbyra Gorbačova a Romanova naplno. Gorbačov získával body jak rafinovaným kompromisnictvím, tak snahou po reformách, po kterých volal Andropov. Mluvilo se o něm jako o „kremelském princi“. Ale po smrti Andropova sám pochopil, že na získání křesla generálního tajemníka v roce 1982 ještě nemá. Tak si přízeň kremelských gerontokratů koupil tím, že se postavil na stranu kompromisního kandidáta, necharismatického Konstantina Ustinoviče Černěnka (1911—1985).

Zákulisní tahanice však pokračovaly. Hodilo se vše — například fámy, že na svatbě své dcery použil Černěnko servis carevny Jekateriny Veliké a nějaké kousky se při tom rozbily. Jeho pozice byla však stále silná. Po smrti maršála Dimitrije Ustinova, ministra obrany, se stal předsedou smuteční komise. Gorbačova neměl rád ani tehdejší premiér Nikolaj Alexandrovič Tichonov. Nostalgický návrat rozhodujícího vlivu konzervativních starců byl stále možný.

Romanov však udělal tu chybu, že přecenil svůj vliv v armádě a nebyl ochoten udělat ústupky druhému pilíři sovětské moci, státní bezpečnosti. Když Romanov v roce 1984 odjel do Etiopie podpořit tamější prosovětský režim, byl odvolán z funkce jeho stoupenec, maršál Nikolaj Vasiljevič Ogarkov (1917—1994), se kterým se počítalo na uvolněné místo ministra obrany. Maršálovy diplomatické limity pro časy uvolňování se ukázaly především ve chvíli, kdy v rozporu s oficiální linií promluvil jako stoupenec prvního jaderného úderu.

Ogarkov už vyvolal otazníky tím, že v roce 1983 podpořil zničení jihokorejského dopravního letadla KAL 007 jako narušitele výsostného území SSSR. V době jeho zapuzení šly dokonce fámy, že se měl zaplést do plánu na státní převrat. Nebylo to ovšem asi tak zásadní, protože Ogarkova krátce poté uvítal ve východním Berlíně sám Erich Honecker jako velitele předsunutých sovětských vojsk v Evropě. V této funkci pak setrval další čtyři roky.

Romanov si už ale nevěřil, a když se blížil skon Černěnka, vsadil místo sebe raději na Viktorie Vasiljeviče Grišina (1914—1992), sedmdesátiletého tajemníka moskevské oblasti. Za Gorbačovem ale stáli Andropovovi lidi. Když zemřel Černěnko, byl Romanov na dovolené v Pobaltí. Jeho konkurentovi pak bryskně pomohl do sedla generálního tajemníka zejména stařičký ministr zahraničí Andrej Andrejevič Gromyko a nový šéf KGB Viktor Michajlovič Čebrikov.

Perestrojka jakožto nová modernizační socialistická revoluce mohla začít. Ovšem Gorbačovův trůn byl velice vratký. Stranické vedení záhy začalo ztrácet politickou iniciativu i možnost krýt své plány oficiální propagandou (zpočátku na bázi návratu k autentickému Leninovi). V srpnu 1991 se pokusil takzvaný gang osmi o konzervativní státní převrat (viceprezident Janajev, nový šéf KGB Krjučkov, premiér Pavlov, ministr vnitra Pugo a další). Neúspěšný převrat ale jen urychlil rozpad SSSR a pád monopolu komunistické strany.

Gorbymánie postupem doby vyhasla. Zejména nostalgičtí kritici nenechají po letech na původní sovětské perestrojce nit suchou. Mluví o Gorbačovské zradě, o „katastrojce“, o rozpadu SSSR jako geopolitické pohromě. Konzervativní varianta vývoje by však kolos na hliněných nohou neudržela. Členové gangu osmi se jen dočkali po pár letech amnestie. A Boris Jelcin udělil Romanovovi osobní penzi. Sedmdesátiletý Romanov pak přešel k nové KSRF Gennadije Zjuganova (vznikla v roce 1993), kde nějakou dobu působil jako člen sboru poradců. Studená válka, která byla tehdy s velkou slávou ukončena, se nyní rozhořívá znovu. Před časy perestrojky se však vývoj už nevrátí.