Přímá volba prezidenta byla schválena. Ozývají se ovšem i zděšené hlasy, které varují před velkou a populistickou chybou, která se tímto aktem stala. Je pravda, že ve společnosti, která je v pádu, je každé řešení špatné. Ale tyto hlasy by také měly říct, jak si představují dobrý průběh volby hlavy státu za stávajících podmínek. Omezily by se praktiky, které vedly k znechucení celé společnosti? Byl by stranami ve shodě vybrán nadstranický a důstojný prezident? Kdyby minulý výběr prezidenta neodhalil pozadí korupce s ní spojené tak viditelně, nikdy by  politici na omezení vlastní moci nepřistoupili.

Ano, je možné, že tato změna nic nového nepřinese. Bude stát miliony, voliči budou unaveni a nakonec bude vybrána osobnost, která nebude znamenat posun k lepšímu. Zůstanou-li lidé pasivní, budou-li pouze čekat, kdo se jim naskytne a posléze hodí hlas do volební urny, nebude to žádná výhra. Je tady však přece jenom šance. Pokud skutečně chceme brát tuto změnu jako začátek proměny poměrů, příležitost k návratu moci do rukou lidí, je to první krůček. Samozřejmě - stále jsou ve výhodě velké peníze, velké strany a jejich straničtí kandidáti. Také mediální podpora patří mocným. Kandidáti občanské společnosti, budou-li nějací, budou stát proti této síle a navíc s největší pravděpodobností nejednotní. Návrhů bude víc a každý bude stát proti každému. To nahrává systému, který občanskou společnost likviduje.

Pokud by mělo mít toto předání moci úspěch, čeká nás velká práce. Především bychom měli definovat, co od prezidenta čekáme. Vytvořit pět či sedm bodů, které by měl kandidát splňovat.

Pro začátek navrhuji: Bezúhonnost, čistou minulost, měl by to být člověk, který projevil občanskou odvahu a statečnost, měl by se orientovat v politice a měl by být nadstranický, měl by sloužit společnosti a nikoli sobě a vlastním zájmům. Takoví lidé u nás žijí.

Neštěstím současné praxe je právě to, že všechny funkce dobývají straníci, kteří se od stranictví nikdy nedokáží oprostit a navíc jsou pupeční šňůrou spojeni s minulými zápasy a jejich hráči.

Osobní kvality pak nehrají při jejich výběru žádnou roli. To vede k všeobecnému rozkladu, který se přenáší do společnosti.

Zástupci různých sdružení, spolků a občanů by se měli sejít a probrat nejméně deset jmen osobností, které by měli zkusit podle zvolených kriterií porovnat a vybrat toho, kdo je splňuje a kdo podle nich může mít největší šanci.

Tou nejdůležitější výzvou je potom šíření tohoto kandidáta mezi lidmi. Nabízí se totiž jedinečná možnost porazit sílu peněz. Pokud se to nepovede, nemůže úspěch přijít. Lidé mají dost billboardů, dost jmen na každém rohu. Pokud se však lidé ve větším měřítku dokáží shodnout, pak je možné, aby si každý vytiskl malý obrázek kandidáta, který nalepí každý tam, kam chce. Je možné šířit po internetu názory vybrané osobnosti, natočit jej na video a umístit na internet. Lidé si to už najdou. Nápadům a fantasii se meze nekladou, ale to jsme přece vždycky uměli.

Pokud bude chtít občanská společnost jít cestou moci a peněz, konkurovat stávajícímu systému a zapojit se do něj, prohrála už teď.

Dále bychom si měli položit otázku, co bude následovat, pokud náš kandidát v ideálním případě opravdu vyhraje.

Co může tato osobnost dělat v dnešních podmínkách, kde jeden stojí proti druhému? Je prezident svobodný? Nejenže je obklopen ochrankou a ztrácí svobodu osobní, ale je omezen i jinak. Nemůže vždy dělat, co by chtěl, nemůže vždy říkat, co by chtěl, musí podepisovat zákony, se kterými nesouhlasí, protože podpis je podle ústavy víceméně formální, s výjimkou hájení ústavnosti. Příklad Václava Klause není příkladem k následování, jeho „nepodpisy“ byly natahováním ústavy. Časté vracení zákonů bylo mnohdy motivováno osobním názorem a nikoli úctou k ústavě.

Jenomže - jak by takováto občanská osobnost podepisovala dnešní neoliberální a asociální zákony? Jak bude vystupovat ve zcela zmateném světě, kde často vládnou exponenti právě tohoto názoru? Prezident takto zvolený může mít úspěch a přinést do společnosti nový vítr a naději jenom tehdy, bude-li reprezentantem nových vizí, které lidem jí vrátí ideály a chuť do života. Proto je úzce provázaný s hnutím ve společnosti. Konec konců i Tomáše Garrigua Masaryka i Václava Havla vynesly nahoru proudy ve společnosti, které oni reprezentovali. Obrat tedy může přijít jenom tehdy, bude-li prezident exponentem naděje a změn, po kterých většina lidí dnes touží.

Tyto změny se pak musí obrazit v dalších volbách, aby byl prezident spojen se skupinou lidí, která je ochotna na sebe vzít kousek odpovědnosti spolu s ním. Je zásadní vrátit se k ideálům, které jsme měli ve všech slavných letech v historii naší země, kdy tvořivost a naděje lidi spojovali. Není pravda, že dnešní chmurná realita je tady na věky. Není pravda, že nelze nic dělat. I v Evropě je občanská společnost připravena ke změnám.

Tento příspěvek je jistě zcela naivní vzhledem k dnešní realitě. Ale drtivou realitu můžeme měnit, když se pro to rozhodneme.

Přímá volba prezidenta může být prvním testem, prvním krokem jiným směrem.