Přímá volba je bičem na partaje

Jak politické strany odpoví na výzvy, které přináší přímá volba prezidenta? Zevrubným dialogem, nebo skandalizováním protikandidátů zvenčí? Pohlédnou do zrcadla a uzří svůj zanedbaný zevnějšek?

Je to zvláštní doba. Politici tápou při řešení krizí. Stále častěji se schovávají za úředníky a „experty“. I v závažných věcech, jako je ochrana svobod a osobních údajů, vlády kličkují jak zajíci, když se na ně houkne. Stačí sledovat počínaní kabinetů v Praze nebo Varšavě. Nejprve mezinárodní dohodu ACTA prosazují, ale stačí, aby zatlačili piráti, „anonymové“ a aby unikl třeba elektronický seznam členů ODS – a vše je jinak.

Co by asi museli voliči udělat, aby se vlády odvrátily od asociálních reforem?

Neméně důležitý kamínek do mozaiky útěku politiků od politiky představuje delegování moci v krizových dobách na odborníky, finančníky, bankéře. Přitom můžeme mít vážné podezření, že tzv. úřednické kabinety jsou oddány spíše než voličům ekonomickým skupinám, které demokratickým zákonitostem nepodléhají a podléhat nehodlají.

Součástí sílící nedůvěry občanů v politiky, jejich vůli a schopnosti je rostoucí náklonnost k prvkům přímé demokracie nebo k přímým volbám institucí, jež byly dosud pevně zařazeny do systému demokracie zastupitelské. Odtud také volání po přímé volbě prezidenta v České republice.

Ve středu senátoři definitivně rozhodli, že již hlavu státu, která na Hradě vystřídá Václava Klause, budou vybírat voliči. Není to sice stěžejní problém české kotliny, přesto tento krok vítám. Už jen proto, že může postavit politické strany do latě.

Mezi zástupnými argumenty proti přímé volbě v minulých týdnech vedle sebe zaznívaly protichůdné obavy – že lidé budou ošáleni neschopnými kašpary, že podlehnou vyslancům finančně silných lobby, že stejně budou volit kandidáty politických stran… Co z toho bude pravda?

Zatím to podle anket a sociologických výzkumů vypadá na příklon veřejnosti k nestranickým odborníkům, kteří se přitom dokáží pohybovat v politických vodách. Jindy bych možná zatleskal, dnes ovšem ne. Tato tendence je totiž příznakem politické krize a připravenosti lidí hlasovat proti stranám jaksi z principu. Tím spíš bude zajímavé sledovat, jak na hozenou rukavici strany zareagují. Momentálně se asi – i přes okázalé nadšení pro přímou volbu - trochu bojí. Přímo zvolený prezident, kterého nebudou mít pod kontrolou, jim může šlapat na paty.

Podívejme se ale na celou věc pozitivně. Politické strany mají příležitost se „polepšit“, více naslouchat, lépe komunikovat s občany. Zbourat slonovinové věže, zasloužit si přízeň veřejnosti – zejména formulováním strategických vizí, plněním daných slibů, otevřeností. Dosud byli pro partaje sympatizanti důležití hlavně v okamžiku voleb. Nyní je příležitost vtáhnout je do hry intenzivněji, po celé volební období. Když pomineme komunisty a lidovce, kteří si neshromáždili dušičky ještě za minulého režimu, jsou „nejpočetnějšími“ stranami ODS a ČSSD. Absurdní je, že modří přitom mají jen kolem sedmadvaceti a oranžoví kolem čtyřiadvaceti tisíc členů. Členská základna menších stran se počítá na pouhé tisíce nebo dokonce stovky členů.

Parlamentní demokracie je přitom na soutěži politických stran založená. Jenom demagogové nebo mudrující laici typu Tomia Okamury si pohrávají s myšlenkou na příklon ke korporativnímu modelu, kdy by v parlamentu přímo zasedali (byli delegováni) zástupci různých skupin (profesních, národnostních apod.). Partaje jsou zkrátka potřeba. Aby však měly smysl, nesmí si na politiku jen hrát, musí ji plnohodnotně provozovat. Pokud občané při přímé volbě prezidenta zvednou – prostřednictvím podpory různých „nezávislých“ – varovně prst, bude to pro stranické politiky vážné varování před volbami do Poslanecké sněmovny. Volba prezidenta tak může být jakýmsi předkolem či prvním kolem sněmovních voleb. Také proto bude důležité, jak k ní partaje přistoupí a koho do ní nasadí.

O tom, jak je to s konkrétními jmény těžké, zde už bylo několikrát psáno. Někdo by uspět mohl, ale prezidentskému souboji se vyhýbá. Jiný určitě pohoří, ovšem jeho ješitnost mu nedá, aby to nezkusil. Zbývají partajní kandidáti, od nichž se čeká alespoň důstojné hájení značky, a odvážlivci s ostrými lokty, kteří se sami nabízejí a veřejnost jim tleská, byť by měla být ostražitá. Takový Jan Fischer je jistě inteligentní muž a schopný byrokrat, žádný zvláštní politický či odborný výkon jej ale pro výkon prezidentské funkce nekvalifikuje. Varovné je též to, že za klíčového spolupracovníka si vybral šéfa Úřadu vlády ČR z Topolánkovy éry, který proslul nejen jako kamarád Marka Dalíka, ale i podepisováním faktur v kauze ProMoPro. Přesto je Fischer u lidí oblíben. Nebo je to spíš politickým stranám natruc? „Zklamaly jste nás, tak se těšte, jak vás proženou gramotní úředníci bez partajních legitimací!“

Jak politické strany odpoví? Zevrubným dialogem, nebo skandalizováním protikandidátů zvenčí? Pohlédnou do zrcadla a uzří svůj zanedbaný zevnějšek?

Potom i mnohými zpochybňovaná přímá volba prezidenta může být záslužná. Vždy je totiž příjemnější obdržet výstrahu v podobě sice kontroverzního, leč demokracii oddaného nestranického prezidenta, než se nechat ve sněmovních volbách smést nahnědlými extrémisty či autoritáři s pevnou rukou, která dříve nebo později začne dusit nás všechny.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petrasek Milan - penzista

I já mám sen Čtvrtek, 9.Února 2012, 10:02:2

ve kterém suveréní občan zvolí demokracii oddaného, nadstranického prezidenta, který nastaví partajím zrcadlo tak, aby uzřely své zanedbané nitro.
Jenže po procitnutí povětšinou zřím občany nesuveréní.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Čtvrtek, 9.Února 2012, 13:03:0

Shodneme se, že se nám nelíbí asociální protireformy. Ale víme, že jsou v programu všech parlamentních stran, u nás i jinde v EU. Výjimky jsou nepodstatné. Sociální demokraté by případně na hořký a smrdutý dort neoliberálních reforem umístili třešničku sociální rétoriky a drobná usnadnění pro sociálně slabé ale voličsky silné skupiny.

Jenže to nemá co dělat s volbou prezidenta. O sociálně ekonomickém programu rozhoduje parlament, hlavně sněmovna a v návaznosti na ní vláda. Prezident s tím nemá nic společného. Prezident může jen nepatrně zdržovat nebo urychlovat zákonodárný proces. Může trochu obtěžovat neoliberální vládou jmenováním keynesiánských členů bankovní rady Národní banky, může se symbolicky vzpouzet při pověřování budoucího premiéra, aby sestavil vládu. Ale jeho hlavní úkol je pronášet novoroční projevy v televizi, klást věnce k hrobům amerických osvoboditelů České republiky, přijímat dipomaty a držet jednou za čas přednášky na prestižních univerzitách.

Proto je zcela lhostejné, volí-li prezidenta všichni voliči nebo poslanci a senátoři, které zvolili všichni voliči. Jestli voliči zvolili špatné poslance a senátory, neschopné zvolit solidnéího prezidenta, kde je záruka, že titíž voliči zvolí dobrého prezidenta?

Zní to paradoxně, a bylo by to na jiné a dlouhé popovídání, ale zavádění prvků přímé demokracie je výrazným krokem zpět od demokracie k tyranii. Zvlášť když se "vůle lidu" postaví nade vše. Jsem si jist, že lid by akty přímé demokracie zavedl režim autoritativní, nacionalistický, sociálně populistický a rasistický.

Pokud nebude Schwarzenberg soudný a bude pro období mezi sedmdesátým sedmým a osmdesátým druhým rokem svého života kandidovat na prezidenta, má velkou šanci v přímé volbě projít. Dalšími reálnými kandidáty jsou Fischer a Švejnar. Zvitězí ten, kdo vrhne do kampaně víc peněz. Bude to moci jakkoli ovlivnit reálnou politiku České republiky?

Ladislav Šafránek - ekonom, Praha 4

Přímou volbu presidenta pokládám za předražený omyl. Čtvrtek, 9.Února 2012, 13:33:45

Ne proto, že pro devadesátiletou existenci Československa (České republiky) jde o něco kvalitativně nového, nýbrž pro flagrantní absenci vnějších i vnitřních vazeb přímé volby. Nejsou formulovány odpovídající pravomoci i odpovědnost nově voleného presidenta, není řešen jeho možný programový konflikt s vládnoucí koalicí (politický cyklus parlamentu bude zřejmě kolizní s presidentským), vytváří se reálný prostor pro finančně zajištěné demagogy bez jasného politického i odborného vymezení (pokus ministra Pospíšila argumentovat příkladem ze Slovenska a Rakouska pokládám za typicky trapný důkaz absence argumentů, obdobně tvrzení dalších obhájců přímé volby o tom, že se "pravidla" postupně dopracují). Smysl by přímá volba měla snad jen tehdy, byl-li by paralelně zrušen Senát, a byla-li by většinovou společností, pravděpodobně referendem, přijata kvalitativní změna politického systému České republiky k (možná) polopresidentskému, (spíše však) presidentskému systému. Osobně bych se však za tento model nepřimlouval (USA mají zcela jinou tradici a konec konců i ve Francii je jejich systém "chytré horákyně" mnohdy ke zřejmé škodě věci.

Petrasek Milan - penzista

Bude to moci jakkoli ovlivnit reálnou politiku České republiky? Čtvrtek, 9.Února 2012, 13:50:25

Bude i nebude. A to vše značně okrajově.
Přesto zkušenosti s prezidentem Klausem svádějí k domněnce, že mít alespoň v posledním volebním období prezidentem pana Švejnara, tak mohlo dojít když ne k přírůstku, tak alespoň k menší destrukci demokratického smýšlení nás občanů.
Domněka možná mylná - Klaus nabízí výuku demokracie šokem.
Pomyslel jsem si.

Libor Vodička - Brno

Obávám se, že bude. Pátek, 10.Února 2012, 13:11:45

A ne k lepšímu. Bohužel.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Ivanu Štampachovi Pátek, 10.Února 2012, 20:45:17

Zaráží mne Vaše skepse ohledně té přímé demokracie. Pokud jste si "jist, že lid by akty přímé demokracie zavedl režim autoritativní, nacionalistický, sociálně populistický a rasistický.", tak, za prvé, byste měl odvodit, že demokracii je třeba zrušit úplně, protože jsou-li nálady mezi obyvateli právě takové, projeví se to vítězstvím nějaké strany, která dotyčný program nabídne. A za druhé, přehlížíte, že každý realistický návrh zákona o obecném referendu (mimochodem, ten současný je pro mě příliš krotký) počítá s tím, že zadání referenda by nesmělo ohrozit základní práva a nezávislost soudů, což jsou dvě klíčové pojistky proti potenciálním autoritářským tendencím.

Já jsem byl rozhodně proti přímé volbě prezidenta, to už by bylo lepší tu funkci zrušit, je v té ústavě zjevně jaksi nepatřičně, z jakési postmonarchické nostalgie. Ale jeden z mých hlavních argumentů proti přímé volbě byl a je, že jde paradoxně spíš proti duchu přímé demokracie, protože místo aby směřovala k větší participaci občanů a tedy i větší jejich odpovědnosti za vývoj země, vychází vstříc touze najít tatíčka, který to udělá "za nás"; místo aby občané začali více dělat politiku, tak zase budou jenom vyměňovat politiky (ne že by to také nemělo význam).

Stanislav Hošek - Český těšín

Nepovedené. Pátek, 10.Února 2012, 20:59:4

Podvod politiků s přímou volbou prezidenta jsem okomentoval u textu „Poslanci přijali zavedení přímé volby hlavy státu“ ze dne 14.12.2011. Dneska bych k onomu textu přidal pouze dvě myšlenky. 1. Pokud veřejnost si může pouze prezidenta zvolit, ale už ho nemůže odvolat, pak prakticky může zvolit diktátora. 2. Přímá volba má reálné oparávnění pouze v prezidentském systému, v němž zvolený je fakticky předsedou vlády. Není potřebná ani v různých typech poloprezidentských systémů.
Autorovy úvahy jsou obvykle promyšlené a vyargumentované. Tato se ale vyloženě nepovedla. Motá se v ní páté, přes deváté. Už nejen jablka s hruškami, ale doslova věci spolu vůbec nemající nic společného. Základní omyl spočívá už v hlavní myšlence, že přímá volby prezidenta může být výstrahou pro strany. Přímou volbu totiž ovládnou média a ať výsledek dopadne jak chce, bude jimi interpretován podle zájmů jejich vlastníků a ne politických stran.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pátek, 10.Února 2012, 22:40:42

Milane Škabraho, demokracii nechápu jako vládu lidu, nýbrž jako vládu se souhlasem lidu. Např. volba je tím souhlasem. Politici tvoří programy a předkládají je voličům. Voliči jako celek prostě politickžý program nevytvářejí. A už vůbec ne nanejvýš žádoucí pluralitu programů. Demokracii také nepokládám za pouhou vládu lidu, ale především za vládu práva. Dakší můj důvod proti přímé demokracii je ten, že její zavedení je lží. Nikdy nevládne a vládnout nemůže lid (občanstvo, voličstvo). Jenže v zastupitelské demokracii se to otevřeně přiznává, kdežto v deklarované přímé demokracii je vláda reprezentantů nepžiznaná. Pamatujeme situaci, kdy se moc odvolávala na vůli lidu a nepotřebovala si mínění voličů o možných variantách vlády u voličů zjišťovat. Přímo politbyro formulovalo vůli lidu, protože mělo k dispozici vědecké poznání, jež vůli lidu objevovalo.

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Sobota, 11.Února 2012, 09:10:12

Jenže já nepléduji pro zrušení zastupitelské demokracie, ale pro referendum, který by do ní zavedlo prvky demokracie přímé. Ostatně, myslím, že v současné době není nikdo, kdo by vážně uvažoval o úplné přímé demokracii.

Petrasek Milan - penzista

Domnívám se, že Sobota, 11.Února 2012, 09:20:26

přímá demokracie je ve společnosti vnímající demokracii tak jak to tu denně vidíme ošidným instrumentem.
A to nejen na základě zážitku s panem Tabery - na poznatku jak elita kritických žurnalistů vnímá význam tvorby nadpartajního konzensu ve společnosti vystavené následkům nadměrné moci jedné části politického spektra.
Domnívám se že všeobecnou neznalost nároků, který klade demokratický režim je třeba opečovávat spíše homeopaticky.
Procitnití šokem bych zištně přál žurnalistické elitě....pomyslel jsem si.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Sobota, 11.Února 2012, 12:02:55

Víte, pane Škabraho, pro mne politika není záležitost planoucí vášně. Pochopitelně, že si umím představit přímou volbu prezidenta i volbu parlamentem. Nejásám nad jedním a neskáču z nuselského mostru kvůli druhému. Stejně si umím představit referendum o nějaké otázce, např. o těsnější evropské integraci, o čemsi jako evropském nadstátu. A umím si představit, že by to vyřešili voličstvem pověření poslanci a senátoři. Pouze si představuji, že tvorba zákonů a řízení státu jsou vysoce kvalifikované, náročné činnosti vyžadující profesionální politiky a úředníky veřejnéí správy. A myslím, že by skupiny těchto profesionálů měly své varianty předkládat voličům a s jejich souhlasem by měly vládnout. Ale snad nejde přitom o život. Tak o co vlastně jde?

Petr Litschmann - M.Žižkov

"odpověď" na řečnickou otázku(?) pana Štampacha Neděle, 12.Února 2012, 21:13:13

O život skutečně zas tak nejde, jde jen o životy lidí v tomto území - přesněji o jejich podobu, o jejich provázanosti versus oddělenosti. Lidé v historickém území Č-M-Slezkém už zažili mnohé režimy státního uspořádání, někteří konkrétní jedinci třeba i 5(?) režimů za svůj život, to zakládá možnost určitého lhostejného postoje k zrovna aktuálnímu státoprávnímu uspořádání a žití vlastních životů v jakési "šedé zóně" a nestarání se o to, "co je císařovo". Tento postoj se pravděpodobně již dlouho generačně předává - stává se součástí všeobecně přijímaného paradigmatu, tedy je součástí kultury v tom nejširším slova smyslu. Čili jde vlastně o kulturu - popelku naši.. (Kdyby pan Menšík žil, mohl by na šťastném happyendu jednou zvolat: "Naše Popelka.")

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.