Cesta lidskosti

Táňa Fischerová

Vybíjení zvířat, nelidské podmínky ve velkochovech, ničení české krajiny. Pokud se oháníme láskou k vlasti, měli bychom ji začít prokazovat změnami právě v této oblasti, upozorňuje Táňa Fischerová.

Tento text v sobě nosím už dlouho, zatím jsem jej však z nějakých důvodů nikdy nenapsala. Stále jsem čekala na to, že se ozve někdo jiný. Ale ticho po pěšině, jen před pár dny se v rozhlase na radiu Plus tématu dotkl Jan Vávra.

Léta v sobě nesu stres a bolest z toho to, jak nakládáme s živými tvory, za jejichž utrpení neseme vinu my sami. Krávy jsme krmili masokostní moučkou, kterou nesmějí žrát, a když následkem toho přišla nemoc šílených krav, brutálně jsme nemocné i zdravé kusy ve stádech popravili. Viníci této situace sklízeli zisk a nenesli pochopitelně žádnou odpovědnost.

Miliony kusů zdravé drůbeže jsme usmrtili plynem, preventivně, ačkoli v poslední době se ptačí chřipka nepřenášela na lidi. Smrt plynem je bolestivá a nelidská. Ani holokaust nás těchto praktik nezbavil. Umírají tak norci na farmách. Ještě do roku 2019. A lišky elektrickým proudem. Kšeft je přece svatý. A podnikání je posvátná kráva. I když je to podnikání s bolestí a smrtí.

Teď vybijeme divočáky, ačkoli nemoc není přenosná na lidi. A dovolíme přitom střílet na každý kus, i mláďata, a to i dosud nepovolenými způsoby lovu v noci při oslnění zvířat světlem. Říkám my, ale rozhodují příslušní politici, úředníci i zemědělci . My dole pouze mlčíme. Už jsme si pomalu zvykli na tolik hrůz, že začínáme být imunní.

Říkáme si, že třeba mají pravdu a že se stejně nedá nic dělat. Marně hledám logiku, proč jsou po celé zemi náhle dovolené praktiky, které byly dosud zakázané, když jinde než ve zlínském kraji nemocné kusy nejsou. Nemoc není přenosná na lidi. Jistě je třeba dodržovat zvýšená hygienická opatření, aby se nerozšířila mezi naše domácí prasata, ale to dělají v nakažených oblastech stejně.

Nad povolením střílet divočáky včetně mláďat i dosud nepřípustným způsobem se nikdo nepozastavuje. Už jsme si zvykli na tolik hrůz, že začínáme být imunní. Foto Pixabay

Jak připomněl v radiu Jan Vávra, divočáci se přemnožili, protože mají přemíru potravy z obrovských lánů velkých družstev následkem podpory zemědělské politiky pro velké. Kdyby byli podporováni drobní a menší zemědělci a vysadily se remízky, mohlo by to v důsledku znamenat i lepší hospodaření s půdou i zvířaty. Náš svět by začal být lepší. Kdybychom si uvědomili, že zvířata cítí bolest jako my, začali bychom se snad chovat jinak.

Albert Schweitzer napsal v Nauce úcty k životu, že život závisí na smrti jiných, a proto musíme pečlivě zvažovat, kdy je nutno jeden život zachránit na úkor jiného a kdy je toto provedené utrpení zbytečné. Jestliže už musíme někoho zabít, abychom mohli zachránit někoho jiného, musíme to provést se smutkem a vážností. Jsme odpovědní za každý zbytečně utracený život. A že jich je. Čím dál víc.

Žehráme na  EU, kterou nemilujeme, milujeme svoji zem, ale sami si ji poléváme totálním herbicidem Roundup. Vylil jej nejen Andrej Babiš a jeho lidé Bohumilu Radovi na jeho pole, dělá to například také Správa železničních cest. Tento prostředek masivně stříká kolem tratí po celé zemi a ohrožuje tak zdraví lidí, zvířat i přírody. Samozřejmě  — všechno pro dobro nás všech, jak jinak. Ničíme půdu, kácíme lesy, ale milovanou vlast budeme bránit proti cizákům.

Ano, jsme v EU občany druhé kategorie. Naši politici kdysi rozhodli, že jenom tak budeme schopní

konkurence. Máme nízké platy, a tak nám s pomocí našich manažerů, obchodníků, řetězců, které jsou stejně přemnožené jako divočáci, ochotně vyrábějí ochuzené výrobky, protože nám prý víc chutnají. Ovšem v oblasti výroby potravin nezaznívá ani slovo proti Andreji Babišovi, který nám rovněž poskytuje, například v Kosteleckých uzeninách, jak bylo dokumentováno ve filmu Selský rozum, „lehce ochuzené“ lahůdky na míru.

My se však ozbrojíme se a budeme vlastními zbraněmi chránit náš prostor. Jsme přece vlastenci.

Můžeme se odvolávat na to, že to  přece dělá celý svět také. Nebo se jednou vydat vlastní cestou. Lidskosti, úcty k životu a slušnosti. Bývaly doby, kdy jsme se o to alespoň pokoušeli.

    Diskuse (26 příspěvků)
    JV
    Jiří Vyleťal
    August 14, 2017 v 19.13
    Díky Táně Fischerové za krásný článek, aneb co a proč určuje poměry v současnosti
    Děkuji za moc pěkný, pravdivý a také hořký článek. Ano, tak dnešní svět vypadá a je dobře si o něm nelhat a nebarvit si jej narůžovo.

    Já jsem, paní Fischerová, dospěl k takovému názoru, že společnost a s ní i odpovídající část světa (někdy i celý svět), je v každé epoše řízena na základě myšlenkových proudů, které v dané epoše dominují. Tyto myšlenkové proudy dominují nejen proto, že je za své přijímá vládnoucí menšina disponující mocí – to by, domnívám se, nestačilo – ale také obyčejní lidé, kteří žádnou relevantní mocí nedisponují. V naší době, tedy od listopadu 1989 až dodnes, jsou těmito hlavními a celospolečensky určujícími proudy: sobectví a prospěchářství. Vše, co určuje chod společnosti, tedy jednání občanů, chování institucí, hospodářské počínání, kultura, vzdělání a vlastně úplně vše - vyjma rodin (ne všech, bohužel) a společenství duchovních (také ne všech a nikoliv v dostatečné míře) - se těmito dominantními myšlenkovými proudy (sobectvím a prospěchářstvím) řídí. A každý svůj krok jim podřizují.

    Sobectví a prospěchářství jsou tu od nepaměti, ale celospolečensky určujícími faktory jsou až dnes. Za komunismu tím určujícím faktorem bylo moskevské politbyro, resp. falešná ideologie (sobectví a prospěchářství v něm také nechybělo), za první republiky český nacionalismus (i tehdy kvetlo prospěchářství, sobectví a korupce) a za Rakousko – Uherska mírové soužití všech národů monarchie (ale i tady mělo sobectví a prospěchářství svůj prostor).

    Jak vidět, sobectví a prospěchářství nejsou nějaké výdobytky či vedlejší produkty společenských poměrů té které doby, jež by se s odchodem dané doby zase vytratily, ale jsou lidskými vlastnostmi. Proto jsou přítomny ve společnosti v každé době, pouze nikoliv v každé době je jim dopřáno plné pole působnosti. To je až případ naší doby.

    Sobectví a prospěchářství nelze zcela vymýtit, ale lze s ním bojovat, lze jej značně omezit. To ovšem za nás neudělá žádná instituce ani kniha moudrosti – ty nám k tomu mohou dopomoci, chceme-li – ale učinit to můžeme jenom sami. Každý z nás ve vlastním nitru. (Musí to ovšem být navenek také znát, že?)

    My nepotřebujeme v prvé řadě měnit svět k lepšímu, ale sami sebe k lepšímu. A svět pak bude lepší sám od sebe díky nám. Říká-li někdo, že to nejde, že je to naivní idealismus a že na to jedinec jenom doplatí, mýlí se. Opačných myšlenkových proudů, než je sobectví a prospěchářství, je kolem nás dostatek. Jen mít oči k vidění, uši ke slyšení a vůli po uskutečňování dobra pro všechny. Znám nemálo lidi, kteří se bez sobectví a prospěchářství obejdou po celý život a nic jim nechybí. Ba naopak, jsou obdaření bohatstvím, které si nikdo za majetek a všechny peníze světa nekoupí.

    Váš Jiří Vyleťal
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    August 15, 2017 v 11.45
    Ano humanistické ideály jsou současně pod psa,
    společnost se jak v rovině osobní tak společenské přimyká k ideálům makléřů a velkouzenkářů, jejichž zájmem je nedodržovat základní podmínky otevřené společnosti.
    Křesťanskou civilizaci opět opouští staletými zkušenostmi nabytá akceptace výhod vlivu pluralitního smýšlení - demokratického režimu.
    Jazyk používaný ke hledání kompromisu je používán k vydávání válečného ryku.
    Strategií velkouzenkářů a makléřů je podkopávat, panovat, ukolébávat, izolovat - vytvářet prostředí schopnost, které nebrání strategii krátkozrakého zisku.
    Jak dalece je vlastenectví zárukou vlastní dobré cesty je opravdu otevřenou otázkou ....bych dodal.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    August 15, 2017 v 11.52
    Tak trochu si ovšem sám protiřečíte, pane Vyleťale.

    Na jedné straně - naprosto správně - konstatujete, že každá doba je určována svými dominantními hodnotami, tedy svým profilujícím charakterem. A vzápětí ale tvrdíte, že není nijak zapotřebí měnit tento svět - a tedy právě jeho objektivní charakter - nýbrž že postačí když každý jednotlivec se změní ve svém nitru.

    Ten problém je v tom, že ten právě dominující charakter světa nevyhnutelně ovlivňuje i charaktery a hodnoty jednotlivých lidí. Toto působení samozřejmě není absolutní, a proto je samozřejmě vždycky možné že určitá část populace se tomuto působení nepoddá respektive vzepře; ale nedá se nic dělat, v celospolečenském měřítku opravdu platí ta úměra, že do charakteru většiny lidí se promítá charakter reálného světa. A že tedy nemůžeme v nějakou zásadní změnu doufat jenom apely na mysl a dobrou vůli jednotlivců, pokud zároveň nezměníme i objektivní charakter a způsob existence vnějšího světa.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    August 15, 2017 v 11.53
    Vidím, že - zatímco jsem psal můj vlastní komentář - mě předběhl pan Petrasek; který svým vlastním způsobem podchytil víceméně ten samý problém.
    Eva Hájková, penzistka
    August 15, 2017 v 12.25
    No, pane Poláčku, většina lidí se skutečně dá formovat světem, tedy tím, co v něm zrovna převládá. Ale už jsme tu několikrát psali že člověk se nemusí dát formovat světem. Samozřejmě to není snadné. Daří se mu to, když se přidrží Boha a nechá se formovat od něj. Čím víc bude takových lidí, tím bude svět lepší.
    JV
    Jiří Vyleťal
    August 15, 2017 v 22.50
    Panu Poláčkovi na vysvětlenou
    Vážený a milý pane Poláčku,
    já myslím, že si neprotiřečím. Já přece nepíši, že „není nijak zapotřebí měnit tento svět“, jak se Vy domníváte, ale že „nepotřebujeme v prvé řadě měnit svět k lepšímu, ale sami sebe k lepšímu“. To je přece rozdíl, není-liž pravda? Jinými slovy říkám, že nejprve se musíme změnit my, lidé, a potom se až změní náš svět.

    Je přece logické, že dílo člověka, jímž je svět, nemůže být lepší, když nebudou lepší ti, kteří toto dílo uskutečňují. Samozřejmě, že si to nepředstavuji tak, že najednou všichni půjdeme do sebe, zlepšíme se, a pak náhle bude dobrý i náš svět.

    Jde o to, aby nás, kteří chceme uskutečňovat společné dobro a také jej uskutečňujeme, byl dostatek; řekněme něco jako kritické množství. Pak bude šance, že se tito lidé oddaní dobru pro všechny také dostanou do klíčových pozic ve společnosti, v nichž budou mít větší pole působnosti. Ostatní, kteří se dosud nepřidali, protože sami ze sebe dosud neměli sílu takové obrácení se k dobru vykonat, se nechají inspirovat a časem se také přidají.

    To není žádná utopie. V menších celcích (např. v mnoha farnostech) to tak funguje. Znám to ze své zkušenosti.

    Takže takto jsem to nějak myslel.

    Dobrou noc a ať se Vám vše dobré daří.

    Váš Jiří Vyleťal
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    August 16, 2017 v 10.4
    Co nejprve? Kritické množství kapitalismu.
    To je právě ta kardinální otázka, pane Vyleťale. Totiž, s čím začít jako s prvním.

    To "kritické množství" - to je vlastně velice trefný pojem.

    Dejme si názorný příklad. Dejme tomu, že jsme někde v oblasti amerického Divokého západu. Je tu nějaká banda desperátů, která se živí přepadáváním vlaků a poštovních dostavníků. Teď se k té bandě nějakou náhodou dostane nějaký zapálený kněz-kazatel. A tomu se opravdu podaří svým úsilím několik členů bandy přesvědčit o tom, že ta jejich činnost je nemravná, odporuje zákonu božímu i lidskému.

    Budiž; ale několik vlaštovek, jak známo, ještě jaro nedělá. A tak si položme tu otázku po tom "kritickém množství". Je realistická představa, že se mu podaří přesvědčit, obrátit tolik členů bandy, aby tato ztratila svou vlastní - loupežnickou - substanci, a aby se tedy fakticky rozpadla?

    Dejme tomu, že se mu to skutečně podaří. Výsledek? - Ta banda ztratí j a k ý k o l i zdroj své obživy. Nic jiného její příslušníci neumí, a reálně ani nemají k dispozici.

    Takže? - Po určitém přechodném období, kdy se k mravnosti a k Bohu obrácení příslušníci bandy pokusí živit se sběrem kořínků, vytvoří se radikální jádro, které onoho kněze vyhodí (počítejme teď s humánnější alternativou), a banda se zase vrátí ke svému - jako že jedinému reálnému - způsobu obživy.

    A teď zpět k našemu vlastnímu světu. Tento svět je i nadále ve své nejhlubší podstatě kapitalistický - což znamená že je založený na vzájemné konkurenci, na nepřetržitém boji o zisk, o vydobytí ekonomické výhody nad ostatními; na materiálním egoismu. A každý, kdo se v tomto kapitalismu chce uživit, ten prostě musí přijmout jeho zákony a jeho pravidla hry, a musí je sám praktikovat.

    Samozřejmě, je určitý počet jedinců kteří si mohou dovolit ve svých i z o l o v a n ý c h refugiích, malých skupinkách pro sebe navzájem pěstovat normy a hodnoty odlišné od těch, které tvoří podstatu dominujícího kapitalismu; ale nikdy, naprosto nikdy tyto odchylné skupinky a jejich hodnotové normy nemohou překročit právě to "kritické množství".

    Proč to nejde? - Z přesně stejného důvodu jako s tou lupičskou bandou na Divokém západě: protože by pak přestal fungovat samotný kapitalismus - ale s ním i jediný zdroj vlastní obživy.

    Takže dokud tady budeme mít ten kapitalismus, budeme tady mít i jeho zákony - a do té doby se většinové (a tedy: nadkritické) množství populace bude muset těmto zákonům konkurence a vzájemného boje podřídit.

    Takže, začínat boj proti kapitalismu pouze kázáním dobra, a doufat že tím jednoho krásného dne převrátíme celý tento svět, je počin sice mravně ušlechtilý, ale bez jakékoli naděje na reálný úspěch.

    Ostatně, právě proto jsem ve svém článku "Karel Marx a bohyně Pravdy" použil svůj příměr o Sisyfovi. To je přesně o tom.
    JV
    Jiří Vyleťal
    August 16, 2017 v 14.44
    Panu Poláčkovi
    Vážený a milý pane Poláčku,
    popsal jste to tak, aby to nešlo. Teď zkuste to druhé - popsat to tak, aby to šlo.

    Váš Jiří Vyleťal
    Eva Hájková, penzistka
    August 16, 2017 v 18.59
    Pan Poláček možná nepočítá s tím, že Bůh má nějaký plán. A samozřejmě, že ho uskutečňuje prostřednictvím lidí. Jak jinak?
    Mimochodem, neměla jsem tušení, že plán spásy se jinými slovy označuje jako ekonomie spásy. Až tady jsem to zjistila (http://www.iencyklopedie.cz/ekonomie-spasy/). Člověk stále přichází na nové věci.
    Eva Hájková, penzistka
    August 17, 2017 v 12.52
    Panu Poláčkovi
    Dobro se nemá ani tak kázat, jako činit.
    Už protože víme, jak je možné "kázat vodu a pít víno".
    Jinak, k tomu, co napsal pan Vyleťal - jak by bylo dobré, aby se do klíčových pozic dostali lidé, oddaní dobru: Bylo by to dobré, protože dobrých politiků je nám jistě hodně třeba. Ale nemyslím si, že příklad lidí v klíčových pozicích má na ostatní větší účinnost než příklad těch, co žádnou klíčovou pozici nezastávají.
    Byl snad svatý František na nějaké klíčové pozici?
    A současný papež František - má takovou autoritu a vážnost i u nekatolíků, protože je papežem? Nikoliv. Takovou vážnost a autoritu má, protože je takový jaký je.
    + Další komentáře