Cesta lidskosti
Táňa FischerováVybíjení zvířat, nelidské podmínky ve velkochovech, ničení české krajiny. Pokud se oháníme láskou k vlasti, měli bychom ji začít prokazovat změnami právě v této oblasti, upozorňuje Táňa Fischerová.
Tento text v sobě nosím už dlouho, zatím jsem jej však z nějakých důvodů nikdy nenapsala. Stále jsem čekala na to, že se ozve někdo jiný. Ale ticho po pěšině, jen před pár dny se v rozhlase na radiu Plus tématu dotkl Jan Vávra.
Léta v sobě nesu stres a bolest z toho to, jak nakládáme s živými tvory, za jejichž utrpení neseme vinu my sami. Krávy jsme krmili masokostní moučkou, kterou nesmějí žrát, a když následkem toho přišla nemoc šílených krav, brutálně jsme nemocné i zdravé kusy ve stádech popravili. Viníci této situace sklízeli zisk a nenesli pochopitelně žádnou odpovědnost.
Miliony kusů zdravé drůbeže jsme usmrtili plynem, preventivně, ačkoli v poslední době se ptačí chřipka nepřenášela na lidi. Smrt plynem je bolestivá a nelidská. Ani holokaust nás těchto praktik nezbavil. Umírají tak norci na farmách. Ještě do roku 2019. A lišky elektrickým proudem. Kšeft je přece svatý. A podnikání je posvátná kráva. I když je to podnikání s bolestí a smrtí.
Teď vybijeme divočáky, ačkoli nemoc není přenosná na lidi. A dovolíme přitom střílet na každý kus, i mláďata, a to i dosud nepovolenými způsoby lovu v noci při oslnění zvířat světlem. Říkám my, ale rozhodují příslušní politici, úředníci i zemědělci . My dole pouze mlčíme. Už jsme si pomalu zvykli na tolik hrůz, že začínáme být imunní.
Říkáme si, že třeba mají pravdu a že se stejně nedá nic dělat. Marně hledám logiku, proč jsou po celé zemi náhle dovolené praktiky, které byly dosud zakázané, když jinde než ve zlínském kraji nemocné kusy nejsou. Nemoc není přenosná na lidi. Jistě je třeba dodržovat zvýšená hygienická opatření, aby se nerozšířila mezi naše domácí prasata, ale to dělají v nakažených oblastech stejně.
↗
Nad povolením střílet divočáky včetně mláďat i dosud nepřípustným způsobem se nikdo nepozastavuje. Už jsme si zvykli na tolik hrůz, že začínáme být imunní. Foto Pixabay
Jak připomněl v radiu Jan Vávra, divočáci se přemnožili, protože mají přemíru potravy z obrovských lánů velkých družstev následkem podpory zemědělské politiky pro velké. Kdyby byli podporováni drobní a menší zemědělci a vysadily se remízky, mohlo by to v důsledku znamenat i lepší hospodaření s půdou i zvířaty. Náš svět by začal být lepší. Kdybychom si uvědomili, že zvířata cítí bolest jako my, začali bychom se snad chovat jinak.
Albert Schweitzer napsal v Nauce úcty k životu, že život závisí na smrti jiných, a proto musíme pečlivě zvažovat, kdy je nutno jeden život zachránit na úkor jiného a kdy je toto provedené utrpení zbytečné. Jestliže už musíme někoho zabít, abychom mohli zachránit někoho jiného, musíme to provést se smutkem a vážností. Jsme odpovědní za každý zbytečně utracený život. A že jich je. Čím dál víc.
Žehráme na EU, kterou nemilujeme, milujeme svoji zem, ale sami si ji poléváme totálním herbicidem Roundup. Vylil jej nejen Andrej Babiš a jeho lidé Bohumilu Radovi na jeho pole, dělá to například také Správa železničních cest. Tento prostředek masivně stříká kolem tratí po celé zemi a ohrožuje tak zdraví lidí, zvířat i přírody. Samozřejmě — všechno pro dobro nás všech, jak jinak. Ničíme půdu, kácíme lesy, ale milovanou vlast budeme bránit proti cizákům.
Ano, jsme v EU občany druhé kategorie. Naši politici kdysi rozhodli, že jenom tak budeme schopní
konkurence. Máme nízké platy, a tak nám s pomocí našich manažerů, obchodníků, řetězců, které jsou stejně přemnožené jako divočáci, ochotně vyrábějí ochuzené výrobky, protože nám prý víc chutnají. Ovšem v oblasti výroby potravin nezaznívá ani slovo proti Andreji Babišovi, který nám rovněž poskytuje, například v Kosteleckých uzeninách, jak bylo dokumentováno ve filmu Selský rozum, „lehce ochuzené“ lahůdky na míru.
My se však ozbrojíme se a budeme vlastními zbraněmi chránit náš prostor. Jsme přece vlastenci.
Můžeme se odvolávat na to, že to přece dělá celý svět také. Nebo se jednou vydat vlastní cestou. Lidskosti, úcty k životu a slušnosti. Bývaly doby, kdy jsme se o to alespoň pokoušeli.
Diskuse
JV
August 14, 2017 v 19.13
Díky Táně Fischerové za krásný článek, aneb co a proč určuje poměry v současnosti
Děkuji za moc pěkný, pravdivý a také hořký článek. Ano, tak dnešní svět vypadá a je dobře si o něm nelhat a nebarvit si jej narůžovo.
Já jsem, paní Fischerová, dospěl k takovému názoru, že společnost a s ní i odpovídající část světa (někdy i celý svět), je v každé epoše řízena na základě myšlenkových proudů, které v dané epoše dominují. Tyto myšlenkové proudy dominují nejen proto, že je za své přijímá vládnoucí menšina disponující mocí – to by, domnívám se, nestačilo – ale také obyčejní lidé, kteří žádnou relevantní mocí nedisponují. V naší době, tedy od listopadu 1989 až dodnes, jsou těmito hlavními a celospolečensky určujícími proudy: sobectví a prospěchářství. Vše, co určuje chod společnosti, tedy jednání občanů, chování institucí, hospodářské počínání, kultura, vzdělání a vlastně úplně vše - vyjma rodin (ne všech, bohužel) a společenství duchovních (také ne všech a nikoliv v dostatečné míře) - se těmito dominantními myšlenkovými proudy (sobectvím a prospěchářstvím) řídí. A každý svůj krok jim podřizují.
Sobectví a prospěchářství jsou tu od nepaměti, ale celospolečensky určujícími faktory jsou až dnes. Za komunismu tím určujícím faktorem bylo moskevské politbyro, resp. falešná ideologie (sobectví a prospěchářství v něm také nechybělo), za první republiky český nacionalismus (i tehdy kvetlo prospěchářství, sobectví a korupce) a za Rakousko – Uherska mírové soužití všech národů monarchie (ale i tady mělo sobectví a prospěchářství svůj prostor).
Jak vidět, sobectví a prospěchářství nejsou nějaké výdobytky či vedlejší produkty společenských poměrů té které doby, jež by se s odchodem dané doby zase vytratily, ale jsou lidskými vlastnostmi. Proto jsou přítomny ve společnosti v každé době, pouze nikoliv v každé době je jim dopřáno plné pole působnosti. To je až případ naší doby.
Sobectví a prospěchářství nelze zcela vymýtit, ale lze s ním bojovat, lze jej značně omezit. To ovšem za nás neudělá žádná instituce ani kniha moudrosti – ty nám k tomu mohou dopomoci, chceme-li – ale učinit to můžeme jenom sami. Každý z nás ve vlastním nitru. (Musí to ovšem být navenek také znát, že?)
My nepotřebujeme v prvé řadě měnit svět k lepšímu, ale sami sebe k lepšímu. A svět pak bude lepší sám od sebe díky nám. Říká-li někdo, že to nejde, že je to naivní idealismus a že na to jedinec jenom doplatí, mýlí se. Opačných myšlenkových proudů, než je sobectví a prospěchářství, je kolem nás dostatek. Jen mít oči k vidění, uši ke slyšení a vůli po uskutečňování dobra pro všechny. Znám nemálo lidi, kteří se bez sobectví a prospěchářství obejdou po celý život a nic jim nechybí. Ba naopak, jsou obdaření bohatstvím, které si nikdo za majetek a všechny peníze světa nekoupí.
Váš Jiří Vyleťal
Já jsem, paní Fischerová, dospěl k takovému názoru, že společnost a s ní i odpovídající část světa (někdy i celý svět), je v každé epoše řízena na základě myšlenkových proudů, které v dané epoše dominují. Tyto myšlenkové proudy dominují nejen proto, že je za své přijímá vládnoucí menšina disponující mocí – to by, domnívám se, nestačilo – ale také obyčejní lidé, kteří žádnou relevantní mocí nedisponují. V naší době, tedy od listopadu 1989 až dodnes, jsou těmito hlavními a celospolečensky určujícími proudy: sobectví a prospěchářství. Vše, co určuje chod společnosti, tedy jednání občanů, chování institucí, hospodářské počínání, kultura, vzdělání a vlastně úplně vše - vyjma rodin (ne všech, bohužel) a společenství duchovních (také ne všech a nikoliv v dostatečné míře) - se těmito dominantními myšlenkovými proudy (sobectvím a prospěchářstvím) řídí. A každý svůj krok jim podřizují.
Sobectví a prospěchářství jsou tu od nepaměti, ale celospolečensky určujícími faktory jsou až dnes. Za komunismu tím určujícím faktorem bylo moskevské politbyro, resp. falešná ideologie (sobectví a prospěchářství v něm také nechybělo), za první republiky český nacionalismus (i tehdy kvetlo prospěchářství, sobectví a korupce) a za Rakousko – Uherska mírové soužití všech národů monarchie (ale i tady mělo sobectví a prospěchářství svůj prostor).
Jak vidět, sobectví a prospěchářství nejsou nějaké výdobytky či vedlejší produkty společenských poměrů té které doby, jež by se s odchodem dané doby zase vytratily, ale jsou lidskými vlastnostmi. Proto jsou přítomny ve společnosti v každé době, pouze nikoliv v každé době je jim dopřáno plné pole působnosti. To je až případ naší doby.
Sobectví a prospěchářství nelze zcela vymýtit, ale lze s ním bojovat, lze jej značně omezit. To ovšem za nás neudělá žádná instituce ani kniha moudrosti – ty nám k tomu mohou dopomoci, chceme-li – ale učinit to můžeme jenom sami. Každý z nás ve vlastním nitru. (Musí to ovšem být navenek také znát, že?)
My nepotřebujeme v prvé řadě měnit svět k lepšímu, ale sami sebe k lepšímu. A svět pak bude lepší sám od sebe díky nám. Říká-li někdo, že to nejde, že je to naivní idealismus a že na to jedinec jenom doplatí, mýlí se. Opačných myšlenkových proudů, než je sobectví a prospěchářství, je kolem nás dostatek. Jen mít oči k vidění, uši ke slyšení a vůli po uskutečňování dobra pro všechny. Znám nemálo lidi, kteří se bez sobectví a prospěchářství obejdou po celý život a nic jim nechybí. Ba naopak, jsou obdaření bohatstvím, které si nikdo za majetek a všechny peníze světa nekoupí.
Váš Jiří Vyleťal
PM
společnost se jak v rovině osobní tak společenské přimyká k ideálům makléřů a velkouzenkářů, jejichž zájmem je nedodržovat základní podmínky otevřené společnosti.
Křesťanskou civilizaci opět opouští staletými zkušenostmi nabytá akceptace výhod vlivu pluralitního smýšlení - demokratického režimu.
Jazyk používaný ke hledání kompromisu je používán k vydávání válečného ryku.
Strategií velkouzenkářů a makléřů je podkopávat, panovat, ukolébávat, izolovat - vytvářet prostředí schopnost, které nebrání strategii krátkozrakého zisku.
Jak dalece je vlastenectví zárukou vlastní dobré cesty je opravdu otevřenou otázkou ....bych dodal.
Křesťanskou civilizaci opět opouští staletými zkušenostmi nabytá akceptace výhod vlivu pluralitního smýšlení - demokratického režimu.
Jazyk používaný ke hledání kompromisu je používán k vydávání válečného ryku.
Strategií velkouzenkářů a makléřů je podkopávat, panovat, ukolébávat, izolovat - vytvářet prostředí schopnost, které nebrání strategii krátkozrakého zisku.
Jak dalece je vlastenectví zárukou vlastní dobré cesty je opravdu otevřenou otázkou ....bych dodal.
JP
August 15, 2017 v 11.52
Tak trochu si ovšem sám protiřečíte, pane Vyleťale.
Na jedné straně - naprosto správně - konstatujete, že každá doba je určována svými dominantními hodnotami, tedy svým profilujícím charakterem. A vzápětí ale tvrdíte, že není nijak zapotřebí měnit tento svět - a tedy právě jeho objektivní charakter - nýbrž že postačí když každý jednotlivec se změní ve svém nitru.
Ten problém je v tom, že ten právě dominující charakter světa nevyhnutelně ovlivňuje i charaktery a hodnoty jednotlivých lidí. Toto působení samozřejmě není absolutní, a proto je samozřejmě vždycky možné že určitá část populace se tomuto působení nepoddá respektive vzepře; ale nedá se nic dělat, v celospolečenském měřítku opravdu platí ta úměra, že do charakteru většiny lidí se promítá charakter reálného světa. A že tedy nemůžeme v nějakou zásadní změnu doufat jenom apely na mysl a dobrou vůli jednotlivců, pokud zároveň nezměníme i objektivní charakter a způsob existence vnějšího světa.
Na jedné straně - naprosto správně - konstatujete, že každá doba je určována svými dominantními hodnotami, tedy svým profilujícím charakterem. A vzápětí ale tvrdíte, že není nijak zapotřebí měnit tento svět - a tedy právě jeho objektivní charakter - nýbrž že postačí když každý jednotlivec se změní ve svém nitru.
Ten problém je v tom, že ten právě dominující charakter světa nevyhnutelně ovlivňuje i charaktery a hodnoty jednotlivých lidí. Toto působení samozřejmě není absolutní, a proto je samozřejmě vždycky možné že určitá část populace se tomuto působení nepoddá respektive vzepře; ale nedá se nic dělat, v celospolečenském měřítku opravdu platí ta úměra, že do charakteru většiny lidí se promítá charakter reálného světa. A že tedy nemůžeme v nějakou zásadní změnu doufat jenom apely na mysl a dobrou vůli jednotlivců, pokud zároveň nezměníme i objektivní charakter a způsob existence vnějšího světa.
JP
August 15, 2017 v 11.53
Vidím, že - zatímco jsem psal můj vlastní komentář - mě předběhl pan Petrasek; který svým vlastním způsobem podchytil víceméně ten samý problém.
August 15, 2017 v 12.25
No, pane Poláčku, většina lidí se skutečně dá formovat světem, tedy tím, co v něm zrovna převládá. Ale už jsme tu několikrát psali že člověk se nemusí dát formovat světem. Samozřejmě to není snadné. Daří se mu to, když se přidrží Boha a nechá se formovat od něj. Čím víc bude takových lidí, tím bude svět lepší.
JV
Vážený a milý pane Poláčku,
já myslím, že si neprotiřečím. Já přece nepíši, že „není nijak zapotřebí měnit tento svět“, jak se Vy domníváte, ale že „nepotřebujeme v prvé řadě měnit svět k lepšímu, ale sami sebe k lepšímu“. To je přece rozdíl, není-liž pravda? Jinými slovy říkám, že nejprve se musíme změnit my, lidé, a potom se až změní náš svět.
Je přece logické, že dílo člověka, jímž je svět, nemůže být lepší, když nebudou lepší ti, kteří toto dílo uskutečňují. Samozřejmě, že si to nepředstavuji tak, že najednou všichni půjdeme do sebe, zlepšíme se, a pak náhle bude dobrý i náš svět.
Jde o to, aby nás, kteří chceme uskutečňovat společné dobro a také jej uskutečňujeme, byl dostatek; řekněme něco jako kritické množství. Pak bude šance, že se tito lidé oddaní dobru pro všechny také dostanou do klíčových pozic ve společnosti, v nichž budou mít větší pole působnosti. Ostatní, kteří se dosud nepřidali, protože sami ze sebe dosud neměli sílu takové obrácení se k dobru vykonat, se nechají inspirovat a časem se také přidají.
To není žádná utopie. V menších celcích (např. v mnoha farnostech) to tak funguje. Znám to ze své zkušenosti.
Takže takto jsem to nějak myslel.
Dobrou noc a ať se Vám vše dobré daří.
Váš Jiří Vyleťal
já myslím, že si neprotiřečím. Já přece nepíši, že „není nijak zapotřebí měnit tento svět“, jak se Vy domníváte, ale že „nepotřebujeme v prvé řadě měnit svět k lepšímu, ale sami sebe k lepšímu“. To je přece rozdíl, není-liž pravda? Jinými slovy říkám, že nejprve se musíme změnit my, lidé, a potom se až změní náš svět.
Je přece logické, že dílo člověka, jímž je svět, nemůže být lepší, když nebudou lepší ti, kteří toto dílo uskutečňují. Samozřejmě, že si to nepředstavuji tak, že najednou všichni půjdeme do sebe, zlepšíme se, a pak náhle bude dobrý i náš svět.
Jde o to, aby nás, kteří chceme uskutečňovat společné dobro a také jej uskutečňujeme, byl dostatek; řekněme něco jako kritické množství. Pak bude šance, že se tito lidé oddaní dobru pro všechny také dostanou do klíčových pozic ve společnosti, v nichž budou mít větší pole působnosti. Ostatní, kteří se dosud nepřidali, protože sami ze sebe dosud neměli sílu takové obrácení se k dobru vykonat, se nechají inspirovat a časem se také přidají.
To není žádná utopie. V menších celcích (např. v mnoha farnostech) to tak funguje. Znám to ze své zkušenosti.
Takže takto jsem to nějak myslel.
Dobrou noc a ať se Vám vše dobré daří.
Váš Jiří Vyleťal
JP
To je právě ta kardinální otázka, pane Vyleťale. Totiž, s čím začít jako s prvním.
To "kritické množství" - to je vlastně velice trefný pojem.
Dejme si názorný příklad. Dejme tomu, že jsme někde v oblasti amerického Divokého západu. Je tu nějaká banda desperátů, která se živí přepadáváním vlaků a poštovních dostavníků. Teď se k té bandě nějakou náhodou dostane nějaký zapálený kněz-kazatel. A tomu se opravdu podaří svým úsilím několik členů bandy přesvědčit o tom, že ta jejich činnost je nemravná, odporuje zákonu božímu i lidskému.
Budiž; ale několik vlaštovek, jak známo, ještě jaro nedělá. A tak si položme tu otázku po tom "kritickém množství". Je realistická představa, že se mu podaří přesvědčit, obrátit tolik členů bandy, aby tato ztratila svou vlastní - loupežnickou - substanci, a aby se tedy fakticky rozpadla?
Dejme tomu, že se mu to skutečně podaří. Výsledek? - Ta banda ztratí j a k ý k o l i zdroj své obživy. Nic jiného její příslušníci neumí, a reálně ani nemají k dispozici.
Takže? - Po určitém přechodném období, kdy se k mravnosti a k Bohu obrácení příslušníci bandy pokusí živit se sběrem kořínků, vytvoří se radikální jádro, které onoho kněze vyhodí (počítejme teď s humánnější alternativou), a banda se zase vrátí ke svému - jako že jedinému reálnému - způsobu obživy.
A teď zpět k našemu vlastnímu světu. Tento svět je i nadále ve své nejhlubší podstatě kapitalistický - což znamená že je založený na vzájemné konkurenci, na nepřetržitém boji o zisk, o vydobytí ekonomické výhody nad ostatními; na materiálním egoismu. A každý, kdo se v tomto kapitalismu chce uživit, ten prostě musí přijmout jeho zákony a jeho pravidla hry, a musí je sám praktikovat.
Samozřejmě, je určitý počet jedinců kteří si mohou dovolit ve svých i z o l o v a n ý c h refugiích, malých skupinkách pro sebe navzájem pěstovat normy a hodnoty odlišné od těch, které tvoří podstatu dominujícího kapitalismu; ale nikdy, naprosto nikdy tyto odchylné skupinky a jejich hodnotové normy nemohou překročit právě to "kritické množství".
Proč to nejde? - Z přesně stejného důvodu jako s tou lupičskou bandou na Divokém západě: protože by pak přestal fungovat samotný kapitalismus - ale s ním i jediný zdroj vlastní obživy.
Takže dokud tady budeme mít ten kapitalismus, budeme tady mít i jeho zákony - a do té doby se většinové (a tedy: nadkritické) množství populace bude muset těmto zákonům konkurence a vzájemného boje podřídit.
Takže, začínat boj proti kapitalismu pouze kázáním dobra, a doufat že tím jednoho krásného dne převrátíme celý tento svět, je počin sice mravně ušlechtilý, ale bez jakékoli naděje na reálný úspěch.
Ostatně, právě proto jsem ve svém článku "Karel Marx a bohyně Pravdy" použil svůj příměr o Sisyfovi. To je přesně o tom.
To "kritické množství" - to je vlastně velice trefný pojem.
Dejme si názorný příklad. Dejme tomu, že jsme někde v oblasti amerického Divokého západu. Je tu nějaká banda desperátů, která se živí přepadáváním vlaků a poštovních dostavníků. Teď se k té bandě nějakou náhodou dostane nějaký zapálený kněz-kazatel. A tomu se opravdu podaří svým úsilím několik členů bandy přesvědčit o tom, že ta jejich činnost je nemravná, odporuje zákonu božímu i lidskému.
Budiž; ale několik vlaštovek, jak známo, ještě jaro nedělá. A tak si položme tu otázku po tom "kritickém množství". Je realistická představa, že se mu podaří přesvědčit, obrátit tolik členů bandy, aby tato ztratila svou vlastní - loupežnickou - substanci, a aby se tedy fakticky rozpadla?
Dejme tomu, že se mu to skutečně podaří. Výsledek? - Ta banda ztratí j a k ý k o l i zdroj své obživy. Nic jiného její příslušníci neumí, a reálně ani nemají k dispozici.
Takže? - Po určitém přechodném období, kdy se k mravnosti a k Bohu obrácení příslušníci bandy pokusí živit se sběrem kořínků, vytvoří se radikální jádro, které onoho kněze vyhodí (počítejme teď s humánnější alternativou), a banda se zase vrátí ke svému - jako že jedinému reálnému - způsobu obživy.
A teď zpět k našemu vlastnímu světu. Tento svět je i nadále ve své nejhlubší podstatě kapitalistický - což znamená že je založený na vzájemné konkurenci, na nepřetržitém boji o zisk, o vydobytí ekonomické výhody nad ostatními; na materiálním egoismu. A každý, kdo se v tomto kapitalismu chce uživit, ten prostě musí přijmout jeho zákony a jeho pravidla hry, a musí je sám praktikovat.
Samozřejmě, je určitý počet jedinců kteří si mohou dovolit ve svých i z o l o v a n ý c h refugiích, malých skupinkách pro sebe navzájem pěstovat normy a hodnoty odlišné od těch, které tvoří podstatu dominujícího kapitalismu; ale nikdy, naprosto nikdy tyto odchylné skupinky a jejich hodnotové normy nemohou překročit právě to "kritické množství".
Proč to nejde? - Z přesně stejného důvodu jako s tou lupičskou bandou na Divokém západě: protože by pak přestal fungovat samotný kapitalismus - ale s ním i jediný zdroj vlastní obživy.
Takže dokud tady budeme mít ten kapitalismus, budeme tady mít i jeho zákony - a do té doby se většinové (a tedy: nadkritické) množství populace bude muset těmto zákonům konkurence a vzájemného boje podřídit.
Takže, začínat boj proti kapitalismu pouze kázáním dobra, a doufat že tím jednoho krásného dne převrátíme celý tento svět, je počin sice mravně ušlechtilý, ale bez jakékoli naděje na reálný úspěch.
Ostatně, právě proto jsem ve svém článku "Karel Marx a bohyně Pravdy" použil svůj příměr o Sisyfovi. To je přesně o tom.
JV
Vážený a milý pane Poláčku,
popsal jste to tak, aby to nešlo. Teď zkuste to druhé - popsat to tak, aby to šlo.
Váš Jiří Vyleťal
popsal jste to tak, aby to nešlo. Teď zkuste to druhé - popsat to tak, aby to šlo.
Váš Jiří Vyleťal
August 16, 2017 v 18.59
Pan Poláček možná nepočítá s tím, že Bůh má nějaký plán. A samozřejmě, že ho uskutečňuje prostřednictvím lidí. Jak jinak?
Mimochodem, neměla jsem tušení, že plán spásy se jinými slovy označuje jako ekonomie spásy. Až tady jsem to zjistila (http://www.iencyklopedie.cz/ekonomie-spasy/). Člověk stále přichází na nové věci.
Mimochodem, neměla jsem tušení, že plán spásy se jinými slovy označuje jako ekonomie spásy. Až tady jsem to zjistila (http://www.iencyklopedie.cz/ekonomie-spasy/). Člověk stále přichází na nové věci.
Dobro se nemá ani tak kázat, jako činit.
Už protože víme, jak je možné "kázat vodu a pít víno".
Jinak, k tomu, co napsal pan Vyleťal - jak by bylo dobré, aby se do klíčových pozic dostali lidé, oddaní dobru: Bylo by to dobré, protože dobrých politiků je nám jistě hodně třeba. Ale nemyslím si, že příklad lidí v klíčových pozicích má na ostatní větší účinnost než příklad těch, co žádnou klíčovou pozici nezastávají.
Byl snad svatý František na nějaké klíčové pozici?
A současný papež František - má takovou autoritu a vážnost i u nekatolíků, protože je papežem? Nikoliv. Takovou vážnost a autoritu má, protože je takový jaký je.
Už protože víme, jak je možné "kázat vodu a pít víno".
Jinak, k tomu, co napsal pan Vyleťal - jak by bylo dobré, aby se do klíčových pozic dostali lidé, oddaní dobru: Bylo by to dobré, protože dobrých politiků je nám jistě hodně třeba. Ale nemyslím si, že příklad lidí v klíčových pozicích má na ostatní větší účinnost než příklad těch, co žádnou klíčovou pozici nezastávají.
Byl snad svatý František na nějaké klíčové pozici?
A současný papež František - má takovou autoritu a vážnost i u nekatolíků, protože je papežem? Nikoliv. Takovou vážnost a autoritu má, protože je takový jaký je.
JP
August 17, 2017 v 14.25
Jenže, paní Hájková, ani jediný z těch z Vámi jmenovaných se nemusel zásadně potýkat se zákony zisku.
Do určité míry se s nimi musí potýkat papež František - ukazuje se totiž čím dál tím zřetelněji, že tyto zákony zisku (a vlastního prospěchu) si našly svou cestu i velmi hluboko do struktur vatikánského státu a vatikánských institucí, a to i těch "nejsvětějších". A nezdá se, že by bylo v silách jednoho jediného člověka - byť vybaveného formálně tou nejvyšší mocí - s těmito strukturami nějak zásadně pohnout.
Do určité míry se s nimi musí potýkat papež František - ukazuje se totiž čím dál tím zřetelněji, že tyto zákony zisku (a vlastního prospěchu) si našly svou cestu i velmi hluboko do struktur vatikánského státu a vatikánských institucí, a to i těch "nejsvětějších". A nezdá se, že by bylo v silách jednoho jediného člověka - byť vybaveného formálně tou nejvyšší mocí - s těmito strukturami nějak zásadně pohnout.
JP
Pane Vyleťale, dostal jsem k tomu mému příběhu z Divokého západu mail od jednoho čtenáře, ve kterém tento navrhuje několik možností jeho pokračování. Ale - nakonec to vždycky skončí u toho, že ať se podnikne cokoli, nakonec se vždycky prosadí železný zákon zisku.
Takže, "aby to šlo", musel by se napřed nějakým způsobem právě tento zákon zisku postavit "mimo službu".
Jenže - a právě na to jsem se pokusil poukázat - právě to je principiálně nemožné, neboť lidé musí v prvé řadě hledět na čistě materiální zabezpečení svých vlastních životů.
Samozřejmě, je možno zavést stav, kdy každý bude mít to základní materiální zabezpečení jisté - jenže pak tady máme socialismus, s celou jeho stagnací, jak ekonomickou, tak ale i společenskou a nakonec i duchovní.
Takže v každém případě zůstávám u přesvědčení, že nemá šanci na úspěch žádná strategie, která je založená pouze na mravním působení, a která nedokáže zároveň změnit ty reálné materiální struktury, které vedou člověka k tomu neustálému vzájemnému konkurenčnímu zápasu, k nikdy nekončícímu zápasu o materiální výhody.
Takže, "aby to šlo", musel by se napřed nějakým způsobem právě tento zákon zisku postavit "mimo službu".
Jenže - a právě na to jsem se pokusil poukázat - právě to je principiálně nemožné, neboť lidé musí v prvé řadě hledět na čistě materiální zabezpečení svých vlastních životů.
Samozřejmě, je možno zavést stav, kdy každý bude mít to základní materiální zabezpečení jisté - jenže pak tady máme socialismus, s celou jeho stagnací, jak ekonomickou, tak ale i společenskou a nakonec i duchovní.
Takže v každém případě zůstávám u přesvědčení, že nemá šanci na úspěch žádná strategie, která je založená pouze na mravním působení, a která nedokáže zároveň změnit ty reálné materiální struktury, které vedou člověka k tomu neustálému vzájemnému konkurenčnímu zápasu, k nikdy nekončícímu zápasu o materiální výhody.
August 17, 2017 v 14.49
Já myslím, pane Poláčku, že může nastat situace, kdy člověk přestane hledět na čistě materiální zabezpečení svého vlastního života. Dokonce člověk může jednat i proti svým materiálním zájmům, protože ty se pro něj v určité chvíli stávají naprosto vedlejšími.
Někdy člověk jedná, tak jak jedná, protože nemůže jednat jinak. Ale to, co ho k tomu vede, nejsou materiální zájmy. On prostě nemůže jinak, i kdyby se mu to hodně nevyplatilo. To byste musel, pane Poláčku, zažít na vlastní kůži.
Někdy člověk jedná, tak jak jedná, protože nemůže jednat jinak. Ale to, co ho k tomu vede, nejsou materiální zájmy. On prostě nemůže jinak, i kdyby se mu to hodně nevyplatilo. To byste musel, pane Poláčku, zažít na vlastní kůži.
JV
Víte, pane Poláčku, vy vycházíte z toho, že kapitalismus, zisk, nebo materialismus jsou něco absolutního. Něco co nelze překročit. Něco, čím musí být ve své podstatě určován každý společenský řád. Zdá se mi, že jste v tomto ustrnul, a já jsem teď na pochybách, zdali si odvažujete vůbec něco lepšího přát.
To ale pak je přece zbytečné se bavit o tom, jak udělat náš svět lepším, když to výše uvedené je pro Vás danost, nemyslíte?
To o čem píši já, je šíření dobra. A tomu se žádné hranice nekladou. Tím méně hranice určované lidskou chamtivostí.
Ještě pro paní Hájkovou. Jistěže má papež František takovou autoritu především proto, že je papežem. Ještě jinak řečeno: protože je příkladným člověkem a zastává papežský úřad. Předchozí papežové se těšili stejné autoritě, ale v jejich době nebyl Západ ještě v takovém rozkladu, takže nebylo tolik důvodů jim - např. ve věcech sociální spravedlnosti - naslouchat. A možná jste i Vy, paní Hájková, v dobách Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI. neměla tolik důvodů se o jejich působení zajímat.
Jinak by Vám asi papež František řekl, že on žádný výjimečný mravní příklad není a že po světe nepochybně běhají tisíce lidí, kteří jsou pro něj nedosažitelnými mravními vzory. On však je v pozici papeže a tak má možnost, ba dokonce povinnost, z této pozice šířit dobro, což ty tisíce lepších, než je on (jak by to František bezpochyby viděl) tu možnost nemají. Takže ta pozice ve společnosti je velmi, velmi důležitá.
Váš Jiří Vyleťal
To ale pak je přece zbytečné se bavit o tom, jak udělat náš svět lepším, když to výše uvedené je pro Vás danost, nemyslíte?
To o čem píši já, je šíření dobra. A tomu se žádné hranice nekladou. Tím méně hranice určované lidskou chamtivostí.
Ještě pro paní Hájkovou. Jistěže má papež František takovou autoritu především proto, že je papežem. Ještě jinak řečeno: protože je příkladným člověkem a zastává papežský úřad. Předchozí papežové se těšili stejné autoritě, ale v jejich době nebyl Západ ještě v takovém rozkladu, takže nebylo tolik důvodů jim - např. ve věcech sociální spravedlnosti - naslouchat. A možná jste i Vy, paní Hájková, v dobách Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI. neměla tolik důvodů se o jejich působení zajímat.
Jinak by Vám asi papež František řekl, že on žádný výjimečný mravní příklad není a že po světe nepochybně běhají tisíce lidí, kteří jsou pro něj nedosažitelnými mravními vzory. On však je v pozici papeže a tak má možnost, ba dokonce povinnost, z této pozice šířit dobro, což ty tisíce lepších, než je on (jak by to František bezpochyby viděl) tu možnost nemají. Takže ta pozice ve společnosti je velmi, velmi důležitá.
Váš Jiří Vyleťal
August 17, 2017 v 19.41
Máte pravdu, pane Vyleťale, v dobách Pavla VI., Jana Pavla II. a Benedikta XVI. jsem neměla tolik důvodů se o jejich působení zajímat, protože jsem byla "někde jinde". Ale ani zpětně se mi nezdají tak zajímaví jako František, i když oba byli beze sporu velké osobnosti.
Na Františkovi mě nejvíce zaujalo to, že se chová jako obyčejný člověk, a taky to, jak o něm šla fáma, že je marxista (i když je to samozřejmě naprostý nesmysl). Sympatické je i to, že pochází z Latinské Ameriky a hlavně, že tolik kritizuje kapitalismus. Máte samozřejmě pravdu také v tom, že předtím kapitalismus ještě v takové krizi nebyl. Až do roku 2008 jsme věřili Fukuyamovi, že nic lepšího než západní kapitalismus nemůže být a že náš blahobyt bez přestání roste.
Máte nakonec pravdu i v tom, že František by bez svého úřadu u nekatolíků takovou autoritu neměl, protože by ho nikdo neznal. Ovšem z toho by mohlo plynout také to, že ta autorita nespočívá v samotném úřadu, nýbrž v tom, že o něm informují média po celém světě. Média většinou neinformují o lidech, kteří nemají ve společnosti žádnou pozici. Ačkoliv by mohla. Ale tak to ve světě chodí.
Mimochodem, znáte hodně lidí, na které František zapůsobil tak, že to s nimi hnulo?
Na Františkovi mě nejvíce zaujalo to, že se chová jako obyčejný člověk, a taky to, jak o něm šla fáma, že je marxista (i když je to samozřejmě naprostý nesmysl). Sympatické je i to, že pochází z Latinské Ameriky a hlavně, že tolik kritizuje kapitalismus. Máte samozřejmě pravdu také v tom, že předtím kapitalismus ještě v takové krizi nebyl. Až do roku 2008 jsme věřili Fukuyamovi, že nic lepšího než západní kapitalismus nemůže být a že náš blahobyt bez přestání roste.
Máte nakonec pravdu i v tom, že František by bez svého úřadu u nekatolíků takovou autoritu neměl, protože by ho nikdo neznal. Ovšem z toho by mohlo plynout také to, že ta autorita nespočívá v samotném úřadu, nýbrž v tom, že o něm informují média po celém světě. Média většinou neinformují o lidech, kteří nemají ve společnosti žádnou pozici. Ačkoliv by mohla. Ale tak to ve světě chodí.
Mimochodem, znáte hodně lidí, na které František zapůsobil tak, že to s nimi hnulo?
JV
Vážená a milá paní Hájková,
moc děkuji za odpověď, která mne zahřála u srdce.
Já znám plno lidí – v podstatě skoro každého, kdo Františka jako nového papeže vůbec zaznamenal – jimž je František opravdu velice, velice sympatický. Vlastně jsem ještě nepotkal nikoho, komu by František sympatický nebyl.
Z těchto lidí, které znám a o nichž vím, že nejsou věřící, se značná část (nevím opravdu kolik) začala zamýšlet nad tím, jestli ta ošklivá nenávist, která je vůči katolické církvi v Čechách tolik rozšířená, je vůbec oprávněná. Pomalu zjišťují, že není a že to, co dosud vnímali jako neměnnou pravdu, jsou jednak předsudky a jednak prvorepubliková propaganda. Pro tyto lidí vykonal a koná František dobré dílo, které dosud nikdo z církevních představitelů neměl možnost vykonat. Zajímavé je položit si otázku, proč vlastně František u těchto lidí zabírá a jiní nezabírají.
A tady je odpověď: není Němec (Němce přece nemáme odjakživa rádi), není Polák (na Poláky se přece díváme svrchu a nemůžeme připustit, že by svedli něco, co my ne), je Argentinec (kdyby byl Ital anebo vůbec Evropan, určitě by byl zapleten do těch nečistých sítí Vatikánu, že?), nemá skoro nic společného s českou katolickou církví (ta přece musí být špatná, když nás do těch našich kostelů nic netáhne a nadto ještě ty restituce!!!), atd, atd.
Tím jsem chtěl jen říci, že plno lidí František sice oslovuje, ale to, co by je na Františkovi oslovovat mělo, jeho skvostný příklad následování Boží vůle, to zpravidla není. A to je málo, povážlivě málo. Zatím. Františkova vina ani vina katolické církve to ovšem není.
A jestli znám někoho, koho František oslovil natolik, že se stal věřícím? Ne, neznám. Což ovšem může také znamenat, že takové lidi vlastně znám, ale nevím, že je k víře přivedl vedle jiného také František. Možné to ale je, protože lidí u nás ve farnosti (a nejen v naší) za poslední léta docela přibylo a Františka chválí každý z nich.
Tak snad jsem tu odpověď, paní Hájková, neodbyl.
Dobrou noc,Váš Jiří Vyleťal
moc děkuji za odpověď, která mne zahřála u srdce.
Já znám plno lidí – v podstatě skoro každého, kdo Františka jako nového papeže vůbec zaznamenal – jimž je František opravdu velice, velice sympatický. Vlastně jsem ještě nepotkal nikoho, komu by František sympatický nebyl.
Z těchto lidí, které znám a o nichž vím, že nejsou věřící, se značná část (nevím opravdu kolik) začala zamýšlet nad tím, jestli ta ošklivá nenávist, která je vůči katolické církvi v Čechách tolik rozšířená, je vůbec oprávněná. Pomalu zjišťují, že není a že to, co dosud vnímali jako neměnnou pravdu, jsou jednak předsudky a jednak prvorepubliková propaganda. Pro tyto lidí vykonal a koná František dobré dílo, které dosud nikdo z církevních představitelů neměl možnost vykonat. Zajímavé je položit si otázku, proč vlastně František u těchto lidí zabírá a jiní nezabírají.
A tady je odpověď: není Němec (Němce přece nemáme odjakživa rádi), není Polák (na Poláky se přece díváme svrchu a nemůžeme připustit, že by svedli něco, co my ne), je Argentinec (kdyby byl Ital anebo vůbec Evropan, určitě by byl zapleten do těch nečistých sítí Vatikánu, že?), nemá skoro nic společného s českou katolickou církví (ta přece musí být špatná, když nás do těch našich kostelů nic netáhne a nadto ještě ty restituce!!!), atd, atd.
Tím jsem chtěl jen říci, že plno lidí František sice oslovuje, ale to, co by je na Františkovi oslovovat mělo, jeho skvostný příklad následování Boží vůle, to zpravidla není. A to je málo, povážlivě málo. Zatím. Františkova vina ani vina katolické církve to ovšem není.
A jestli znám někoho, koho František oslovil natolik, že se stal věřícím? Ne, neznám. Což ovšem může také znamenat, že takové lidi vlastně znám, ale nevím, že je k víře přivedl vedle jiného také František. Možné to ale je, protože lidí u nás ve farnosti (a nejen v naší) za poslední léta docela přibylo a Františka chválí každý z nich.
Tak snad jsem tu odpověď, paní Hájková, neodbyl.
Dobrou noc,Váš Jiří Vyleťal
August 18, 2017 v 0.15
Pane Vyleťale, musím bohužel napsat, že z vás trochu mluví hořkost vůči tomuto národu, který z větší části odmítá nejen katolickou církev ale i samotnou víru v Boha, národu, který není ani jako Němci ani jako Poláci, trpí malostí, různými komplexy a má spoustu dalších špatných vlastností. A který vám patrně dost ublížil,až jste musel odejít za hranice.
Můžu já tohle všechno nějak napravit?
Můžu já tohle všechno nějak napravit?
ŠŠ
a diskusí v DR jsem zaznamenala, že článek „Souvislost mezi sebevražedností a změnami klimatu? V Indii prokázaná už u tisíců“ (http://denikreferendum.cz/clanek/25812- souvislost-mezi-sebevrazednosti-a-zmenami-klimatu-v-indii-prokazana-uz-u-tisicu) nevzbudil valný zájem - od zveřejnění 8. srpna 2017 do dneška je diskuse k tomuto tématu nulová. Prokázaný vztah mezi obdobím sucha a sebevražedností indických drobných zemědělců stojí za pozornost. Přinejmenším podobně jako rozsáhlé diskuse o vztahu víry a boha.
JP
Snažit se šířit dobro, to je, pane Vyleťale, bezpochyby za jakýchkoli okolností pozitivní a chvályhodný počin.
Ponechme teď stranou otázku, c o to vlastně to "dobro" je; vyjděme pro tuto chvíli z toho, že tady v této úzké komunitě se většinou alespoň na tom základním pojetí dobra shodneme.
Ovšem, jestliže už je vysloveno heslo "šířit dobro" - pak opravdu nestačí pouze ten dobrý úmysl, nýbrž zároveň se automaticky staví otázka, k a m (a za jakých podmínek) se toto dobro má šířit. Jinak řečeno, jaká je šance, že se tento náš dobrý úmysl promění v realitu.
Já mám pro takové případy vždy tento příměr: je vždy záslužné, tento svět chtít zkrášlovat tím, že se třeba někde zasadí růže. Ale jestli někdo tyto růže bude vysazovat na poušti, pak - až se jednou ohlédne zpět - asi sotva bude moci zakusit hřejivý pocit z toho, že pro zkrášlení a zkultivování světa dokázal opravdu něco pozitivního vykonat. Spíš ho asi očekává naprostá frustrace ze zcela zbytečně vynaložené námahy.
Zkrátka, dokud je poušť pouští, je marné naše namáhání. A tak napřed musíme změnit samotnou poušť, musíme ji zavodnit a zúrodnit, musíme tedy zásadním způsobem změnit její celkovou strukturu, její charakter - a teprve potom tam můžeme začít sázet ty růže, s nadějnou vyhlídkou že to opravdu k něčemu povede.
Kdyby bylo možno člověka v dostatečné míře měnit jenom mravními výzvami, pak by - po všech těch staletích a vlastně už tisíciletích - křesťanských kázání, jakož i mravních výzev jiné provenience zde už dávno musel být ráj na zemi. Bohužel, tyto mravní apely se znovu a znovu rozbíjejí na realitě tohoto světa, a na realitě samotné lidské bytosti, tak jak je ve svém nitru uspořádána.
Ponechme teď stranou otázku, c o to vlastně to "dobro" je; vyjděme pro tuto chvíli z toho, že tady v této úzké komunitě se většinou alespoň na tom základním pojetí dobra shodneme.
Ovšem, jestliže už je vysloveno heslo "šířit dobro" - pak opravdu nestačí pouze ten dobrý úmysl, nýbrž zároveň se automaticky staví otázka, k a m (a za jakých podmínek) se toto dobro má šířit. Jinak řečeno, jaká je šance, že se tento náš dobrý úmysl promění v realitu.
Já mám pro takové případy vždy tento příměr: je vždy záslužné, tento svět chtít zkrášlovat tím, že se třeba někde zasadí růže. Ale jestli někdo tyto růže bude vysazovat na poušti, pak - až se jednou ohlédne zpět - asi sotva bude moci zakusit hřejivý pocit z toho, že pro zkrášlení a zkultivování světa dokázal opravdu něco pozitivního vykonat. Spíš ho asi očekává naprostá frustrace ze zcela zbytečně vynaložené námahy.
Zkrátka, dokud je poušť pouští, je marné naše namáhání. A tak napřed musíme změnit samotnou poušť, musíme ji zavodnit a zúrodnit, musíme tedy zásadním způsobem změnit její celkovou strukturu, její charakter - a teprve potom tam můžeme začít sázet ty růže, s nadějnou vyhlídkou že to opravdu k něčemu povede.
Kdyby bylo možno člověka v dostatečné míře měnit jenom mravními výzvami, pak by - po všech těch staletích a vlastně už tisíciletích - křesťanských kázání, jakož i mravních výzev jiné provenience zde už dávno musel být ráj na zemi. Bohužel, tyto mravní apely se znovu a znovu rozbíjejí na realitě tohoto světa, a na realitě samotné lidské bytosti, tak jak je ve svém nitru uspořádána.
JP
Paní Hájková, Vy vždy znovu utíkáte do poukazů, že člověk se přece může vymanit z vlivu, z působnosti toho světa, ve kterém žije. Ale - Vy argumentujete vždycky jenom v ý j i m e č n o u schopností toho či onoho individua; ale my - opakuji ještě jednou - se tady bavíme v prvé řadě nikoli individuálních odchylkách, nýbrž o společnosti jako takové. Tedy o víceméně p r ů m ě r n é m člověku.
Například z toho faktu, že jsou takoví lidé kteří dokáží vyskočit do výše dvou metrů, asi sotva budeme dělat závěr, že ten samý výkon můžeme očekávat od každého průměrného člověka.
Píšete, že jsou lidé kteří se dokáží osvobodit od materiální závislosti. - Samozřejmě, jsou takoví kteří raději bydlí pod mostem, než aby se uvázali do pout pravidelně vykonávané pracovní činnosti (která pak ovšem automaticky podléhá zákonům kapitalistické produkce). Jsou samozřejmě lidé, kteří raději žijí jako osamělí poustevníci, z milodarů těch ostatních; ale kdyby tak žili všichni nebo jen většina, kdo by svou prací vytvářel reálnou substanci těch milodarů?
Jen si vzpomeňte, jak to vypadalo při přechodu od socialismu ke kapitalismu: jak známo, podle výzkumu veřejného mínění ještě na konci roku 1989 naprostá většina lidí nechtěla kapitalismus. Jenže: pak do země vtrhl - ani nechci říkat kapitalismus, nýbrž prostě a jednoduše "volný trh". A lidé náhle zjistili, že pro ně náhle vůbec není samozřejmostí udržet si třeba jenom vlastní střechu nad hlavou, když jim nový soukromý majitel domu náhle zvýšil nájemné třeba o stovky procent. Že není vůbec samozřejmé aby pro sebe a pro svou rodinu vůbec zajistili základní obživu, neboť se náhle zcela zhroutila základní jistota socialismu - jistota pevného zaměstnání.
Zkrátka: pod tlakem zcela holé materiální reality lidé nevyhnutelně veškeré své ideály museli hodit přes palubu, a jako zcela první věc se museli začít starat o víceméně holé vlastní materiální přežití. - Tohle je ostatně přesně ten důvod, proč svého času Marx vyslovil větu, že "člověk napřed musí jíst, bydlet, odívat se, a teprve potom se může věnovat nějakým vyšším myšlenkám".
Všechny ušlechtilé myšlenky, všechny vyšší ideály se zcela hroutí v tom okamžiku, kdy člověk nemá na chleba. Když mu hrozí exekuční vystěhování. Když nemůže svým dětem zabezpečit solidní vzdělání. Atd.atd.
Takže lidé opravdu n a p ř e d musí hledět na to, aby zabezpečili své základní materiální životní potřeby; a přitom - ať chtějí nebo nechtějí, ať jsou si toho vědomi nebo ne - se musejí podřídit zákonům a podmínkám toho produkčního způsobu, v jehož rámci si tyto své základní životní potřeby získávají. A tedy za podmínek kapitalismu prostě vůbec nemají jinou možnost, nežli se těmto podmínkám a normám podřídit, a sami jednat v jejich rámci a v jejich duchu.
Například z toho faktu, že jsou takoví lidé kteří dokáží vyskočit do výše dvou metrů, asi sotva budeme dělat závěr, že ten samý výkon můžeme očekávat od každého průměrného člověka.
Píšete, že jsou lidé kteří se dokáží osvobodit od materiální závislosti. - Samozřejmě, jsou takoví kteří raději bydlí pod mostem, než aby se uvázali do pout pravidelně vykonávané pracovní činnosti (která pak ovšem automaticky podléhá zákonům kapitalistické produkce). Jsou samozřejmě lidé, kteří raději žijí jako osamělí poustevníci, z milodarů těch ostatních; ale kdyby tak žili všichni nebo jen většina, kdo by svou prací vytvářel reálnou substanci těch milodarů?
Jen si vzpomeňte, jak to vypadalo při přechodu od socialismu ke kapitalismu: jak známo, podle výzkumu veřejného mínění ještě na konci roku 1989 naprostá většina lidí nechtěla kapitalismus. Jenže: pak do země vtrhl - ani nechci říkat kapitalismus, nýbrž prostě a jednoduše "volný trh". A lidé náhle zjistili, že pro ně náhle vůbec není samozřejmostí udržet si třeba jenom vlastní střechu nad hlavou, když jim nový soukromý majitel domu náhle zvýšil nájemné třeba o stovky procent. Že není vůbec samozřejmé aby pro sebe a pro svou rodinu vůbec zajistili základní obživu, neboť se náhle zcela zhroutila základní jistota socialismu - jistota pevného zaměstnání.
Zkrátka: pod tlakem zcela holé materiální reality lidé nevyhnutelně veškeré své ideály museli hodit přes palubu, a jako zcela první věc se museli začít starat o víceméně holé vlastní materiální přežití. - Tohle je ostatně přesně ten důvod, proč svého času Marx vyslovil větu, že "člověk napřed musí jíst, bydlet, odívat se, a teprve potom se může věnovat nějakým vyšším myšlenkám".
Všechny ušlechtilé myšlenky, všechny vyšší ideály se zcela hroutí v tom okamžiku, kdy člověk nemá na chleba. Když mu hrozí exekuční vystěhování. Když nemůže svým dětem zabezpečit solidní vzdělání. Atd.atd.
Takže lidé opravdu n a p ř e d musí hledět na to, aby zabezpečili své základní materiální životní potřeby; a přitom - ať chtějí nebo nechtějí, ať jsou si toho vědomi nebo ne - se musejí podřídit zákonům a podmínkám toho produkčního způsobu, v jehož rámci si tyto své základní životní potřeby získávají. A tedy za podmínek kapitalismu prostě vůbec nemají jinou možnost, nežli se těmto podmínkám a normám podřídit, a sami jednat v jejich rámci a v jejich duchu.
August 18, 2017 v 12.36
No dobře, pane Poláčku. Ale co se stane, když pro některé lidi vykořisťování překročí určitou normu. Respektive, když jsou ty vnější podmínky pro některé lidi neúnosné, protože oni se jim neumějí přizpůsobit? Pak možná budou jednat proti systému, i když ten všem ostatním zatím vyhovuje. Je fakt, že nemůžeme říkat, že jednají z jakýchsi ušlechtilých pohnutek, aby konali dobro pro ty ostatní. Jsou třeba v menšině. Ale oni jednají kvůli sobě, protože oni už ten systém nemohou vydržet. A materiální záležitosti jsou jim fuk. Oni nechtějí mít. Oni chtějí BÝT! A bytí, jaké se jim nabízí, je nemůže uspokojit.
JV
Vážená a milá paní Hájková,
naše společnost na tom opravdu dobře není. Jen si všimněme těch nejviditelnějších jevů: odpadky všude možně, kradení, sprosté mluvení, nedisciplinovanost, bezohlednost, neschopnost prosadit zákony, neschopnost domluvit se, lhostejnost ke společnému, vandalismus, atd.
Ne, že by toto všechno bylo jenom u nás, ale u nás je toho nápadně moc. To totiž člověk zjistí, když se mu dostane té výsady, že stráví více let v zahraničí. Nejlépe asi v tom zahraničí, s nímž jsme po hodně dlouhou dobu měli hodně společného. A to je v každém případě Rakousko a do značné míry také Německo.
A když v tom Rakousku (ve kterém jsem já byl 10 let jako úplně obyčejný člověk) nebo Německu člověk už dlouhou dobu je, tak se ptá proč. Proč je v tom Rakousku daleko větší pořádek než v Čechách, proč se tam nekrade, proč se tam nestavějí dvoumetrové ploty, proč si na silnici nikdo nehraje na závodníka, proč se tam nemluví sprostě, proč se tam nestaví ohavnosti, proč tam neohrnují nos nad cizinci a bez problémů přijímají muslimy, proč jsou rakouské vesnice malebné a naše buď jako po náletu nebo bez ladu a skladu, atd. A když se s tímhle vším člověk delší dobu poctivě, do hloubky a hlavně bez předpokladu, že co je české je hezké, zaobírá, zjistí následující.
Že si tu od půlky 19.století pěstujeme ošklivý nacionalismus a dosud nás to nepřešlo. Že jsme naše společné a po všech stránkách kulhající sebevědomí, které pořád spojujeme s mýty o vzorné demokracii první republiky, postavili na samých negacích. Negacích, na nichž jsme právě tu naši první republiku, o níž si tolik a stále nalháváme a její představitele si nekriticky idealizujeme, zbudovali. Nenávist k Habsburkům, nenávist k Němcům, lež o Rakousku-Uhersku, nepřátelství vůči katolické církvi, přehlížení menšin a podezíravost k těm, kteří s námi „neskáčou“.
A protože jsme toto všechno stále nezpracovali, neřekli jsme si jasně, naplno, veřejně, neučíme se to ve školách, že toto všechno bylo špatně, jako to příkladně udělali Němci po 2.světové válce, tak to naši společnost stále rozkládá. Důsledky pak jsou ty, že jeden extrém střídá druhý a všechno to, co jsem popsal na začátku.
Hořkost z toho, paní Hájková, určitě nějakou cítím, ale není to hořkost sžírající. Naštěstí je s námi i se mnou Pán Bůh. A ten je mocnější než všechno zlo světa. A jednou to dá všechno do pořádku. Chtěl bych u toho být se všemi, kteří o to stojí, a těšit se z nikdy nekončícího společenství s Pánem Bohem.
A co pro to Vy, paní Hájková můžete udělat? No přece to, co už děláte. Díky Vám za to.
Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal
naše společnost na tom opravdu dobře není. Jen si všimněme těch nejviditelnějších jevů: odpadky všude možně, kradení, sprosté mluvení, nedisciplinovanost, bezohlednost, neschopnost prosadit zákony, neschopnost domluvit se, lhostejnost ke společnému, vandalismus, atd.
Ne, že by toto všechno bylo jenom u nás, ale u nás je toho nápadně moc. To totiž člověk zjistí, když se mu dostane té výsady, že stráví více let v zahraničí. Nejlépe asi v tom zahraničí, s nímž jsme po hodně dlouhou dobu měli hodně společného. A to je v každém případě Rakousko a do značné míry také Německo.
A když v tom Rakousku (ve kterém jsem já byl 10 let jako úplně obyčejný člověk) nebo Německu člověk už dlouhou dobu je, tak se ptá proč. Proč je v tom Rakousku daleko větší pořádek než v Čechách, proč se tam nekrade, proč se tam nestavějí dvoumetrové ploty, proč si na silnici nikdo nehraje na závodníka, proč se tam nemluví sprostě, proč se tam nestaví ohavnosti, proč tam neohrnují nos nad cizinci a bez problémů přijímají muslimy, proč jsou rakouské vesnice malebné a naše buď jako po náletu nebo bez ladu a skladu, atd. A když se s tímhle vším člověk delší dobu poctivě, do hloubky a hlavně bez předpokladu, že co je české je hezké, zaobírá, zjistí následující.
Že si tu od půlky 19.století pěstujeme ošklivý nacionalismus a dosud nás to nepřešlo. Že jsme naše společné a po všech stránkách kulhající sebevědomí, které pořád spojujeme s mýty o vzorné demokracii první republiky, postavili na samých negacích. Negacích, na nichž jsme právě tu naši první republiku, o níž si tolik a stále nalháváme a její představitele si nekriticky idealizujeme, zbudovali. Nenávist k Habsburkům, nenávist k Němcům, lež o Rakousku-Uhersku, nepřátelství vůči katolické církvi, přehlížení menšin a podezíravost k těm, kteří s námi „neskáčou“.
A protože jsme toto všechno stále nezpracovali, neřekli jsme si jasně, naplno, veřejně, neučíme se to ve školách, že toto všechno bylo špatně, jako to příkladně udělali Němci po 2.světové válce, tak to naši společnost stále rozkládá. Důsledky pak jsou ty, že jeden extrém střídá druhý a všechno to, co jsem popsal na začátku.
Hořkost z toho, paní Hájková, určitě nějakou cítím, ale není to hořkost sžírající. Naštěstí je s námi i se mnou Pán Bůh. A ten je mocnější než všechno zlo světa. A jednou to dá všechno do pořádku. Chtěl bych u toho být se všemi, kteří o to stojí, a těšit se z nikdy nekončícího společenství s Pánem Bohem.
A co pro to Vy, paní Hájková můžete udělat? No přece to, co už děláte. Díky Vám za to.
Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal
August 19, 2017 v 10.27
Ještě panu Poláčkovi. V tom posledním příspěvku jsem místo vykořisťování měla raději použít slovo útlak. Vykořisťování je takový čistě ekonomický pojem, kdežto útlak může být i politický či jiný. Myslela jsem hlavně na to, že určitý systém potřebuje určité typy lidí. Někteří se přizpůsobí, někteří ne. Nicméně, možná to je tak, jak říkáte, že pár lidí systém nezmění. Chtěla jsem spíš naznačit, že jich možná bude přibývat.
JP
To je ovšem trochu jiná záležitost, paní Hájková. V té diskusi předtím se jednalo jenom o to, že člověk (to jest naprostá většina společnosti) se nemůže vyhnout tomu, aby pracoval - a tedy žil - v těch podmínkách a tedy vystaven těm vlivům, které diktuje právě dominující produkční způsob (a s ním spojený celý společenský a politický systém).
To že lidé jsou působení tohoto systému vystaveni, to ovšem v žádném případě nemusí znamenat, že by s ním museli být bez dalšího spokojeni. Právě naopak: pokud je tento systém vnitřně nějakým způsobem závadný, deformovaný, nehumánní, pak se to samozřejmě tak či onak odrazí i na myslích těch lidí kteří jsou v tomto systému polapeni.
Ale: kdy dojde k tomu momentu, k té rozhodující hranici, kdy ta nespokojenost přeroste ve všeobecný pocit, že tento svět je nesnesitelným - to je věc která se dá předem jen velice obtížně určit.
Musíme si uvědomit: žádný z těchto systémů (ekonomicko-společenských formací) není nikdy j e n o m špatný. A to dokonce ani ten otrokářský. Protože i ten dokázal právě to zcela nejzákladnější: většině společnosti zabezpečit ty nejprimárnější lidské potřeby, tedy jídlo, obydlí, relativní životní jistotu. A to dokonce i pro ty otroky. I když ten otrok byl samozřejmě podřízen moci svého pána, reálný stav opravdu nebyl takový, že by byl každodenně vystaven jeho represi. Pokud ten pán nebyl vyslovený psychopat. Protože pro pána byl otrok jeho produkční prostředek, a tak by byl sám proti sobě, kdyby ho nějak svévolně poškozoval. A ostatně - což je stále dosti málo známá věc - ve vyspělých antických kulturách byl i otrok pod ochranou zákona. Samozřejmě zdaleka ne pod takovou jako svobodný občan; nicméně svévolné akty násilí na otrocích byly principiálně stíhány.
Takže - kdy je tedy ten stav společnosti pociťován jako skutečně nesnesitelný? Natolik nesnesitelný, že jedna část získá pocit, že už opravdu nemá - a to ani násilným povstáním - co ztratit, jenom svoje okovy?
Jak řečeno, to se dá nějak všeobecně sotva určit. Ta míra citlivosti je samozřejmě velice individuální. A také je ovšem velice klíčové sociální postavení dotyčného. Na straně druhé ale - ani to sociální postavení nemusí být zcela určující. Například ve Francouzské revoluci se i části "lepších vrstev" postavily proti absolutismu.
Všeobecně se dá říci: jako nesnesitelný se stávající stav jeví tehdy, když je buďto opravdu naprosto bezprostředně existenčně neúnosný (bída, hlad atd.) - anebo ale tehdy, když už je všeobecně pociťován jako přežilý.
Když už se v rámci samotného stávajícího systému začínají vynořovat obrysy světa příštího, pokrokovějšího, svobodnějšího, humánnějšího.
Lidé cítí tu přežilost toho světa dosavadního; a čím více se přežívá, tím více lidí, a tím intenzivněji jeho přetrvávající existenci pociťují jako nesnesitelnou.
Až je jednou - třeba napohled z nějakého nicotného popudu - překročena ta kritická mez, a dojde k revoluci. Ať už jakýmkoli způsobem, násilným či nenásilným.
To že lidé jsou působení tohoto systému vystaveni, to ovšem v žádném případě nemusí znamenat, že by s ním museli být bez dalšího spokojeni. Právě naopak: pokud je tento systém vnitřně nějakým způsobem závadný, deformovaný, nehumánní, pak se to samozřejmě tak či onak odrazí i na myslích těch lidí kteří jsou v tomto systému polapeni.
Ale: kdy dojde k tomu momentu, k té rozhodující hranici, kdy ta nespokojenost přeroste ve všeobecný pocit, že tento svět je nesnesitelným - to je věc která se dá předem jen velice obtížně určit.
Musíme si uvědomit: žádný z těchto systémů (ekonomicko-společenských formací) není nikdy j e n o m špatný. A to dokonce ani ten otrokářský. Protože i ten dokázal právě to zcela nejzákladnější: většině společnosti zabezpečit ty nejprimárnější lidské potřeby, tedy jídlo, obydlí, relativní životní jistotu. A to dokonce i pro ty otroky. I když ten otrok byl samozřejmě podřízen moci svého pána, reálný stav opravdu nebyl takový, že by byl každodenně vystaven jeho represi. Pokud ten pán nebyl vyslovený psychopat. Protože pro pána byl otrok jeho produkční prostředek, a tak by byl sám proti sobě, kdyby ho nějak svévolně poškozoval. A ostatně - což je stále dosti málo známá věc - ve vyspělých antických kulturách byl i otrok pod ochranou zákona. Samozřejmě zdaleka ne pod takovou jako svobodný občan; nicméně svévolné akty násilí na otrocích byly principiálně stíhány.
Takže - kdy je tedy ten stav společnosti pociťován jako skutečně nesnesitelný? Natolik nesnesitelný, že jedna část získá pocit, že už opravdu nemá - a to ani násilným povstáním - co ztratit, jenom svoje okovy?
Jak řečeno, to se dá nějak všeobecně sotva určit. Ta míra citlivosti je samozřejmě velice individuální. A také je ovšem velice klíčové sociální postavení dotyčného. Na straně druhé ale - ani to sociální postavení nemusí být zcela určující. Například ve Francouzské revoluci se i části "lepších vrstev" postavily proti absolutismu.
Všeobecně se dá říci: jako nesnesitelný se stávající stav jeví tehdy, když je buďto opravdu naprosto bezprostředně existenčně neúnosný (bída, hlad atd.) - anebo ale tehdy, když už je všeobecně pociťován jako přežilý.
Když už se v rámci samotného stávajícího systému začínají vynořovat obrysy světa příštího, pokrokovějšího, svobodnějšího, humánnějšího.
Lidé cítí tu přežilost toho světa dosavadního; a čím více se přežívá, tím více lidí, a tím intenzivněji jeho přetrvávající existenci pociťují jako nesnesitelnou.
Až je jednou - třeba napohled z nějakého nicotného popudu - překročena ta kritická mez, a dojde k revoluci. Ať už jakýmkoli způsobem, násilným či nenásilným.
JP
August 19, 2017 v 10.33
No ano, to "vykořisťování" se tam opravdu moc nehodilo. Já jsem ho také ponechal víceméně stranou.
Ale dokonce ani ten "útlak" nemusí být nezbytnou podmínkou. Jak jsem se mezitím pokusil vyložit, ta nespokojenost, ten pocit člověka že stávající systém je nesnesitelný, to nemusí pramenit jenom z čirého útlaku; ale prostě z toho že ten stávající systém je všeobecně pociťován jako přežilý; jako takový, který už je svírající obručí pro lidský život na dosaženém stupni jeho - kulturního a humánního - vývoje.
Ale dokonce ani ten "útlak" nemusí být nezbytnou podmínkou. Jak jsem se mezitím pokusil vyložit, ta nespokojenost, ten pocit člověka že stávající systém je nesnesitelný, to nemusí pramenit jenom z čirého útlaku; ale prostě z toho že ten stávající systém je všeobecně pociťován jako přežilý; jako takový, který už je svírající obručí pro lidský život na dosaženém stupni jeho - kulturního a humánního - vývoje.
August 19, 2017 v 10.39
Panu Vyleťalovi.
Díky. Také mě těší společenství s Bohem. Ale víte, že pro mě ta cesta k Němu vůbec nebyla jednoduchá? Musela jsem toho v sobě hodně překonat, hodně opustit, změnit způsob myšlení, jakoby "prolézt tunelem" někam jinam. A přitom jsem zároveň byla nucena pořád žít normální život, jako by se nic nedělo. Nikdo mi na tu cestu k Bohu nedal volno.
Ale jsem ráda, že jsem to podstoupila.
Díky. Také mě těší společenství s Bohem. Ale víte, že pro mě ta cesta k Němu vůbec nebyla jednoduchá? Musela jsem toho v sobě hodně překonat, hodně opustit, změnit způsob myšlení, jakoby "prolézt tunelem" někam jinam. A přitom jsem zároveň byla nucena pořád žít normální život, jako by se nic nedělo. Nikdo mi na tu cestu k Bohu nedal volno.
Ale jsem ráda, že jsem to podstoupila.
+ Další komentáře