Není nás málo, na které v poslední době doléhá svět a všechny jeho bolesti. Najít v sobě optimismus je čím dál těžší. Na druhou stranu: těch těžkých dob zdánlivě bez naděje už máme za sebou dost. Dokonce i my, poválečné děti. Vzpomínám na slova svého otce, který mi v normalizačních dobách, kdy všichni z naší rodiny byli „odejiti“ ze svých profesí říkal: „Víš, nebylo těžší doby než po Mnichovu a v roce 1940. Tehdy to vypadalo, že není vůbec žádná naděje a svět byl zcela temný. Po velkém úsilí a za cenu ohromných obětí začalo svítat, i když se situace zase brzy po válce opět zhoršila.“

Těch temných chvil a dob nebylo málo. Ale měla jsem tatínka s knihovnou. Četba mě zachraňovala a dávala sílu. Také kultura, přátelé, příroda, duchovní pohled na svět, všechno co posiluje. To všechno je tu stále.

Navíc, byli jsme tehdy zavřeni ve svém světě, ale byl tady ještě druhý, ve kterém se hodnoty zdály být podstatnou částí společnosti, byť rovněž s dírami v lodi.