Tato slova napsal v sedmdesátých letech Jan Vodňanský v jednom ze svých mnoha textů. Je zajímavé, že dnes opět nabývají na aktuálnosti. Kdo sleduje zprávy tohoto léta, nemůže necítit úzkost. Nejsme v tom samozřejmě sami, podobný proces probíhá i v jiných zemích, u nás má jenom svá specifika a svoje hráče.

Ledově chladný skalpel v rukou Petra Nečase, který se ani neskrývá s úmyslem řezat do živého masa a dopředu to technicky bez emocí popisuje, to je něco, co tady ještě nebylo. Bude to samozřejmě za podpory „nestranných komisí“ odborníků, vybraných podle vzoru Bezděkovy komise. Až dosud se tyto úmysly většinou skrývaly za pěkně natřenou fasádu. Zábrany ale padly. Pohodlná většina v parlamentu je výhodou pro politiky nikoli pro občany.

Ke svým operacím má premiér Nečas po ruce řadu schopných řezníků, kteří budou jeho nápady, jež jsou i jejich představami ochotně a bez skrupulí realizovat. Pozoruhodné je, že k tomu nedostali mandát. Není to celonárodní shoda, která by jim po diskusi dala k zásadní proměně poměrů souhlas. Smutní rytíři této řeže jsou Karel Schwarzenberg a Radek John. Nechtěla bych být v jejich kůži a nést jejich odpovědnost, protože právě oni se stali tvářemi, které nachytaly mnoho bloudících pocestných na svou pěknou rytířskou výzbroj, která slibovala hájit spravedlnost.

Je ale třeba si uvědomit, že takovýmto propadům vždycky předchází neschopnost a vyprázdněnost předchozích vládců, kteří připraví půdu pro tvrdá řešení. Tak tomu bylo v únoru 1948, i když vývoji dějin se zabránit nedalo, mohl mít průběh lepší podobu. Dvě velké strany u moci svou neschopností a podporou korupce ve velkém umetly cestu pro „nová řešení“.

Nechci tvrdit, že se historie opakuje vždycky stejně, ale jisté paralely tady jsou. ODS a celá pravice svou ideologií navazují na fašistické způsoby. Mirek Topolánek a někteří další dokonce mluvili občas jejich terminologií, jako byla proslulá noc dlouhých nožů nebo Es kommt der Tag. Topolánek sám připomínal první generaci SA manů. Byli to zřejmě veselí a bodří chlapíci, kteří rádi zpívali po hospodách a dělali špinavou práci. Byli však zlikvidováni a na jejich místo nastoupili chladní ideologové moci. Často měli rodiny a byli spořádaní. Rozpoutali bez emocí hrůzné peklo. Na ně se nabalili lidé průměrní a podprůměrní, kteří náhle dostali jedinečnou možnost vyniknout a zbohatnout. Všichni svorně zlikvidovali skutečné elity národů a ducha.

Srovnání je samozřejmě pouze přibližné a vnějškové, ale jisté podobnosti tady jsou. Je neuvěřitelné zírat, jak se na jednotlivá ministerstva umisťují lidé, kteří se staví do rolí kozlů zahradníkem. Téměř na všech ministerstvech jsou ti, kdo hájili v minulosti opačné zájmy nebo pracovali v oborech, které jsou zcela vzdálené jejich současné funkci. Náhle dostali příležitost, aby realizovali věci, které jdou proti veřejnému zájmu a bez uzardění obsazují na důležitá místa svoje lidi. Bodrý Mirek Topolánek o tom mluvil, ale ke všemu odvahu neměl. Noví vládci to hodlají uvést do praxe a my diváci nestačíme zírat.

Co tohle má společného s demokracií? Kdy bylo možné, aby si někdo vymyslel a uskutečnil projekt, jak si koupit moc? Vít Bárta se takto dostal do nejvyšší politiky. Nejprve se svými lidmi, kteří nikdy politiku nedělali, ovládl slušnou malou organizaci, začal kritizovat poměry, posléze investoval velké peníze a na závěr angažoval známou mediální tvář Radka Johna. Projekt dokonale vyšel. Miroslav Kalousek byl dokonce ještě rafinovanější. Angažoval politiky z jiných stran, kteří se neshodli s původním vedením, lidi z podnikatelského sektoru a starosty z celé republiky, kteří se seskupili do strany, čímž si zajistil členskou základnu a všechno nepříjemné řekl dopředu. Jenom si do čela obstaral jinou tvář. Karla Schwarzenberga.

Kdo sledoval před volbami atmosféru ve společnosti i internetové diskuse, tomu bylo jasné, že dojde k omezení vlivu dvou velkých stran. Všichni svorně náhle volali opak toho, co před čtyřmi lety — volte malé strany. Jistě v tom proudu působili lidé najatí malými stranami, jež využili připravené situace, na které samy často participovaly a vedraly se k moci. Nemám nic proti novým tvářím v politice, právě naopak, jenže to musejí být lidé, kteří prošli občanskou společností a jsou něčím známí. Svými postoji, svou kvalitou odbornou i mravní. Každý den žasnu, když se dívám na Kateřinu Klasnovou a další dámy VV, o nichž nevíme vůbec nic než to, že jsou mladé, nafotily lechtivý kalendář, dnes jsou v důležitých funkcích a budou převodovými pákami moci.

A ještě smutné postesknutí. V Deníku Referendum neustále probíhají diskuse o nutnosti obrodit sociální demokracii. Vědí to všichni, jenom ne její členové. Minulý týden představili svoji stínovou vládu a oznámili, že si najali agenturu, aby analyzovala důvody jejich volebního výsledku. Agentura doporučila vyměnit Michala Davida za jiného zpěváka. Konečně tedy nový styl a nová vize ČSSD! Můžeme se již teď těšit na hezkou volební kampaň s hezkým zpěvákem nebo zpěvačkou.

Ministři stínové vlády jsou, až asi na tři tváře, stále stejní a dokazují, že pacient — sociální demokracie, je i nadále těžce nemocný. Vladimír Špidla, jedna z mála nadějí této strany, smutně a němě stojí mezi nimi. Má dostat ministerstvo pro evropskou integraci. Odtud tedy opravdu zatím změna nepřichází. Jenže situace laškovnou být přestává.