Naše zeměpisná poloha nám skýtá záminku k neustálé nespokojenosti. Nemám na mysli pozici na západovýchodní linii. Role mostu mezi Východem a Západem, s níž snad přišel Edvard Beneš, se neosvědčila. Spíš se svádí boj o to, je-li naším regionem smutně proslulý Východní blok, respektive chceme-li se s Jánem Kollárem opírat o mocné to tam dubisko. Nebo se spolu s Kollárovým mladším současníkem Karlem Havlíčkem Borovským politickému snění o všeslovanské jednotě vysmějeme a budeme demokratickým a liberálním Západem. Nejde o nějakou abstraktní filosofii dějin. O tom se rozhoduje v posledních letech v každých volbách.

Tentokrát mi jde o naše místo zhruba uprostřed mezi rovníkem a pólem. V tropech to mají psychologicky dané, že v životě je stejně tolik světla jako tmy. Jak je rok dlouhý, slunce tam vychází na východě v šest ráno a zapadá na protilehlé straně oblohy o dvanáct hodin později. V poledne je nad hlavou a nevrhá téměř žádný stín.

Duchovní a morální volba poučená přírodou tam má vždy dočasnou a relativní platnost. Sotva lze s takovou zkušeností planout pro světlo (naší) Pravdy a (našeho) Dobra a doufat, že se nám podaří temný protějšek definitivně vyřídit. Ušlechtilá duchovní praxe tohoto regionu počítá s tím, že i v záři probuzeného a osvobozeného lidství (a zároveň probuzeného a osvobozeného kosmu) je pořád ve hře slabost, pošetilost, prostě všemožné trápení pomíjivého světa. Vyjadřují to tak, že samsára (tok života a životů) pomíjivé, prázdné a bolestivé reality je totéž jako, řekněme, blaženost buddhovství. Jde spíš o úhel pohledu.

Tady u nás slunce vychází na východě a zapadá na západě jen ve dvou dnech v roce, o obou rovnodennostech. Po celý zbytek roku se jeho objevení nad obzorem sune od severovýchodu k jihovýchodu a zpět. A hlavně, světlá část dne je na začátku léta zhruba dvojnásobně dlouhá než ve dnech kolem zimního slunovratu. Vždy je něčeho málo a už předjímáme další týdny a měsíce, kdy se to napraví. Před pár dny jsme vyhlíželi chládek, který teď máme.