Naše zeměpisná poloha nám skýtá záminku k neustálé nespokojenosti. Nemám na mysli pozici na západovýchodní linii. Role mostu mezi Východem a Západem, s níž snad přišel Edvard Beneš, se neosvědčila. Spíš se svádí boj o to, je-li naším regionem smutně proslulý Východní blok, respektive chceme-li se s Jánem Kollárem opírat o mocné to tam dubisko. Nebo se spolu s Kollárovým mladším současníkem Karlem Havlíčkem Borovským politickému snění o všeslovanské jednotě vysmějeme a budeme demokratickým a liberálním Západem. Nejde o nějakou abstraktní filosofii dějin. O tom se rozhoduje v posledních letech v každých volbách.

Tentokrát mi jde o naše místo zhruba uprostřed mezi rovníkem a pólem. V tropech to mají psychologicky dané, že v životě je stejně tolik světla jako tmy. Jak je rok dlouhý, slunce tam vychází na východě v šest ráno a zapadá na protilehlé straně oblohy o dvanáct hodin později. V poledne je nad hlavou a nevrhá téměř žádný stín.

Duchovní a morální volba poučená přírodou tam má vždy dočasnou a relativní platnost. Sotva lze s takovou zkušeností planout pro světlo (naší) Pravdy a (našeho) Dobra a doufat, že se nám podaří temný protějšek definitivně vyřídit. Ušlechtilá duchovní praxe tohoto regionu počítá s tím, že i v záři probuzeného a osvobozeného lidství (a zároveň probuzeného a osvobozeného kosmu) je pořád ve hře slabost, pošetilost, prostě všemožné trápení pomíjivého světa. Vyjadřují to tak, že samsára (tok života a životů) pomíjivé, prázdné a bolestivé reality je totéž jako, řekněme, blaženost buddhovství. Jde spíš o úhel pohledu.

Tady u nás slunce vychází na východě a zapadá na západě jen ve dvou dnech v roce, o obou rovnodennostech. Po celý zbytek roku se jeho objevení nad obzorem sune od severovýchodu k jihovýchodu a zpět. A hlavně, světlá část dne je na začátku léta zhruba dvojnásobně dlouhá než ve dnech kolem zimního slunovratu. Vždy je něčeho málo a už předjímáme další týdny a měsíce, kdy se to napraví. Před pár dny jsme vyhlíželi chládek, který teď máme.

Stíny jsou dlouhé už i kolem poledne. Slunce už tolik neunavuje naše oči. Ale už zase hledíme o úsek času dál a vadí nám, že, že zejména ráno rapidně ubývá světla. Kdo má začátek pracovního dne brzy, vstává už teď v prvních dnech astronomického podzimu za tmy. Už aby se dny začaly prodlužovat, večer od svátku svaté Lucie (Světlany) a ráno kolem Nového roku.

Naříkáme si na temnoty politického prostoru a vyhlížíme utopické světlo, či snad Světlo, pokud by nám je politické šachy dokázaly zprostředkovat. Ve svém pokročilém věku nepamatuji dobu, kdy bychom byli definitivně spokojeni. V jedenačtyřiceti letech komunistického režimu jsme vyhlíželi den, kdy už to padne, kdy se mávnutím kouzelného proutku teror raného režimu a marasmus režimu končícího mávnutím kouzelného proutku změní v orgie svobody a demokracie. Vyhlíželi jsme konec dějin ve smyslu dosažení cíle a ukončení zásadní pře o podobu společenského uspořádání.

Já jsem začal podle prvních symptomů lehce pochybovat o nastupujících poměrech kolem poloviny prosince 1989, ale chvíli jsem ještě doufal. Špinavé tahy kolem voleb roku 1990 mne znepokojily, pomlčková válka, štěpení Československa, odstavení disidentů a nástup cynických, v každém režimu úspěšných kariéristů po roce 1992 mne zbavily posledních iluzí. Pořád mám tendenci doufat, že najdu politickou stranu, která spojí údajně nespojitelné, solidaritu se svobodou, a která nás napevno usadí v civilizované, právní, sociální a otevřené Evropě. Vyhlížím světlo s pocitem temnot, které přece musí být vystřídány.

Možná ani v přírodě samé to nejde od extrému k extrému, a to můžeme být rádi, že nebydlíme poblíž pólů, kde je půl roku den a půl roku noc. I v přírodě tma patří ke světlu a světlo ke tmě. Světlo vlastně nevidíme. Světlo je to, díky čemu něco vidíme. Abychom však něco viděli, musí světlu něco vstoupit do cesty. Souhrou světla a tmy vznikají v našem zorném poli barvy a tvary. Světlo nám poskytuje informaci, jen protože je v něm přimísena tma.

V přírodě a lidském životě nemusí tma být jen chladná a smrtící. Existuje i živoucí teplá temnota, v níž klíčí život, rostlinný v půdě, živočišný a lidský v mateřském lůně. A život je světlo uprostřed temnoty. I duchovně myslíme na něco, co bývá označováno jako půlnoční Slunce.

Zdá se, že je to tak i v občanském životě. Že vedle temných a vražedných pozic blízko okrajů je toho mnoho uprostřed jako směs oprávněných důrazů, které není snadné dát dohromady. A k nim jsou přimíseny důrazy a motivy neoprávněné, ale plynoucí z pochopitelné lidské nedokonalosti. Politik může prosazovat občansky prospěšný program, a přitom z politické pozice osobně těžit. Můžeme sledovat politický směr konzervativní a autoritářský a v jeho omezeném rámci slušné politiky jako Jan Čižinský nebo Hayato Josef Okamura.

Máme před sebou na výběr stranu, která je podle názvu sociální, ale podle stále silněji prosazované politiky konzervativní a autoritativní. Ale patřily či patří k ní světlé postavy jako Jaroslav Šabata nebo Erazim Kohák. Máme aktuálně nadějného kandidáta voleb, kterými projdeme na konci tohoto týdne, stranu pojmenovanou podle korzárů, lupičů a vrahů, která má dnes blíže ke korektní liberální, a snad i trošku sociální politice, než název svědčí a než by se bylo zdálo.

Máme rezignovat? Přestalo mít smysl volit, tedy vybírat mezi možnostmi? Snad stačí, když si nebudeme myslet, že výběrem lístku se senátorským kandidátem, pokud se nás to letos týká, a zakřížkováním stran či osobností (nebo obojího) v komunálních volbách konečně nastolíme zářivé poměry a vyřadíme politické nepřátele.

I kdybychom si to bláhově mysleli, vždy volíme reálnou směs světla a tmy, dobra a zla, míru a boje, solidarity a soupeření, svobody a řádu, občanské rovnosti a sociální nerovnosti, naděje a střízlivého realismu. A naši přátele, kteří budou volit (trochu?) jinak, se nestávají našimi nepřáteli.