Rojení patriotů
Filip OutrataKomunální a senátní volby bývají přehlídkou politického patriotismu. Ten je ve své podstatě dvojsečný, upřednostňuje část před celkem. Politika je přitom založená na vnímání celku.
Vždy jednou za čtyři roky dojde ke zvláštnímu úkazu. Po celé republice se objeví zástupy kovaných lokálních patriotů, kteří s rozzářeným nebo odhodlaně zachmuřeným výrazem sdělují světu, že jejich obec, městská část, město pro ně znamenají nejvíc na světě a udělali by pro ně naprosto vše. To by tak hrálo, aby naší obci vládli přespolní! Jen my, praví rodilí místňáci, jsme povolaní k tomu řídit naše obecní věci veřejné.
Jeden senátní kandidát (ano, v případě senátních voleb se výskyt patriotů opakuje každé dva roky) na Praze 4 přesvědčuje na billboardech občany, že Čtyřku nemají zastupovat cizáci, ale jen místní, tedy zřejmě nějací Čtveráci. Dokonce i velmi kosmopolitní kandidát v témže pražském obvodu, „skalní konzervativec a pravicový nepopulista“ a také velmi plodný spisovatel Benjamin Kuras, se představuje jako „váš domácí kandidát z Braníka“. Něco jako domácí mazlíček.
Kandidátka ODS na Praze 8 Vladimíra Ludková si zase jako jedno ze svých hesel zvolila „Planetu z Prahy neochladíme“. Jedno z klíčových témat našich modrých konzervativců tu získává specifický lokální odstín, spojený s bojem proti „cyklolobby“ a za ničím neomezovanou svobodu jezdit vždy a všude autem. V tomto případě je ovšem třeba ocenit, že v pozadí citovaného hesla se skrývá přiznání, že planetu nakonec nějak ochladit třeba bude, což je vlastně docela pokrok.
Na tom, že záležitostem obce nejlépe rozumějí ti, kteří v ní dlouhodobě žijí, samozřejmě není nic špatného. Naopak, je to jedna z věcí, které zcela přirozeně mohou nejlépe fungovat. Mohou — ovšem za předpokladu, že političtí patrioti kromě správného místa narození a trvalého pobytu mají i jiné potřebné kvality.
Často se jednou z vlastností politického patriotismu stává tvrdost vůči různým živlům a narušitelům pořádku („ještě přitvrdíme“, tvrdí sociální demokraté na Praze 1). Někdy je opravdu potřeba přitvrdit a třeba omezení nočního hluku je pro obyvatele pražského centra, jak vím z mnohaleté osobní zkušenosti, důležité téma. Ale celkově vzato je zvláště pro sociální demokracii přehnaný důraz na represi kontraproduktivní. Přesto s ním kandidáti ČSSD přicházejí opakovaně.
Z trochu jiné strany, zaslechl jsem v poslední době několikrát myšlenku, že politická aktivita má v České republice smysl pouze na komunální úrovni. Jako by pouze tam bylo možné skutečně něčeho dosáhnout, něco změnit. Kdekoli výš, v krajích a parlamentu, už je to pouze stínohra řízená ze zákulisí, v níž rozhodují mocní hráči politického byznysu a kde nakonec nemá žádná aktivita smysl.
Dotaženo do důsledků, platilo by heslo „řídit stát jako obec“, s nímž coby variací na babišovské „řídit stát jako firmu“ přišli onehdy Starostové. Některé vlastnosti nutné pro dobré řízení obce se jistě dají, nebo spíš musejí, uplatnit i při řízení státu. Jenže stát je něco jiného než obec, je to obec obcí, jakási superobec, kde existuje tolik navzájem protichůdných zájmů, že jeho řízení musí být z principu odlišné od správy obce, zvláště té menší.
I ty nejsympatičtější místní projekty, jako třeba hnutí Praha sobě Jana Čižinského, v sobě mají určitý problém hlubšího druhu, daný samou podstatou místní politiky, totiž určitým lokálním egoismem. „Praha sobě“ na jedné straně evokuje dobrou věc, která je zásluhou iniciativy zdola (heslo „Národ sobě“ při vzniku Národního divadla), ale má i svoji druhou stranu: navozuje dojem, jako by hlavní město žilo jen pro sebe, myslelo jen na sebe.
Kdyby takto uvažovala každá obec, byl by celek jen souhrnem navzájem se handrkujících a přetahujících částí, z nichž každá je pro sebe sama, a ne pro ty ostatní. Praze sobě nicméně přeji v pražských volbách úspěch. Postavit se finančním zájmům developerů a jejich pocitu, že si můžou dovolit naprosto vše, to je samo o sobě velmi důležité, v Praze jako kdekoli jinde.
Spojit boj za místní zájmy s ohledem na celek, to je skutečná výzva pro všechny politické patrioty, kteří chtějí být opravdu dobrými politiky. Snad z letošního rojení nějací vylétnou.
Zcela ovšem chybí silná instituce okresní rady starostů a regionální či zemský patriotismus, který by se v politice reálně uplatňoval, měl k tomu legální a účinné instrumenty a byl protiváhou celostátní politice i politice obecní.
Myslím tím skutečné regiony či země, které mají spádovost, dostatečnou sílu, jsou urbanistickým celkem a jsou pevně zakotveny v povědomí občanů.
Současné kraje jsou slepenci umělých bolševických velkých okresů. V Rokytnici v Orlických horách není hradecká identita a blízkém Žamberku naopak pardubická. Stejně jako slovácké město Veselí nepatří organicky k Brnu, zatímco vedlejší Uherský Ostroh ke Zlínu.
Čím více směrem k periferii a od Čech k Moravě mají kandidáti z Prahy v senátních volbách problémy. Pavel Fischer ví, proč nepřijal nabídky na kandidaturu v moravském obvodu, i když je zde více věřících. V senátních volbách tradičně uspěje starosta, primátor či hejtman z daného obvodu, známá osobnost od umělců k vědcům z centra naopak tradičně propadá. Přirozeně se tak horní komora stává reprezentantem regionů. Zajímavé, že vlastně čeští voliči horní komoru volí tak, jak je institucionálně zakotvena v Německu nebo v Rakousku.
Samuel Johnson
"Vlastenectví je poslední útočiště darebáka."
(Samuel Johnson)
Jsou totiž třeba nelokální političtí patrioté ve Skotsku, regionalisté ze SNP, labouristé nebo Zelení, a ti se dnes snaží zachránit skotský sociální stát a spolupráci země s Evropskou unií před zničujícím Brexitem. Odporuje to vnímání celku?
Nemyslím, že by se z jazykové praxe dal doložit nějaký konzistentní rozdíl mezi patriotismem a vlastenectvím. V spojení "lokální patriotismus"není slovo "patriotismus" použito v základním významu, ale přeneseně, ironicky.
Měl jsem tedy na mysli jakousi upadlou variantu patriotismu coby vztahu k určité zemi, regionu, obci. Nepopírám, že existuje i pozitivní, nepokleslá verze. O tu mi nicméně v tomto případě nešlo.
Pokud jde o nacionalismus, tak anglosaský svět, podobně jako ten nizozemský, nerozlišuje mezi romantickým nacionalismem 19. století, tak jak ho známe od nás, a proto patriotismus (vlastenectví) s nacionalismem splývají.
Ani u mě není patriotismus na posledním místě a snad také proto nemusím být darebákem.
V mém volebním obvodě 71 (Ostrava-město) proti sobě v druhém senátním kole možná budou stát pražák Paroubek a českobudějičák Konvička.
Jo jo.
Zcela jasně a zcela zásadně se postavil proti jakýmkoli projevům xenofobie; a přitom prohlásil, že "Deutschland braucht Vielfalt, nicht Einfalt". Což je určitá slovní hříčka, ta první část věty znamená, že "Německo potřebuje různost", a ta druhá část věty může znamenat že Německo nepotřebuje "žádnou jednotvárnost", ale stejně tak může znamenat "žádné prosťáčství". Protože to "Einfalt" může znamenat obojí, jak jednolitost, jednotvárnost - tak ale i to prosťáčství, duchovní chudobu.
Zkrátka, německý průmyslník si od té národnostní různosti slibuje nové impulsy, novou kreativitu. Pro Německo.
Je pravda, že v Praze si s jeho jménem spojujeme vzpomínky, které bohužel asi dlouho nezmizí, například pozoruhodný experiment s více účelovou institucí městské banky (snadno adaptovatelné na tunel).