Vždy jednou za čtyři roky dojde ke zvláštnímu úkazu. Po celé republice se objeví zástupy kovaných lokálních patriotů, kteří s rozzářeným nebo odhodlaně zachmuřeným výrazem sdělují světu, že jejich obec, městská část, město pro ně znamenají nejvíc na světě a udělali by pro ně naprosto vše. To by tak hrálo, aby naší obci vládli přespolní! Jen my, praví rodilí místňáci, jsme povolaní k tomu řídit naše obecní věci veřejné.

Jeden senátní kandidát (ano, v případě senátních voleb se výskyt patriotů opakuje každé dva roky) na Praze 4 přesvědčuje na billboardech občany, že Čtyřku nemají zastupovat cizáci, ale jen místní, tedy zřejmě nějací Čtveráci. Dokonce i velmi kosmopolitní kandidát v témže pražském obvodu, „skalní konzervativec a pravicový nepopulista“ a také velmi plodný spisovatel Benjamin Kuras, se představuje jako „váš domácí kandidát z Braníka“. Něco jako domácí mazlíček.

↗

Domácí kandidát, zřejmě něco jako domácí mazlíček. Repro DR

Kandidátka ODS na Praze 8 Vladimíra Ludková si zase jako jedno ze svých hesel zvolila „Planetu z Prahy neochladíme“. Jedno z klíčových témat našich modrých konzervativců tu získává specifický lokální odstín, spojený s bojem proti „cyklolobby“ a za ničím neomezovanou svobodu jezdit vždy a všude autem. V tomto případě je ovšem třeba ocenit, že v pozadí citovaného hesla se skrývá přiznání, že planetu nakonec nějak ochladit třeba bude, což je vlastně docela pokrok.

Na tom, že záležitostem obce nejlépe rozumějí ti, kteří v ní dlouhodobě žijí, samozřejmě není nic špatného. Naopak, je to jedna z věcí, které zcela přirozeně mohou nejlépe fungovat. Mohou — ovšem za předpokladu, že političtí patrioti kromě správného místa narození a trvalého pobytu mají i jiné potřebné kvality.

Často se jednou z vlastností politického patriotismu stává tvrdost vůči různým živlům a narušitelům pořádku („ještě přitvrdíme“, tvrdí sociální demokraté na Praze 1). Někdy je opravdu potřeba přitvrdit a třeba omezení nočního hluku je pro obyvatele pražského centra, jak vím z mnohaleté osobní zkušenosti, důležité téma. Ale celkově vzato je zvláště pro sociální demokracii přehnaný důraz na represi kontraproduktivní. Přesto s ním kandidáti ČSSD přicházejí opakovaně.

Z trochu jiné strany, zaslechl jsem v poslední době několikrát myšlenku, že politická aktivita má v České republice smysl pouze na komunální úrovni. Jako by pouze tam bylo možné skutečně něčeho dosáhnout, něco změnit. Kdekoli výš, v krajích a parlamentu, už je to pouze stínohra řízená ze zákulisí, v níž rozhodují mocní hráči politického byznysu a kde nakonec nemá žádná aktivita smysl.

Dotaženo do důsledků, platilo by heslo „řídit stát jako obec“, s nímž coby variací na babišovské „řídit stát jako firmu“ přišli onehdy Starostové. Některé vlastnosti nutné pro dobré řízení obce se jistě dají, nebo spíš musejí, uplatnit i při řízení státu. Jenže stát je něco jiného než obec, je to obec obcí, jakási superobec, kde existuje tolik navzájem protichůdných zájmů, že jeho řízení musí být z principu odlišné od správy obce, zvláště té menší.

I ty nejsympatičtější místní projekty, jako třeba hnutí Praha sobě Jana Čižinského, v sobě mají určitý problém hlubšího druhu, daný samou podstatou místní politiky, totiž určitým lokálním egoismem. „Praha sobě“ na jedné straně evokuje dobrou věc, která je zásluhou iniciativy zdola (heslo „Národ sobě“ při vzniku Národního divadla), ale má i svoji druhou stranu: navozuje dojem, jako by hlavní město žilo jen pro sebe, myslelo jen na sebe.

Kdyby takto uvažovala každá obec, byl by celek jen souhrnem navzájem se handrkujících a přetahujících částí, z nichž každá je pro sebe sama, a ne pro ty ostatní. Praze sobě nicméně přeji v pražských volbách úspěch. Postavit se finančním zájmům developerů a jejich pocitu, že si můžou dovolit naprosto vše, to je samo o sobě velmi důležité, v Praze jako kdekoli jinde.

Spojit boj za místní zájmy s ohledem na celek, to je skutečná výzva pro všechny politické patrioty, kteří chtějí být opravdu dobrými politiky. Snad z letošního rojení nějací vylétnou.