„Blíží se volby a ulice se začaly plnit billboardy. Každý se chce připomenout a ani my nemůžeme zůstat stranou.“ Tak začíná poslední příspěvek ostravského politického hnutí Ostravak na jeho oficiálním facebookovém profilu. Účelem tohoto příspěvku je představit ostravským voličům slogany, které budou použity v rámci billboardové kampaně pro nadcházející podzimní komunální a senátní volby.

Hnutí následně avizuje, že „namísto bezobsažných sloganů bychom Vám raději sdělili, co nás v Ostravě trápí“, dále zcela upřímně pokračuje: „Sedli jsme si a každý na lístek napsal to, co ho první napadlo. Docela rychle se na stole objevilo několik desítek jednoduchých hesel.“ Na nahraných obrázcích z připravovaných billboardů, které se budou postupně na území města realizovat, se pak objevují tato hesla: „Peníze se vydělávají prací“; „Dávky nejsou výplata“; „Odpadky se hází do popelnice“; „Kašna není vana“; „Řev není argument“ a „Za jízdu tramvají se platí“.

Přiznejme si smutnou pravdu — bohužel není v dnešní době žádným velkým překvapením, že volební strategií mnohých českých politických stran jsou populistická témata, která se tu více, tu méně snaží maskovat za takzvaný selský rozum či za modelovou osobu takzvaného slušného člověka. Na druhou stranu je pro dnešní dobu příznačné také to, že se mnohé strany neštítí takových sloganů, které ještě před nějakou dobou používaly pouze strany typu DSSS či sládkovců a většinová, slušná společnost je odsuzovala.

Chvályhodné začátky

Ostravské hnutí Ostravak vzniklo v roce 2009 transformací z občanského sdružení Žijeme ve městě — Naše Ostrava, a to s  chvályhodným záměrem stát se konstruktivní opoziční silou vůči tehdejší politické garnituře v čele s Petrem Kajnarem (ČSSD), člověkem, který chtěl vykácet lipovou alej v Komenského sadech a umožnil výstavbu obchodního centra Karolina, které vylidnilo centrum Ostravy.

Hnutí Ostravak tehdy chtělo po něm a po dalším bývalém primátorovi Evženu Tošenovském z ODS obnovit komunikaci města s občany, čehož nebylo předchozí vedení statutárního města Ostravy schopno. Inspirovalo se ostatními progresivními českými městy a začalo se upřímně zajímat o problémy občanů Ostravy a funkčně-urbánními záležitostmi města.

↗

Problémem strategie takřečenéhoselského rozumu, na který kampaň apeluje, je, že hnutí není schopno s těmito „problémy“ reálně v rámci fungování města i Senátu cokoli udělat. Repro Roman Polách

V roce 2014 se pak hnutí úspěšně zúčastnilo komunálních voleb a se ziskem deseti mandátů v zastupitelstvu města Ostravy se stalo součástí koalice, která město vede dodnes. Hnutí se může zcela objektivně pochlubit nepopiratelnými dílčími úspěchy, které realizovalo v participativní spolupráci v rámci této koalice.

Profil hnutí Ostravak je tedy na první pohled vcelku pozitivní — hnutí se na své webové stránce prezentuje také tím, že jeho členové nejsou politiky a že jejich služba městu je vlastně jejich občanskou náplní. Koncept nepolitických hnutí zažil svůj nejvýraznější boom v rámci radikálních šedesátých let — protestujícím a aktivistům nestačila pouhá atmosféra statu quo a dožadovali se radikálnějších postupů, jichž nebylo soudobé politické zastoupení s to vůbec nejen promyslet, natož realizovat.

Nechci zde konstruovat nepatřičnou paralelu mezi šedesátými léty a dnešní dobou, nicméně geneze oněch „nepolitických“ hnutí a sémantické náplně jejich vzkazu společnosti se i dnes snaží být stejné, neboť říkají — my jsme protestním hlasem, jsme občané stejně jako vy, na nic si nehrajeme a jsme v politice pouze proto, že se pereme za vás, my nejsme politici.

Nejsme politici

Samozřejmě zde chybí jakákoli předchozí forma radikality — za radikální se považuje už samotná protestní geneze podobných uskupení. Ostatně i hnutí Ostravak má v textu, v němž se představuje na svých webových stránkách, zvýrazněno, že jsou především občany, a ne politiky.

Pomineme-li principiální záležitost, že by mělo být vlastně občanskou povinností alespoň minimálně se zajímat o to, jak funguje stát a město, ve kterém žiji, a že se všech občanů existenciálně dotýkají rozhodnutí, která učiní parlamentní i obecní politici, tato takzvaná hnutí záměrně nanášejí negativní konotační optiku na politiky a politiku jako takovou, místo aby se vymezovala proti špatnému politickému podloží, kvůli kterým veřejnost vnímá politiku jako „špinavou“.

Politika totiž není nic sprostého, je bezesporu součástí našeho života a politici by taktéž v ideálním případě měli být autentickým hlasem každého z nás. Ostatně se sami můžeme přesvědčit, jak to s nejznámějšími hnutími u nás vypadá — stačí zmínit Věci veřejné a hnutí ANO 2011, které onu vyprázdněnou sémantiku provozovaly a provozují úspěšně, ačkoli jejich činy jejich apolitické rétorice a apolitickému vystupování spíše odporují.

Jestliže se tedy ještě donedávna dalo hnutí Ostravak více či méně považovat za soubor lidí, kteří sice své politické (a také občanské, abychom jim nekřivdili) zájmy naroubovali na vyprázdněnou schránku takzvaného hnutí, jeho poslední politické kroky nicméně ukazují pravý opak. Co znamenají ona billboardová hesla, která jsem citoval na začátku?

Mnoho lidí možná okamžitě namítne, že to jsou realistické problémy nejen dnešní Ostravy, ale také problémy celorepublikové, neboť bystře odhalí implicitní, ale zároveň vcelku lehce dekódovatelné poselství oněch emotivních výpovědí. Ty míří zase a opět na „nepřizpůsobivé“. Problémem této strategie takřečeného realistického a selského rozumu, na který kampaň apeluje, je ovšem fakt, že hnutí není schopno s těmito „problémy“ reálně v rámci fungování města i Senátu cokoli udělat.

Čirý populismus

„Řev není argument“, „Odpadky se hází do popelnice“, „Kašna není vana“ či „Dávky nejsou výplata“ — to jsou pouze a jen emotivní slogany útočící na latentní podprahový rasismus. Zakážou lidem v rámci města řvát? Zakážou lidem vyhazovat odpadky na zem? Zakážou se lidem osvěžovat (jakkoli to může být zdraví ohrožující) u fontán a vyhlásí Ostravu — tak jako v odstrašujících případech dneška — za sociálně vyloučenou lokalitu?

Uveřejněné slogany nejsou jednak v politické praxi v rámci města uskutečnitelné, jednak nesou jasně rasistický podtext, který je v naší soudobé společnosti neustále latentně obsažen. Rasismus spočívá v selektivnosti — běžně vídávám „obyčejné“ lidi vyhazovat nejrůznější věci na zem (český kuřácký národ mi snad dá za pravdu). Běžně jsem je viděl zakládat a navršovat černé skládky.

Obden mě budí opilí či rozhádaní sousedé křikem a sám jsem se v nesmírných vedrech posledního měsíce osvěžoval díky městským fontánám (třeba té v Husově parku). Ostatně znám mnoho lidí, kteří jezdí pravidelně v tramvajích načerno. Já jsem několikrát, upřímně, tak také činil.

Je to negativní populismus ve své nejčistší formě, který opět odhaluje sémantickou vyprázdněnost politického či (pseudo)občanského pojmu „hnutí“, kterým se tato politická strana kamufluje. Překvapivé už není ani to, že se toto hnutí uchýlilo zbabělecky k latentnímu rasismu a že jej ve své veřejné komunikaci normalizuje, a tím pádem legitimizuje, neboť poslední velká kampaň, která tuto strategii využívala a kterou svým jménem zaštítil doktor Lukáš Semerák (radní pro dopravu a člen představenstva hnutí Ostravak) zvolila pro svou dopravní kampaň slogan „Už to nevidíme černě“.

Slogan je záměrně mnohovýznamový a může odkazovat jak k černým pasažérům (což je ovšem v této sociálně citlivé oblasti nesmírně nehumánní zkrat), tak ovšem opět k latentnímu českému rasismu. Druhou výkladovou vrstvu hnutí nejnovější kampaní nepokrytě potvrdilo i přes stále jemnou záclonu jisté nekonkrétnosti.

Zvítězila u tohoto politického seskupení opravdu snaha působit podprahově v rámci nahánění politických bodů na nejnižší lidské pudy, tedy snaha o to, proti čemu se sama strana v rámci svého vzniku vymezovala? Nejsou snad v Ostravě mnohem ožehavější problémy, například s bezprecedentními znečišťovateli zdejšího vzduchu, což se dotýká — oproti oněm populistickým heslům — reálně všech obyvatel Ostravy?

Nebo toto ještě nedávno poměrně sympatické hnutí svým voličům prostě jen vzkazuje, že je na problémy, které chtělo ve svých začátcích tak chvályhodně řešit, prostě krátké a nezbývá mu nic jiného než normalizovat a legitimizovat rasismus? Cítí hnutí Ostravak tak silný konkurenční potenciál v ostravských Nezávislých, jejichž lídryně Liana Janáčková se dlouhodobě netají protiromskými názory a za něž bude naprosto nepochopitelně na podzim kandidovat do senátu také přespolní Martin Konvička?

Nemohlo by hnutí raději obrátit negativní slogan „Dávky nejsou výplata“ na „Seženeme práci sociálně slabším a budeme s nimi pozitivně pracovat“? Toto konstruktivní heslo, které v sobě nese návrh na řešení strukturálních příčin, by nejspíše moc voličů nezaujalo a nutilo by hnutí zabývat se problémy, které Ostrava potřebuje řešit mnohem více.