Vláda připravuje návrh na zřízení funkce takzvaného dětského ombudsmana. Reaguje tím na kritiku domácích i mezinárodních lidskoprávních iniciativ mimo jiné pro vysoký počet dětí v ústavech a roztříštěnost péče mezi několik resortů. Vše nasvědčuje i tomu, že dochází k násilí na dětech. 

O zavedení této služby se mluvilo už před víc než deseti lety, návrh však tehdy ve vládě neprošel. V současnosti ho veřejnosti představuje vládní zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková. Na pondělní tiskové konferenci poskytla prozatímní nástin připravované právní normy.

Občanské svobody a lidská práva se postupně prosazují zejména od novověku. Po teoretické přípravě s oporou v antické kultuře, zejména u stoiků a v biblickém pojetí člověka se ve druhé polovině 18. století stávají lidská práva závaznými normami. Slavným počátkem je Deklarace nezávislosti Spojených států amerických (1776) začínající slovy: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“ 

Pokračováním byla Deklarace práv člověka a občana, která se stala závaznou právní normou v roce 1789 v souvislosti s Velkou francouzskou revolucí. Skutečná rovnost práv a svobod pro všechny, nejen občany, ale i obyvatele bez ohledu na státní příslušnost, se prosadila postupně. V USA plně až ve druhé polovině 20. století. Francouzská revoluce přešla v jakobínskou diktaturu, ve které vzala za své presumpce neviny a rovněž nebyla dodržována svoboda vyznání.

Lidská práva se postupně rozšiřovala na skupiny lidí, jichž se původně netýkala, nebo kterým byla garantována jen teoreticky. V USA šlo o práva původních obyvatel a afroamerických potomků otroků. 

Rovněž práva žen, například jejich aktivní i pasivní volební právo, se uplatňovala pozvolna, nejdříve v některých státech USA, na Novém Zélandu a v Austrálii, ještě dříve, než se plně osamostatnily, pak ve skandinávských zemích. U nás relativně brzy roku 1919. Až ve druhé polovině 20. století ve Švýcarsku (v některých kantonech až 1990), v Monaku, Lichtenštejnsku a Portugalsku.

Pojetí práv se rozšiřovalo ve smyslu jeho takřečených generací, přičemž po základních politických právech byla, obvykle po 2. světové válce přijata sociální, ekonomická a kulturní práva. Jejich třetí a případně čtvrtá generace jako právo na příznivé životní prostředí, ochranu před zneužitím informací nebo ochranu osobní integrity se pozvolna prosazuje, někdy v ostrém konfliktu lidskoprávních aktivistů s konzervativci, pro které jsou lidská práva přesahující tradiční občanské svobody nepřijatelným „humanrightismem“.

Novým subjektem práv se stávají děti, lidé do dosažení zletilosti a plnoletosti. Shrnuje je Úmluva o právech dítěte schválená v roce 1989 Valným shromážděním OSN. Ratifikovalo ji 196 států včetně České republiky. Doposud se k ní nepřipojily Spojené státy americké. 

Vedle práv obvykle deklarovaných v obecných lidskoprávních dokumentech, jako je právo na život, svoboda projevu a přístupu k informacím, právo na ochranu soukromí na sociální zabezpečení, aplikovaných přiměřeně dětskému věku, ukládá úmluva státům specifické povinnosti. 

Státy, které přijaly Úmluvu, mají mimo jiné pečovat o snížení dětské úmrtnosti, zajistit lékařskou pomoc dětem a péči matkám před porodem. Státy mají poskytovat pomoc rodičům se zabezpečením životních podmínek dítěte, zajistit bezplatné základní vzdělání pro všechny děti. Mají je chránit před užíváním narkotik, před sexuálním vykořisťováním (prostitucí, dětskou pornografií apod.), bránit únosům a obchodování s dětmi. Děti do 15 let věku se nemají účastnit válečných akcí. 

Ochranu práv dětí, resp. mladistvých, v České republice zajišťují základní právní dokumenty. Listina základních práv a svobod v kapitole o hospodářských, sociálních a kulturních právech, v článku 32 deklaruje mimo jiné, že zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena, děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva a že děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Připouští se též omezení práv rodičů vůči dětem s tím, že nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny i proti jejich vůli, avšak jen rozhodnutím soudu na základě zákona. Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.

Postavení dětí v rodinách, ve škole, v organizacích dětí a v různých ústavech se mají věnovat vládní pracoviště, mezi nimi Odbor lidských práv a ochrany menšin a — zejména pokud jde o romské děti — Odbor pro sociální začleňování. Odtud vychází každoroční zpráva o stavu lidských práv, která obsahuje kapitolu věnovanou právům dětí. V poslední době se věnují transformaci péče o postižené děti, resp. jeho deinstitucionalizaci, otázkám náhradní péče, postavení dětí v soudním řízení a násilí na dětech. 

Kauzy s účastí nezletilých patří rovněž do agendy veřejného ochránce práv. Nová instituce by se mohla této tematice věnovat vedle něj. Vyskytly se návrhy vyjmout otázky týkající se lidí ve věku do 18 let z okruhu péče stávajícího ombudsmana. To by bylo škodlivé. Dětský ombudsman by měl spíše být doplňující institucí a žádoucí je jejich vzájemná spolupráce. Protože ochránce práv nemá žádnou úřední pravomoc, nemohly by se zjištění obecného a dětského ombudsmana střetnout. 

Stávající veřejný ochránce by měl chránit dospělé i děti před jednáním úřadů a dalších institucí, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností. Tím přispívá k ochraně základních práv a svobod všech.

Současný ombudsman Stanislav Křeček se bohužel vícekrát vyslovil skepticky ohledně práv různých ohrožených skupin obyvatel, například Romů a pravděpodobně nemá pochopení pro práva vyšších generací. Jeho kancelář je však zkušeným týmem odborníků i v oblasti práv dětí. 

Jeho zástupkyně, Monika Šimůnková se lidskoprávním tématům věnovala v úřadu vlády i jako právnička v Českém helsinském výboru. Je členkou Výboru pro práva dítěte při Radě vlády pro lidská práva. Zapojila se i do aktivity na podporu přijetí zákona o odškodnění nezákonně sterilizovaných žen. Mimo své poslání zástupkyně ombudsmana se věnuje ochraně práv dětí v soudních řízeních.

Návrh na zřízení ochránce dětských práv voleného sněmovnou na základě návrhů prezidenta a senátu, s přiměřeným administrativním a odborným zázemím, pokud by ochrana nezletilých nebyla jeho monopolem, si zaslouží podporu. Činnost současného ombudsmana přitom vyžaduje i bdělou kritickou pozornost nevládních lidskoprávních organizací.