Andrej Babiš se vydal stavět první český porodní dům výhradně s muži — ministrem zdravotnictví a několika pražskými primáři a porodníky. Jejich společná fotografie na porodním sále obletěla české sociální sítě stejně rychle jako nedávno fotografie výhradně mužských laureátů ceny za rovnost žen a mužů ve Spojených arabských emirátech. Jak se to celé seběhlo?

Jednoho dne Andrej Babiš zjistil, že jelikož zrušil ministra pro lidská práva, předsedá coby premiér i Radě vlády pro rovnost žen a mužů. Na zasedání rady se Babiš dověděl, že se odborná veřejnost už dlouho intenzivně zabývá tématem českého porodnictví. V rozpravě přišla řeč i na porodní domy, jaké mají třeba v Německu, a o které by podstatná část českých rodiček stála.

„Porodní domy?“ vykřikl Andrej Babiš. „To znám. O tom mi říkal Mára. Znáte Máru? Jeho žena by prý taky chtěla porodní dům. Tak uděláme porodní dům,“ uzavřel svůj vstup.

Co bylo dál, ví přesně už jen zúčastnění pánové. Ministrovi Vojtěchovi však zřejmě přistál pokyn zařídit v Praze nějaké ty pokojíčky, a to co nejrychleji. A tak se — ke spokojenosti všech s výjimkou samotných rodiček — dohodl s pražskými porodníky. Ti jsou ve skutečnosti mocnou lobbistickou skupinou, která se dlouhodobě staví proti porodním domům a účinně brání jejich vzniku s odkazem na „bezpečnost dítěte“.

Postnout si s nimi fotku na facebook už byl jen bonus — jako kdybyste oznámili, že chcete zregulovat tabákový průmysl, svolali radu tabákových korporací a vyfotili jste se u pásu na cigarety.

↗

Jé, takhle nějak vypadal můj porod, glosovala jedna z diskutérek. Foto Facebook Adama Vojtěcha

Až vám bude nějaký obhájce tradičních hodnot tvrdit, že „ženy jsou od toho, aby rodily děti“, zeptejte se ho, jestli je tedy zastáncem domácích porodů a porodů vedených porodní asistentkou. Z fotografie Babišovy delegace na Bulovce to vypadá, že v Česku přeci jen rodí spíš muži a ženy jsou prostě nositelky jejich dítěte a po devíti měsících nositelských prací se musí prostě odevzdat do rukou pana primáře. Vyvrcholením českého patriarchátu je tedy fakt, že české ženy ve skutečnosti nemají ani to právo rodit.

Brzy tak začalo být zřejmé, že onen „porodní dům“ plný „komfortu“, jak o něm mluvil ministr Vojtěch, je skutečně spíš jakýsi pokojíček v areálu nemocnice na Bulovce, kam vám beztak mezi sedmou a osmou ranní přijde pět různých doktorů na vizitu, aby si zapsali, co všechno jste uplynulou noc udělala špatně. Akorát nechají ten pokojíček vymalovat na meruňkovo, slovy jedné z diskutérek.

Když mluví ministr Vojtěch o „komfortu“, nedochází mu, že jedním z výrazných zdrojů diskomfortu je pro české rodičky právě taková početná banda civějících mužů, jaká se jim tu sešla s cílem udělat jim to hezké. Principem porodního domu je přitom emancipace rodiček od všemocných mužů-porodníků.

Nepříjemná pravda

V roce 1993 byly v Německu pouhé tři porodní domy, dnes jich je více než sedmdesát — trend je tedy jasný. Klíčovou vlastností, která definuje porodní dům, je podle Hnutí za aktivní mateřství jeho nezávislost na přilehlé nemocnici. Jde o dvě různé instituce, které v případě nutnosti spolupracují, ale mají oddělené rozhodovací mechanismy. Pokud je rodička bezriziková, tedy zdravá, není důvod, aby se jejího porodu účastnil lékař — lékař je od slova léčit, jeho expertíza slouží k řešení zdravotních komplikací. Pokud takové komplikace nastanou, přesouvá se rodička do péče přilehlé nemocnice do rukou lékaře.

Před dvaceti lety se u Apolináře pod vedením Antonína Pařízka rozhodli nabízet takzvaný „ambulantní porod“. Oproti skutečnému ambulantnímu porodu — rodička přijde, porodí a s miminkem zase odejde — to v jejich podání byl poměrně složitý proces: matka s dítětem mohla odejít z porodnice domů nejdříve dvacet hodin po porodu a tam ji postupně navštívilo několik odborníků včetně gynekologa a neonatologa. Tato „nadstandardní“ služba stála šest tisíc korun. Péči o matku i novorozence přitom zvládá sama porodní asistentka, jejíž práci by mohla hradit pojišťovna.

Po nějakém čase profesor Pařízek konstatoval, že o tuto službu nebyl téměř žádný zájem, z čehož následně vyvodil, že zájem tím pádem není o ambulantní porod jako takový. Podobná strategie by mohla fungovat i v případě nynějšího „porodního centra“.

Babišův nadstandardní pokojík v porodnici by tak nakonec posloužil jako účinná facka matkám, které by si snad chtěly ještě vymýšlet: „Tak si běžte do pokojíčku na Bulovku, když vám naše tunová postel z roznožkou není dost dobrá! Maminky si to chválí a hulákají už jenom feministky, které nikdy nic neuspokojí.“ Na Bulovce tedy vymalují dva meruňkové pokojíčky, porodní asistentky budou dál chodit k soudu a muži na fotce mohou dál za ženy rodit jejich děti.

Přiznat Babišovi, že postavil „v podstatě porodní dům“, znamená vystavit se riziku, že naděje na skutečný porodní dům na několik let vyhasne. Systém se obává, že bude-li porod vedený asistentkou, v porodním domě a hrazený pojišťovnou, rodičky ho upřednostní a jedna éra se nachýlí ke konci.

Prozatím je to takto: všichni se nažrali, a stará dobrá porodní koza zůstala celá.