Stála jsem na zastávce tramvaje a dala jsem se do řeči s šedesátiletou ženou. Měla jsem dítě v šátku a dvě další pobíhaly kolem mě. Hovor se velmi rychle od péče o malé děti dostal k porodům. Žena se zajímala o to, jaké byly mé porody, jak jsem prožívala tento jedinečný okamžik svého života. Vyprávěla jsem jí o tom posledním, bála jsem se, že pokud zabřednu do velkých detailů a začnu vzpomínat na všechno, co se váže k mým porodním zážitkům, rozpláču se.

Pak začala vyprávět ta žena. Mluvila o tom, jak jí lékaři lehali během porodu na břicho, jak se její dítě „přidusilo“ a jak k němu pak nesměla ani chodit, nemohla je vůbec vidět. Při vzpomínce na úzkost, kterou tehdy zažívala se rozplakala ona. Nakonec jsme brečely obě. Jak silné je trauma, které neodezní ani za čtyřicet let?

V úterý vynese rozsudek Evropský soud pro lidská práva. Dvě ženy k němu podaly stížnost. Žalují český stát, protože jim svými restrikcemi znemožnil mít u svého domácího porodu porodní asistentku. Soud v roce 2015 jejich stížnost zamítl, když konstatoval, že se nemůže vměšovat do systému zdravotní péče jednotlivých členských států, nicméně poukázal na závažné nedostatky při poskytování porodní péče v České republice. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva, ke kterému se ženy odvolaly, rozhodne ve věci jejich odvolání v úterý 15. listopadu v deset hodin. Na jednu hodinu odpoledne je pak k tomuto tématu svolána tisková konference v advokátní kanceláři Wilson & Partners v Revoluční 1. Po třetí hodině se bude na Palackém náměstí před ministerstvem zdravotnictví konat happening na podporu práv rodiček a zdraví a bezpečí při porodu s názvem „Jen tak normálně porodit!”.

Na co si ty potížistky stěžují?

Na co si vlastně některé české rodičky stěžují? Takovou otázku si kladou mnozí lidé, kteří se o sporech rodiček se systémem doslechnou. Proč nerodí v porodnicích? A když rodí v porodnici, proč si stěžují? Proč ohrožují životy svoje i svých dětí? Proč nevydrží trochu toho nepohodlí? Proč nejsou rády, že máme špičkovou lékařskou péči? Proč nejsou vděčnější a pokornější?

V současné době nezbývá ženě, která chce porodit s asistencí — tedy nikoli sama doma, jiná možnost než jít do porodnice. V ní má padesátiprocentní šanci, že jí lékaři nastřihnou rodidla (mně osobně se to stalo jednou, v porodnici jsem rodila dvakrát), a sedmaosmdesátiprocentní šanci, že jí budou v podstatné míře aplikovány medikamenty, kterým se během těhotenství vyhýbala.

V českých porodnicích se také můžete setkat s dalšími zákroky, jako je umělé protržení membrán (mně se to stalo při obou porodech v porodnici), nitrožilní infúze léků matce (zažila jsem v jednom případě), Kristellerova exprese, což je zatlačení pěstí nebo předloktím na děložní fundus během kontrakce a zatlačení matkou během druhé doby porodní (to se mi naštěstí nepřihodilo) a dokonce i provedení císařského řezu bez dostatečného lékařského odůvodnění.

Další neblahá praxe pak je odebrání dětí matkám po dobu několika hodin po porodu v rozporu s přáním matky být ihned po porodu s dítětem v kontaktu (to se mi stalo dokonce třikrát, tedy i v případě, kdy jsem v porodnici neporodila, ale přijela jsem až po porodu); rutinní umísťování zdravých dětí do inkubátorů; nucení k jedné poloze, která je výhodná pro zdravotníky, ale nikoli pro rodičku a hladký průběh porodu (zažila jsem dvakrát, jednou mi k té koze dokonce přivázali nohy a křičeli na mě u toho); provádění ošetřování dětí proti výslovnému přání matky (to se mi stalo pokaždé, i když v každé porodnici měli toleranci k něčemu, co v jiné byl velký problém); vyžadování pobytu v porodnici po dobu sedmdesáti dvou hodin po porodu (kvůli tomu jsem se rozhodla být novinářkou), i když jsou matka i dítě zdraví.

↗

Syn autorky krátce po porodu. Foto Tomáš Tožička

A pak je tu ještě jeden aspekt. Špatně se o něm mluví, protože souvisí s emocemi a ženy bývají v české společnosti často ponižovány s poukazem na to, že jsou emotivní. Těhotenství, porod i období po porodu je velmi citlivé období, při kterém jsou ženy zranitelné. Traumata a negativní zážitky mohou vyvolat poporodní deprese. Paternalistický přístup a zastrašování, které jsou v českých porodnicích běžné, tomu nahrávají.

Argumentace proti ženám, které se bouří proti současným poměrům v českých porodnicích, stojí většinou na dvou pilířích. Tyto ženy jsou podle kritiků sobecké a chtějí vlastní pohodlí, to za prvé, a za druhé máme přeci tu nejnižší úmrtnost novorozenců na světě. Obojí jsou mýty. Žena, která přemýšlí o místě a způsobu svého porodu, tak činí samozřejmě s ohledem na nejlepší zájem svého dítěte. Hladký průběh porodu ostatně souvisí s její psychickou pohodou, takže ji nelze od dítěte zcela oddělit. Novorozenecké úmrtnosti se věnuje biostatistička Markéta Pavlíková zde, zde a zde.

Zároveň samozřejmě platí, že všechny porodnice nejsou stejné — záleží i na regionech. Na Moravě je situace v obecné rovině lepší než v Čechách, z hlediska výběru je situace velmi špatná v Praze. Pro rodičku, která si nemůže dovolit dlouhodobý pobyt v blízkosti mimopražské porodnice a přitom rodí rychle, není v hlavním městě vstřícná alternativa.

Co vyplynulo z minulého rozsudku

První rozsudek ke stížnosti obou žen vynesl soud v roce 2015. Připustil tehdy, že situace, kterou posuzoval, měla významný dopad na svobodu volby stěžovatelek: pokud chtěly rodit doma, musely porodit bez asistence porodní asistentky, a tedy se souvisejícími riziky, která z toho vyplývala pro ně i pro novorozence, nebo musely porodit v nemocnici.

Stěžovatelky sice mohly porodit v nemocnici své volby, kde by teoreticky byla jejich přání v záležitostech porodu respektována, ale materiály, které měl soud k dispozici, podle něj naznačovaly, že ve většině místních nemocnic byly podmínky co do respektování přání matek sporné. Soud konstatoval, že Výbor pro odstranění diskriminace žen doporučil České republice, aby zajistila respektování práv pacientek a vyloučila zbytečné lékařské zákroky.

Soud rovněž přihlédl k tomu, že z většiny výzkumných studií, které mu byly předloženy, nevyplývá, že by domácí porody byly spojeny se zvýšeným rizikem ve srovnání s nemocničními porody, ovšem pouze za splnění určitých předpokladů. Zaprvé, domácí porody by byly přijatelné pouze v případě „nízkorizikových“ těhotenství. Zadruhé, domácího porodu se musí účastnit kvalifikovaná porodní asistentka, která je schopna odhalit jakékoliv komplikace v průběhu porodu a v případě potřeby předat rodičku nemocnici. Zatřetí, převoz matky a dítěte do nemocnice by měl být zajištěn ve velmi krátkém čase.

„Lze tak tvrdit, že taková situace, jaká je v České republice, kde zdravotničtí pracovníci nejsou oprávnění asistovat matkám, které si přejí rodit doma, a kde není k dispozici žádná specializovaná záchranná služba, riziko pro život a zdraví matky a novorozence spíše zvyšuje, než snižuje,“ psalo se v loňském rozsudku.

Rozsudek se dotýkal i přístupu Ministerstva zdravotnictví a dalších orgánů. Ty podle něj nepřisoudily dostatečnou váhu různým argumentům pro různé typy péče a diskuze, o kterou se příslušné orgány v problematice domácích porodů pokusily, selhala. Soud Českou republiku také pochválil za to, že od 1. ledna 2014 si mohou ženy s nízkorizikovým těhotenstvím vybrat, zda chtějí setrvat v nemocnici po dobu dvaasedmdesáti hodin od porodu, v souladu s doporučeními lékařských specialistů, nebo zda chtějí opustit nemocnici čtyřiadvacet hodin po porodu.

Šance zlepšit situaci všech rodiček

Soud tedy loni sice popsal řadu problematických bodů českého porodnictví, nakonec ale dospěl k závěru, že Česká republika „právo na soukromý a rodinný život stěžovatelek neporušila“.

V úterý se proto hraje zejména o to, zda Velký senát Evropského soudu svůj postoj změní. Nejde zde pouze o ženy, které si přejí rodit doma s porodní asistentkou, ale i o ty, které rodí v porodnicích, anebo by rodily v porodních domech, kdyby jejich existenci Česká republika umožňovala.

Je pozoruhodné, že řada lidí, kteří sebe sami označují za liberály, v případě domácích porodů vybočuje ze své svobodomyslnosti. Ženy, které se k porodu doma rozhodnou, označují různými nelichotivými přívlastky, nebo alespoň vyjadřují své rozpaky nad hazardem, kterého se tyto ženy dopouštějí.

Zapomínají vzít v potaz realitu. Vždycky bude existovat nějaké procento žen, které plánovaně budou rodit doma. Zabránit by tomu mohl jen velice autoritářský a represivní přístup státu, což by se nakonec nelíbilo ani těmto liberálům. Chtějí-li, aby děti přicházely na svět v bezpečných podmínkách, tak jak si je oni představují, měli by své síly napnout k tomu, aby se od základů změnilo české porodnictví. Mnoho žen se totiž k porodu doma rozhodne až po předchozí zkušenosti z porodnice.

Stát by měl také podporovat, nikoli znemožňovat, vznik porodních domů, které mohou sloužit jako alternativa k nemocničnímu prostředí porodnic. Nic takového ale nedělá, místo toho se snaží potírat práci porodních asistentek, které by ženy u porodu doma provázely. Ty musely přejít do ilegality, některé ženy rodí úplně samy.

Studie přitom jednoznačně dokazují, že je porod v přítomnosti kvalifikované porodní asistentky bezpečnější, než když žena rodí sama. V případě nízkorizikové rodičky a navazujících služeb je podle Evropského soudu pro lidská práva z hlediska bezpečnosti srovnatelný s porodem v porodnici a zároveň šetrnější k matce i dítěti.

Soud ve Štrasburku dal v roce 2014 stěžujícím si ženám za pravdu, ale zároveň odmítl intervenovat do praxe českého státu. Úterní rozhodnutí očekávají s napětím ženy, které proti zvůli českého porodnictví bojují. Pokud by totiž stěžovatelkám dal za pravdu i v tom, že Český stát porušil jejich práva, zlepšila by se v důsledku situace všech žen, které rodí.