Stála jsem na zastávce tramvaje a dala jsem se do řeči s šedesátiletou ženou. Měla jsem dítě v šátku a dvě další pobíhaly kolem mě. Hovor se velmi rychle od péče o malé děti dostal k porodům. Žena se zajímala o to, jaké byly mé porody, jak jsem prožívala tento jedinečný okamžik svého života. Vyprávěla jsem jí o tom posledním, bála jsem se, že pokud zabřednu do velkých detailů a začnu vzpomínat na všechno, co se váže k mým porodním zážitkům, rozpláču se.

Pak začala vyprávět ta žena. Mluvila o tom, jak jí lékaři lehali během porodu na břicho, jak se její dítě „přidusilo“ a jak k němu pak nesměla ani chodit, nemohla je vůbec vidět. Při vzpomínce na úzkost, kterou tehdy zažívala se rozplakala ona. Nakonec jsme brečely obě. Jak silné je trauma, které neodezní ani za čtyřicet let?

V úterý vynese rozsudek Evropský soud pro lidská práva. Dvě ženy k němu podaly stížnost. Žalují český stát, protože jim svými restrikcemi znemožnil mít u svého domácího porodu porodní asistentku. Soud v roce 2015 jejich stížnost zamítl, když konstatoval, že se nemůže vměšovat do systému zdravotní péče jednotlivých členských států, nicméně poukázal na závažné nedostatky při poskytování porodní péče v České republice. Velký senát Evropského soudu pro lidská práva, ke kterému se ženy odvolaly, rozhodne ve věci jejich odvolání v úterý 15. listopadu v deset hodin. Na jednu hodinu odpoledne je pak k tomuto tématu svolána tisková konference v advokátní kanceláři Wilson & Partners v Revoluční 1. Po třetí hodině se bude na Palackém náměstí před ministerstvem zdravotnictví konat happening na podporu práv rodiček a zdraví a bezpečí při porodu s názvem „Jen tak normálně porodit!”.

Na co si ty potížistky stěžují?

Na co si vlastně některé české rodičky stěžují? Takovou otázku si kladou mnozí lidé, kteří se o sporech rodiček se systémem doslechnou. Proč nerodí v porodnicích? A když rodí v porodnici, proč si stěžují? Proč ohrožují životy svoje i svých dětí? Proč nevydrží trochu toho nepohodlí? Proč nejsou rády, že máme špičkovou lékařskou péči? Proč nejsou vděčnější a pokornější?

V současné době nezbývá ženě, která chce porodit s asistencí — tedy nikoli sama doma, jiná možnost než jít do porodnice. V ní má padesátiprocentní šanci, že jí lékaři nastřihnou rodidla (mně osobně se to stalo jednou, v porodnici jsem rodila dvakrát), a sedmaosmdesátiprocentní šanci, že jí budou v podstatné míře aplikovány medikamenty, kterým se během těhotenství vyhýbala.

V českých porodnicích se také můžete setkat s dalšími zákroky, jako je umělé protržení membrán (mně se to stalo při obou porodech v porodnici), nitrožilní infúze léků matce (zažila jsem v jednom případě), Kristellerova exprese, což je zatlačení pěstí nebo předloktím na děložní fundus během kontrakce a zatlačení matkou během druhé doby porodní (to se mi naštěstí nepřihodilo) a dokonce i provedení císařského řezu bez dostatečného lékařského odůvodnění.

Další neblahá praxe pak je odebrání dětí matkám po dobu několika hodin po porodu v rozporu s přáním matky být ihned po porodu s dítětem v kontaktu (to se mi stalo dokonce třikrát, tedy i v případě, kdy jsem v porodnici neporodila, ale přijela jsem až po porodu); rutinní umísťování zdravých dětí do inkubátorů; nucení k jedné poloze, která je výhodná pro zdravotníky, ale nikoli pro rodičku a hladký průběh porodu (zažila jsem dvakrát, jednou mi k té koze dokonce přivázali nohy a křičeli na mě u toho); provádění ošetřování dětí proti výslovnému přání matky (to se mi stalo pokaždé, i když v každé porodnici měli toleranci k něčemu, co v jiné byl velký problém); vyžadování pobytu v porodnici po dobu sedmdesáti dvou hodin po porodu (kvůli tomu jsem se rozhodla být novinářkou), i když jsou matka i dítě zdraví.