Včera dopoledne, když jsem cosi pokojně kutila v domácnosti, telefonoval mi přednosta gynekologicko-porodnické kliniky prof. MUDr. Michael Halaška, DrSc. Doufám pevně, že jsem jméno slyšela správně, byla jsem totiž mírně v šoku. Pro jistotu o něm budu psát jako přednostovi, kdybych se náhodou spletla. Volal mi proto, že se na sociální síti Facebook strhla diskuze pod fotografií, kterou pořídil můj muž před sedmi a půl lety v porodnici na Bulovce. Na fotografii dřepím na míse na vysoké úzké posteli, jaké mívají na porodních sálech, a usmívám se.

Usmívám se trochu zoufale, protože jsem dostala těžký úkol, a to, abych se v této nedůstojné pozici vyčůrala. Prosila jsem tehdy, aby mě pustili do sprchy, nebo na záchod, nebo aspoň na zem z toho lůžka, ale nedovolili mi to. A tak jsem úkol nesplnila.

Chtěli mě vycévkovat, což jsem odmítla, protože jsem věděla, že až budu někde o samotě, tak to určitě zvládnu. Hněvali se proto na mě a zapsali mou neposlušnost do karty. Tolik k epizodě s čůráním ve výšinách.

Vlastně jsem nepochopila, proč mi přednosta telefonoval. Zkraje se trochu omlouval a ujišťoval se, že se to opravdu stalo. Pak se podivoval nad tím, že takové fotky zveřejňuju a ptal se, kdo ji pořizoval, projevil i pochopení, že ta exhibice bude způsobená tím, že jsem novinářka.

Rozhovor jsme zakončili fantastickým zjištěním. Povídala jsem mu, jak se na mě v porodnici zlobili, když jsem chtěla rodit ambulantně (odejít pár hodin po porodu domů). V době mého otěhotnění byla porodnice na Bulovce jediná, která ho v Praze umožňovala, proto jsem si ji ostatně vybrala. „Nu a než jsem porodila, tak ho zrušili,“ říkám mu, abych ho trochu uvedla do obrazu. "To jsem zrušil já,“ uzemnil mě pan přednosta. „Tak to ho, doufám, zase brzy obnovíte, na západě je to normální" odpověděla jsem mu s úsměvem. „Kdepak! I na západě je postupně ruší,“ vítězoslavně odtušil.

Během telefonátu jsme se dostali i k tomu, jak mě celých čtyřicet minut po příjezdu do porodnice nikdo neprohlédl, přestože už jsem rodila a prosila jsem, aby tak učinili, ale oni mě místo toho přivázali na monitor a nechali mě samotnou. V tom překvapení jsem už ale nevyprávěla vše ostatní. Můj muž mezitím seděl na botníku u vchodu, nesměl být se mnou. Kontrakce, které šly už rychle za sebou, se nakonec změnily v jednu neutuchající kontrakci, a když se mi konečně podařilo zoufalým voláním přivolat lékařku, nastal spěch, utíkali jsme na sál. Tam už manžela pustili.

Další nesnáz nastala, když mi vpichovali do žíly jehlu. Ptala jsem se, co mi to píchají, a byla jsem poučena, že to je kanyla, pro případ, že by mi potřebovali něco rychle vpravit do žil. Cítila jsem, že jsem je svým dotazem rozladila. Protože jsem se hýbala a snažila se přetočit na bok, přivázali mi nohy pevně k držákům na nohy. Pak mi řekli: „děťátku se začíná dařit špatně,“ tak jsem zatlačila a děťátko se narodilo. Protože prý jsem nepočkala, až mi lékařka dá pokyn, potrhala jsem se u toho, za což mi náležitě vyčinila a během šití mi to několikrát zopakovala.

Po porodu syna odnesli a mně aplikovali oxytocin, protože spěchali, abych porodila i placentu. To všechno se stalo tak rychle, že jsme s manželem nestihli zareagovat, oba jsme byli v šoku. Lékařka tahala za pupeční šňůru, aby placentu rychleji vytáhla. Nikdo se nás na nic neptal, o žádných krocích nás neinformovali, jen když novorozence odnášeli, řekla jsem manželovi, ať jde rychle za nimi. Vrátil se se synem a my mohli být všichni tři sami. Jenže jsem začala krvácet a můj muž běhal po chodbách a snažil se najít někoho, kdo by se na to přišel podívat. Dostala jsem napůl v žertu vynadáno, že jsem příliš hubená (poprvé a zřejmě naposledy v životě) a porodila jsem příliš velké dítě. Syn měl přes půl hlavy velkou krevní podlitinu, docela se mi ulevilo, když mě dnes přednosta ujistil, že to nemohlo mít s oddalovaným porodem žádnou souvislost.

Pak následovala již známá scéna s čůráním a přesun na šestinedělí, kde mě navštívil primář oddělení, který mi sdělil, že mě domů nepustí a že navíc slyšel, že jsem byla hrubá na personál, ale on že mi odpouští. Vyhádala jsem si ale první noc s dítětem a pak už jen čekala, až uplyne sedmdesát dva hodin.

Fotografie vzbudila emoce, přitom se mně i mému synovi staly v porodnici horší věci, jen je můj muž nestihl, nebo nemohl vyfotit. Rok poté, co jsem neporodila ambulantně, odvezli lékaři s policejním doprovodem syna Evy Hanzelkové, učitelky, která se rozhodla odejít z porodnice po porodu, zpět do porodnice.

Tehdy jsem inspirována jejím případem napsala jeden ze svých prvních komentářů do novin a v té době ve mně také uzrála touha psát a utvrdila jsem se v tom, že má smysl být novinářkou. A k tomu, že mě motivovala právě porodní zkušenost na Bulovce, si pan přednosta může, myslím, gratulovat.