Jak jsem se rozhodla být novinářkou, příběh jedné fotografie

Saše Uhlové včera dopoledne telefonoval přednosta gynekologicko-porodnické kliniky prof. MUDr. Michael Halaška, DrSc. kvůli fotografii staré sedm a půl roku z porodnice na Bulovce. Na sociální síti Facebook se pod ní totiž strhla diskuze.

Igor_demo20

Saša Uhlová

18.06.2014 09:00

Separace_ol_

První minuty života. Separace po porodu je běžným postupem v českých porodnicích. Foto Tomáš Tožička

Včera dopoledne, když jsem cosi pokojně kutila v domácnosti, telefonoval mi přednosta gynekologicko-porodnické kliniky prof. MUDr. Michael Halaška, DrSc. Doufám pevně, že jsem jméno slyšela správně, byla jsem totiž mírně v šoku. Pro jistotu o něm budu psát jako přednostovi, kdybych se náhodou spletla. Volal mi proto, že se na sociální síti Facebook strhla diskuze pod fotografií, kterou pořídil můj muž před sedmi a půl lety v porodnici na Bulovce. Na fotografii dřepím na míse na vysoké úzké posteli, jaké mívají na porodních sálech, a usmívám se.

Usmívám se trochu zoufale, protože jsem dostala těžký úkol, a to, abych se v této nedůstojné pozici vyčůrala. Prosila jsem tehdy, aby mě pustili do sprchy, nebo na záchod, nebo aspoň na zem z toho lůžka, ale nedovolili mi to. A tak jsem úkol nesplnila.

Chtěli mě vycévkovat, což jsem odmítla, protože jsem věděla, že až budu někde o samotě, tak to určitě zvládnu. Hněvali se proto na mě a zapsali mou neposlušnost do karty. Tolik k epizodě s čůráním ve výšinách.

Vlastně jsem nepochopila, proč mi přednosta telefonoval. Zkraje se trochu omlouval a ujišťoval se, že se to opravdu stalo. Pak se podivoval nad tím, že takové fotky zveřejňuju a ptal se, kdo ji pořizoval, projevil i pochopení, že ta exhibice bude způsobená tím, že jsem novinářka.

Rozhovor jsme zakončili fantastickým zjištěním. Povídala jsem mu, jak se na mě v porodnici zlobili, když jsem chtěla rodit ambulantně (odejít pár hodin po porodu domů). V době mého otěhotnění byla porodnice na Bulovce jediná, která ho v Praze umožňovala, proto jsem si ji ostatně vybrala. „Nu a než jsem porodila, tak ho zrušili,“ říkám mu, abych ho trochu uvedla do obrazu. "To jsem zrušil já,“ uzemnil mě pan přednosta. „Tak to ho, doufám, zase brzy obnovíte, na západě je to normální" odpověděla jsem mu s úsměvem. „Kdepak! I na západě je postupně ruší,“ vítězoslavně odtušil.

Během telefonátu jsme se dostali i k tomu, jak mě celých čtyřicet minut po příjezdu do porodnice nikdo neprohlédl, přestože už jsem rodila a prosila jsem, aby tak učinili, ale oni mě místo toho přivázali na monitor a nechali mě samotnou. V tom překvapení jsem už ale nevyprávěla vše ostatní. Můj muž mezitím seděl na botníku u vchodu, nesměl být se mnou. Kontrakce, které šly už rychle za sebou, se nakonec změnily v jednu neutuchající kontrakci, a když se mi konečně podařilo zoufalým voláním přivolat lékařku, nastal spěch, utíkali jsme na sál. Tam už manžela pustili.

Další nesnáz nastala, když mi vpichovali do žíly jehlu. Ptala jsem se, co mi to píchají, a byla jsem poučena, že to je kanyla, pro případ, že by mi potřebovali něco rychle vpravit do žil. Cítila jsem, že jsem je svým dotazem rozladila. Protože jsem se hýbala a snažila se přetočit na bok, přivázali mi nohy pevně k držákům na nohy. Pak mi řekli: „děťátku se začíná dařit špatně,“ tak jsem zatlačila a děťátko se narodilo. Protože prý jsem nepočkala, až mi lékařka dá pokyn, potrhala jsem se u toho, za což mi náležitě vyčinila a během šití mi to několikrát zopakovala.

Po porodu syna odnesli a mně aplikovali oxytocin, protože spěchali, abych porodila i placentu. To všechno se stalo tak rychle, že jsme s manželem nestihli zareagovat, oba jsme byli v šoku. Lékařka tahala za pupeční šňůru, aby placentu rychleji vytáhla. Nikdo se nás na nic neptal, o žádných krocích nás neinformovali, jen když novorozence odnášeli, řekla jsem manželovi, ať jde rychle za nimi. Vrátil se se synem a my mohli být všichni tři sami. Jenže jsem začala krvácet a můj muž běhal po chodbách a snažil se najít někoho, kdo by se na to přišel podívat. Dostala jsem napůl v žertu vynadáno, že jsem příliš hubená (poprvé a zřejmě naposledy v životě) a porodila jsem příliš velké dítě. Syn měl přes půl hlavy velkou krevní podlitinu, docela se mi ulevilo, když mě dnes přednosta ujistil, že to nemohlo mít s oddalovaným porodem žádnou souvislost.

Pak následovala již známá scéna s čůráním a přesun na šestinedělí, kde mě navštívil primář oddělení, který mi sdělil, že mě domů nepustí a že navíc slyšel, že jsem byla hrubá na personál, ale on že mi odpouští. Vyhádala jsem si ale první noc s dítětem a pak už jen čekala, až uplyne sedmdesát dva hodin.

Fotografie vzbudila emoce, přitom se mně i mému synovi staly v porodnici horší věci, jen je můj muž nestihl, nebo nemohl vyfotit. Rok poté, co jsem neporodila ambulantně, odvezli lékaři s policejním doprovodem syna Evy Hanzelkové, učitelky, která se rozhodla odejít z porodnice po porodu, zpět do porodnice.

Tehdy jsem inspirována jejím případem napsala jeden ze svých prvních komentářů do novin a v té době ve mně také uzrála touha psát a utvrdila jsem se v tom, že má smysl být novinářkou. A k tomu, že mě motivovala právě porodní zkušenost na Bulovce, si pan přednosta může, myslím, gratulovat.


A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Subjektivní zkušenost jako novinářský článek Čtvrtek, 19.Června 2014, 17:40:43

jistě není něčím v žurnalistice neobvyklým. Když jsem viděl některé reportáže nejen na TV NOVA a vidím lékaře, jak nechtějí "nic komentovat" a jsou v relacích ukazovány jen zavírající dvěře ordinací před kamerami, mám potřebu se jich zastat. Lékaře totiž medializace vhání do nerovného postavení.

Pokud paní Uhlová přijala označení "novinářka" jako své osobní rozhodnutí novinářkou se stát (nebo se jen tak označit či to je myšleno ironicky?), má oproti panu přednostovi jednu velkou výhodu. Může zveřejňovat o své zkušenosti jakékoli informace, zatímco pan přednosta, lékaři a všichni zdravotníci jsou vázáni povinnou mlčenlivostí. To bývá v médiích pro všechny zdravotníky handicapující, aniž by si to veřejnost uvědomila.

Nemůžu ani hodnotit např., jaké "horší věci" se děly synovi paní Uhlové nebo autorce samotné. Nejsem odborník v neonatologii ani to nemohu prakticky posoudit.

Jen uvažuji, jaký je smysl tohoto článku. Subjektivně si postěžovat na pana přednostu, na přístup lékařů v porodnici v Praze na Bulovce, na zdejší porodnictví obecně?

Někdy se totiž setkávám obecně k negativně zaujatému přístupu pacientů k lékařům. Snad to není tento případ. Ale vždy mě to mrzí, protože z negativního očekávání a ostražitosti a priori pacienta (klienta) od přístupu lékaře mnohem obtížněji vzniká pozitivní terapeutický vztah a tzv. "compliance".

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Debata o českém porodnictví Čtvrtek, 19.Června 2014, 20:54:55

Dobrý den, pane Ungre,

často píšu osobně laděné sloupky, které však mají společenský přesah. Diskuze o českém porodnictví je velice obtížná, protože porodníci s laickou veřejností diskutovat nechtějí. Jako dobrá ukázka jednostranné snahy o komunikaci může sloužit třeba toto video http://video.aktualne.cz/dvtv/soukrome-porodni-asistentky-na-sale-calda/r~0aa61ae4ed9b11e3bbbd002590604f2e/, ve kterém gynekolog Pavel Calda odmítá diskutovat s právničkou Adélou Hořejší, protože není lékařka.

Nechce-li druhá strana vést dialog, nezbývá moc možností. Jednou z nich je poukazovat na podmínky v porodnicích veřejně a snažit se je změnit společenským tlakem, další pak bránit se soudní cestou. Tu druhou možnost považuju za krajní a to proto, že nechci, aby porodníci pracovali se strachem ze soudu. To totiž není pro jejich práci dobré.

Nemusíte být lékař, abyste chápal, že když ženě, která už opravdu rodí, není umožněno rodit, tak je to nebezpečné. Se stejným (znevažujícím) přístupem jsem se setkala při prvním porodu v Podolí na příjmu a když jsem se před třetím porodem snažila předem domluvit u Apolináře, jak to udělat, aby se předešlo podobnému problému (očekávala jsem velice rychlý porod) byla jsem vykázána do patřičných mezí. Nakonec jsem porodila doma zřejmě i proto, že jsem se podvědomě bála, že by při obdobném přístupu nemuselo mé dítě porod přežít.

V porodnicích běžně rodícím matkám, které už opravdu rodí, říkají: To jste nevěděla, že porod bolí? Máte dost času, apod... A to ještě před tím, než ženu prohlédnou. Je to arogantní přístup bez ohledu na to, v jaké fázi porodu žena je.

A abyste si nemyslel, že jsem předem naladěná negativně, mám i dobré zkušenosti, a to ze všech tří porodnic, které znám. Všude se najdou lidé, kteří dokáží být k rodičkám empatičtí. Jenže problém je v systému, který je třeba změnit a proto ho kritizuju na základě vlastních zkušeností.

David Unger - psycholog, Rataje u Kroměříže

Zdravím Vás, paní Uhlová, Pátek, 20.Června 2014, 19:38:57

nevím, v jakém stavu je diskuse s gynekology a porodníky, kdo ji vlastně iniciuje a kdo má zastupovat práva matek, kdo má v ní zastupovat práva dětí nebo i jejich otců. Má to být právnička hájící jen zájmy soukromých porodních asistentek. To mi nepřijde prosociální ani trochu. Je velmi obtížné stanovit hranice v tom, o čem všem odborném se má (je potřeba v zájmu dětí, většina rodiček cítí potřebu) diskutovat a co je v plně kompetencí lékařů a zdravotníků "lege artis".

Mám osobní zkušenost u porodu dcery císařským řezem u prof. Roztočila a profesionálním týmem v jihlavské porodnici, kterou mohu doporučit. Císařský řez byl zcela indikovaný (vysoká porodní váha), byl jen v částečné narkóze a pár minut po porodu byla moje dcera s mojí ženou k plné spokojenosti všech. Prof. Roztočil nás tehdy poučil - postupujeme dle nejnovějších trendů, aby dítě bylo s matkou co nejdříve po porodu celou dobu, protože "sama příroda ví nejlíp, jak si to zařídit". Evidentně měl na mysli to, čemu v psychologii říkáme intuitivní rodičovství.

Je pravda, že právník nebo psycholog může mít jen kusé informace o tom, jak probíhá porod a co se vše při něm může stát dítěti nebo rodičce. Z diskuse mezi gynekologem Pavlem Caldou a právničkou Adélou Hořejší mám takový pocit, že pan gynekolog si velmi silně brání svou odbornou pozici a jeho projev vyznívá arogantně. Všichni lékaři nediskutují stejným stylem, ale jistou urputnost za jejich odborné znalosti i velkou zodpovědnost chápu. Ta totiž vyplývá z nejistoty, co vše se může jejich pacientům stát. Má také pravdu v tom, že je to otázka také politická (nejen lékařská a lidskoprávní), to znamená jaké porodnictví a zdravotnictví chceme mít. Hájené stanovisko paní Hořejší ohledně zcela neomezeného "subjektivního práva rodičky na svobodu volby místa a způsobu porodu" mi přijde poměrně hodně radikální a mohlo by vést k extrémům. Dle stejného principu bychom mohli zrušit veškeré vzdělávací nebo zdravotní standardy a nechat vše na svobodné volbě lidí, což se mi zdá poněkud utopistické.

20150614_163758_2_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Možnosti dialogu Sobota, 21.Června 2014, 17:15:17

Zdá se ale, že pan profesor Halaška diskutovat s paní Uhlovou chtěl. K velkému sblížení názorů sice nedošlo, ale dialog to byl. Dokonce dialog, kde nebylo nerovné postavení žádné ze dvou stran. Pan Unger má pravdu, že při medializaci konkrétního případu jsou lékaře v nevýhodě, protože jsou vázáni mlčenlivostí. V nemocnici či porodnici jsou zase z očividných důvodů v převaze lékaři, kteří jsou na domácí půdě, nic je nebolí a ničeho se nebojí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.