Chci přispět X

Neobhajitelný humanismus

Další reakce na text Davida Ungera o levicovém pseudohumanismu objasňuje, že humanismus postavený na poslušnosti expertnímu vědění je neobhajitelný.

David Unger se článkem Lesk a bída pseudohumanismu snaží upozornit levicové humanisty, že jejich pozice je nakažena „latentní, o to však pevnější nákazou principem neoliberálního myšlení“. Necítím se na takovouto ideovou debatu. Nicméně ráda bych reagovala na argumentaci týkající se oblasti porodnictví. Musím s politováním konstatovat, že mnohé z toho, co autor napsal, svědčí o nedostatečné orientaci v tématu.

Především bych od levicového intelektuála očekávala jistou citlivost k mocenské nerovnosti účastníků sporu a také schopnost mocenskou strukturu popsat. Systém v naší republice dává veškerou moc lékařům a lékařkám, to oni a ony dominantně určují, co se „hodí“ a co je mimo normu, autor o nich nicméně píše jako o těch „kteří si dovolili se ozvat“ proti úsilí porodních asistentek a mediálně jsou podle něj prezentováni jako „lékařští vyděrači“. To již není úsměvný lapsus.

Každý, ať již zastává jakoukoli pozici pravolevého spektra, může analýzou mediálního prostoru naznat, že lékařský stav je v něm presentován v expertní pozici, kdežto ženy – rodičky, jako osoby neodborné a tedy často nehodné se k tématu porodů vyjadřovat.

Sama vidím spor v porodnictví mezi medicínou a samotnými ženami. Ženy, které nejsou spokojené se stávající nabídkou systému péče a ozývají se, jsou dehonestovány skrze svou „neodbornost“ a obviňovány z toho, že podléhají manipulaci ze strany samostatných porodních asistentek, které zástupci medicíny soustavně označují za původce konfliktu. Spor o podobu porodnictví tak prezentují jako spor profesní.

David Unger podrobně popisuje proces nabývání odbornosti lékaře/lékařky, nic ovšem neříká o tom, nakolik toto expertní vědění odpovídá potřebám péče u porodu. Medicínské paradigma je paradigmatem patologie, paradigmatem strachu a snahy podřídit domněle možné eliminaci rizik celý porodní proces. Medicína uznává vlastní neschopnost zcela eliminovat všechna rizika jen zřídka a současně „vyžaduje“ podřídit anoncované eliminaci rizik všechny ostatní aspekty, tedy emocionální, psychologické, ekonomické i sociální. Unger přebírá prizma rizika a pouze opakuje mediální klišé o rizikovosti porodu, o možnosti, že se porodní proces zkomplikuje v extrémně krátkém čase.

Mimo medicínské paradigma existuje na poli porodnictví také paradigma porodní asistence, jakkoli minoritní. Toto paradigma respektuje porod jako přirozený proces, podporuje jeho fyziologický průběh a především podporuje ženu v rozhodování o jejím vlastním těle. Porodní asistentky dělí David Unger na ty „s bílými klobouky“, to jsou ty, které pracují v nemocnicích, asistují lékařům a vyznávají medicínské paradigma. Za ty „s černými klobouky“ označuje samostatné porodní asistentky pracující v paradigmatu porodní asistence, kde lékařům/lékařkám patří místo u patologie, nikoli u fyziologického procesu a presentuje je jako ty, které chtějí připravit ženy a děti o odbornou péči.

Tyto samostatné asistentky podle něj péči podmiňují vlastním ekonomickým profitem, na rozdíl od lékařů s tabulkovým platem. Křivost prostředí se nemůže manifestovat zřetelněji. To zástupci medicíny léta systematicky a tvrdě bojují proti úhradě péče samostatné porodní asistentky ze zdravotního pojištění a tak mnohé ženy vhánějí do situace, ve které buď musí zajistit finance na přímou platbu, nebo rodit neasistovaně, bez péče a tedy vystavit sebe i své dítě zvýšenému riziku!

Zásadní moment vidím u Davida Ungera ve snaze, která opět silně koreluje s postojem zástupců lékařského stavu, tedy snaze postavit zájmy dětí vůči zájmům jejich rodičů. Lékaři a lékařky se staví jako ti, kteří hájí práva dětí proti „nezodpovědnosti“ jejich rodičů. Lékaři se staví do pozice, kdy výhradně oni (nebo přinejmenším oni nejlépe) na základě expertního vědění mohou posoudit, co je zájmem dítěte. Takový postoj velmi silně ohrožuje rodičovské kompetence.

Jenom rodič s posílenými kompetencemi je schopen navázat s dítětem pevný vztah a v tom koření podstata soudržnosti rodiny. Příslušníci soudržné rodiny potom začasté navazují pevné vztahy se svým okolím i vně blízké příbuzné a tedy silně přispívají k soudržnosti pospolitosti, obce… Od levicového intelektuála bych očekávala snahu ocenit právě schopnost soudržnosti. Rodičovské kompetence David Unger vědomě podkopává apelem k poslušnosti expertům i jejich znevážení naznačuje poznámkami o nepatřičnosti kompetentních rodičů, coby ohrožení mezigeneračních vztahů. Tento postoj nemá z mého pohledu nic společného s humanismem, nic s levicovostí a mnohé s autoritářstvím a totalitou. Lze mít profit z poznatků medicínské vědy a její praxe a přitom se nevzdat vlastních kompetencí a právě v této kooperaci různých systémů vědění, v úctě k jednotlivci já spatřuji humanismus.

Velmi mě zaráží také použití spojení „zdůrazňování práva na svobodné rozhodnutí za každou cenu a za všech okolností“ a oslí můstek k zhoršení kvality života a pseudohumanismu. V kontextu celého článku nelze než předpokládat, že vhodnou mez, po kterou by šlo aplikovat svobodné rozhodnutí, určuje výhradně úzká skupina, která opanovala diskurs, a která své expertní vědění činí autoritativním. Ráda bych Davidu Ungerovi doporučila k prostudování koncept autoritativního vědění, který do sociálních věd přinesla Brigite Jordan, a který analyzuje strategie dominantních systémů vědění v znovu utvrzování vlastní pozice potíráním ostatních systémů vědění.

Přichýlení se k tomu, kdo disponuje větší faktickou a také mediální mocí, opakovat klišé, které participanti této skupiny do veřejného prostoru vnesli (sanitka před domem, v němž se rodí) a celé to rámovat zájmem o blaho těch, kterým má být péče poskytována nemá s humanismem mnoho společného. Svědčí pouze o podpolnosti, adoraci zaběhlých praktik (pohoršení nad radou nedbat stran kojení rad žen, které měly děti v době, kdy se kojení mělo za škodlivé, a tedy zhusta nemají žádné, než negativní zkušenosti).

Tím kdo v současném systému péče o ženu těhotnou, rodící a v šestinedělí tratí nejvýrazněji je žena sama, experty je opakovaně označována jako neschopná, počít, donosit, porodit a postarat se o své dítě, současný systém péče ji poskytuje pouhé minimum podpory. Expertní medicínské vědění postulovalo rizikovost porodního procesu, jako nejvyšší cíl si stanovilo porození dítěte a jen skrze toto prisma posuzuje úspěšnost, či neúspěšnost. Technologie umožňují lékařům a lékařkám vynechat ze zdrojů informaci ženu zcela a tak toto zhusta činí a „rodí děti“. Kde mohou ženy brát sílu k dlouhodobé péči o děti, pokud ne z toho, že úspěšně prošly porodním procesem, jejich tělo je jim oporou a ony dokáží porodit své dítě?

Medicína má nezastupitelné místo na poli patologie, její znalosti a technika dokáží zachránit děti i matky, které by ještě před několika desetiletími neměly šanci přežít, za to patří medicíně dík. Ale je to přesně ta část pole porodnictví, která jí výhradně náleží. Není možné akceptovat současný stav, který odráží skutečnost, že medicína opanovala porody jako celek a tedy i ty zcela fyziologické. Argument zhoršení stavu matky, či dítěte z minuty na minutu je lichý, pokud se ženě dostává kontinuální péče, tedy se o ni od početí až do konce šestinedělí stará jedna její porodní asistentka.

Nemocniční praxe, kdy ženu občas někdo prohlédne a začasté se ještě poskytovatelé péče střídají, může mnohdy vnímat zhoršení jako náhlé, neboť takový systém péče neumožňuje kontinuitu a tedy citlivost k signálům, že ke zhoršení může dojít. Lékaři, kteří jsou školeni k vyhledávání patologie a oceňováni za akčnost k fyziologickému porodu nepatří. Naše společnost by měla dospět a oceňovat péči, zdrženlivost, trpělivost, tedy stání v pozadí a podporu jednotlivců získávat moc nad svým vlastním tělem, prožíváním i překonání vývojových kroků. A právě takovou péči poskytují samostatné porodní asistentky.

Pokud autorovi současný stav na poli porodnictví vyhovuje, nelze mu to než přát, neboť může konzumovat péči, která je jeho svobodnou volbou. Ne všichni mají takové „štěstí“ a těm nechť David Unger nebrání vyjádřit svůj nesoulad i možné znechucení se současným stavem péče.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

David Unger - psycholog, Kroměříž

Čtvrtek, 8.Srpna 2013, 12:50:4

Děkuji autorce za zapojení do této diskuse. Zdá se mi, ovšem, že celý problém klade více do černobílého světla než můj úvodní článek, který celou diskusi vyvolal.

Píšete, že "medicína má nezastupitelné místo na poli patologie, její znalosti a technika dokáží zachránit děti i matky, které by ještě před několika desetiletími neměly šanci přežít, za to patří medicíně dík."
Otázka je ovšem ta, zda dokážeme zajistit přirozený porod bez jakékoli kontroly rizik, které mohou nastat, aniž by jimi utrpěla dítě nebo matka. Je to také otázka hranic, kam až má matka možnost v rozhodování o svém porodu zajít. Bojím se právě absolutismu individuálního rozhodnutí, což naopak vy v článku kritizujete.

Těmi lékaři-vyděrači jsem měl na mysli mediální prezentaci lékařského stavu, když před dvěma lety zorganizovali jeden z největších a nejúčinnějších protestů proti finančním zájmům ve zdravotnictví. Ale to je na jinou diskusi.

Bohatá diskuse je i k tomuto tématu pod článkem mým i reakci paní Uhlové, nechci tedy zde moje argumenty opakovat.

Rozhodně nebráním nikomu vyjádřit nesoulad i možné znechucení se současným stavem péče (viz. poslední věta). Cestou pro mne ale je maximální humanizace porodnictví s možným výběrem alternativ, ale se zajištěním rychlé možnosti záchrany života dítěte nebo matky. Tento argument zde jinde vyjádřil již pan Morbicer.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.