Pokaždé, když čtu diskuze pod články týkající se muslimů, zaplaví mě dva protichůdné pocity - smutek z toho, kolik je v lidech ukryto nenávisti, která se potřebuje vybít na kdejaké odlišnosti, ale i euforie ze zjištění, kolik máme v ČR feministů a feministek. Kdo by to byl řekl, jak moc jsme přecitlivělí na jakékoli utlačování žen.

Nemyslím, že by situace žen v ČR byla ideální. Platy ve stejných pozicích jsou nižší, při přijímacích pohovorech se žen ptají, jestli plánují rodinu, pokud žena otěhotní, sníží jí v mnoha zaměstnáních pohyblivou složku platu až o sto procent, na kvóty je pohlíženo jako na cosi nedemokratického atd. Ale na druhou stranu může něžné pohlaví chodit samo do kina i do hospody, volit, řídit auto a vybrat si svého životního partnera. Skvělá zpráva, jsme lepší než Saudská Arábie, co bychom ještě chtěly?

Pozoruhodné na debatách o muslimech není jen významný posun k feministickému vnímání světa, ale i náhle samozřejmé přihlášení se ke křesťanské kultuře. Křesťanství samotné velmi oceňuji pro jeho zvěst, ale z druhé strany se jako žena cítím bezpečněji především díky sekulárnímu státu, nikoli díky křesťanské tradici. Je-li u moci jakákoli větší náboženská organizace, většinou s sebou spolu se zákony přináší i velmi přísnou morálku a málo pochopení pro jedinečnost lidských charakterů a příběhů.

Částečně i dílem sekularismu se mění nazírání na ženský sexuální život. Žiju v době, kdy se nemusím zodpovídat z počtu partnerů před založením rodiny a cítím se v této oblasti vůči muži jako rovnocenná bytost. Troufám si však tvrdit, že když přijdu do „jiného stavu“, nastává zlom.

Rázem se ke mně okolí začíná chovat „jinak“. Běžné obavy o to, abych byla v pořádku, jsou pochopitelné, ale odlišovala bych je od situací, kdy je se mnou zacházeno jako s nesvéprávnou, s někým, kdo je pod vlivem hormonů a nelze jej brát přece úplně vážně. Se zvětšujícím se břichem roste i disrespekt k různým rozhodnutím těhotné ženy, aby nakonec vygradoval v plné své kráse v porodnici.

↗

Nemocniční prostředí, jak je často známe, rodičce neposkytuje potřebný klid pro dobrý průběh porodu. Foto Pavel Smrž, Mediafax

Vášnivé debaty se netočí pouze kolem muslimů, kterých je v ČR 0,3 %, ale i kolem domácích porodů. Kolikrát to působí, jako by se málem každá čtvrtá žena chystala rodit doma, případně jako by se i v tomto případě jednalo o teroristky, které sem zavádí jinou kulturu a mají sklon až k (sebe)vražedným atentátům.

Pokud jsem doteď vychvalovala sekularismus, nemůžu zamlčet i jeho stinnou stránku. Přísloví vyhodíš-li ho/ji dveřmi, vrátí se ti oknem, platí i v oblasti víry. V Boha jako v rozhodujícího a určujícího činitele procesů tu jen tak někdo nevěří, ale místo po něm nezůstalo prázdné, nahradila ho technika.

V ČR přistupujeme (a vždy jsme přistupovali) k technice mnohem nekritičtěji než v ostatních evropských státech. Málokdo věří, že by nefungovala nebo nebyla jedinou úspěšnou cestou. Docela vtipně to ilustruje případ kamarádky jogínky, která se v těhotenství při jedné kontrole u monitoru ponořila do meditace tak dokonale, až přihlížející sestra náhle vyvalila oči, neboť podle přístroje vlastně měla být dotyčná už dávno mrtvá.

Vzhledem k tomu, že máme v ČR tolik bojovníků a bojovnic za ženská práva, navrhuji zabývat se důkladně tématem porodů v porodnici. Koneckonců i kdejaký odpůrce domácích porodů mi jistě dá za pravdu v tvrzení, že pokud by se změnil přístup zdravotníků k rodičkám v porodnicích, jistě by výrazně ubylo žen rodících doma.