Nebezpečnější než otrocké poslouchání zákazů je vypnout kritický rozum

Filip Outrata

Je dobře, že zákazy vyvolávají veřejnou debatu. Ani v situaci velkého obecného ohrožení by lidé neměli vypínat vlastní rozum, který umožňuje nařízení a zákazy ve svých každodenních životech přizpůsobit realitě.

Je-li rodina na výletě v lese, nenosit roušku je rozumné zákazu navzdory. Kriticky přemýšlející a počínající si lidé činí společnost lepší i pro ty, kterým vyhovuje vypnout vlastní rozum a slepě poslouchat autoritu. Foto Virginia State Parks, flickr

Jednou z mnoha nových situací, které koronavirová epidemie přinesla, je nutnost vyrovnávat se s řadou omezení a zákazů různých činností, včetně těch, které byly ještě pár dny zcela bezproblémové, a dokonce doporučované jako prospěšné. To je v obecné rovině náročná zkouška pro všechny a je naprosto logické a pochopitelné, že to vyvolává emotivní reakce.

Osobně mám docela problém s povinným nošením roušky, což by podle vládního nařízení mělo být všude mimo domov, tedy i v liduprázdném prostoru, například v lese či na poli, nebo třeba v autě jen s těmi nejbližšími rodinnými příslušníky, se kterými je člověk beztak pořád. Z původně absolutně platného nařízení byly později připuštěny pouze dvě výjimky, a to pro děti do dvou let a pro řidiče motorových vozidel, kteří jedou v autě sami.

Smyslem takto pojatého striktního nařízení, které se vztahuje i na řadu situací, kdy zjevně nemá žádný smysl, je zřejmě také odradit lidi od toho, aby vůbec vycházeli ven z domu. To má jistou logiku a může to přispět ke snížení sociálních kontaktů a tím i počtu nakažených. To ale neznamená, že se tím nařízení ve své konkrétní podobě stává správně nastaveným, a že není možné či potřebné upozorňovat na jeho nedostatky.

Situace závažného vnějšího ohrožení, jako třeba epidemie, s sebou u mnohých nese pocit, že k tomuto ohrožení přispívají také všichni ti, kdo jakýmkoli způsobem zpochybňují přijímaná opatření nebo o nich jen chtějí diskutovat. Z psychologického hlediska je asi pochopitelné, že jako nejbezpečnější postoj se může jevit bezvýhradný souhlas se vším, co nařizuje vnější autorita, za současného vypnutí vlastního uvažování — ten, kdo rozhoduje, tomu rozumí lépe, mně přísluší jej pouze uposlechnout.

Jakkoli je takový pocit a postoj logický a v mnoha krizových situacích skutečně fungující a praktický, má i svou negativní stránku, a to když se zvrhne v zahlížení na ty, které si přeznačí na nepřátele („sobci, nezodpovědní individualisté“). Když se zodpovědnost ztotožní s nekritickou a bezvýhradnou poslušností jakékoli autoritě, je to problém nakonec pro všechny, protože to narušuje schopnost společnosti kreativně reagovat na krize a posunovat se dopředu.

×