Jednou z mnoha nových situací, které koronavirová epidemie přinesla, je nutnost vyrovnávat se s řadou omezení a zákazů různých činností, včetně těch, které byly ještě pár dny zcela bezproblémové, a dokonce doporučované jako prospěšné. To je v obecné rovině náročná zkouška pro všechny a je naprosto logické a pochopitelné, že to vyvolává emotivní reakce.

Osobně mám docela problém s povinným nošením roušky, což by podle vládního nařízení mělo být všude mimo domov, tedy i v liduprázdném prostoru, například v lese či na poli, nebo třeba v autě jen s těmi nejbližšími rodinnými příslušníky, se kterými je člověk beztak pořád. Z původně absolutně platného nařízení byly později připuštěny pouze dvě výjimky, a to pro děti do dvou let a pro řidiče motorových vozidel, kteří jedou v autě sami.

Smyslem takto pojatého striktního nařízení, které se vztahuje i na řadu situací, kdy zjevně nemá žádný smysl, je zřejmě také odradit lidi od toho, aby vůbec vycházeli ven z domu. To má jistou logiku a může to přispět ke snížení sociálních kontaktů a tím i počtu nakažených. To ale neznamená, že se tím nařízení ve své konkrétní podobě stává správně nastaveným, a že není možné či potřebné upozorňovat na jeho nedostatky.

Situace závažného vnějšího ohrožení, jako třeba epidemie, s sebou u mnohých nese pocit, že k tomuto ohrožení přispívají také všichni ti, kdo jakýmkoli způsobem zpochybňují přijímaná opatření nebo o nich jen chtějí diskutovat. Z psychologického hlediska je asi pochopitelné, že jako nejbezpečnější postoj se může jevit bezvýhradný souhlas se vším, co nařizuje vnější autorita, za současného vypnutí vlastního uvažování — ten, kdo rozhoduje, tomu rozumí lépe, mně přísluší jej pouze uposlechnout.

Jakkoli je takový pocit a postoj logický a v mnoha krizových situacích skutečně fungující a praktický, má i svou negativní stránku, a to když se zvrhne v zahlížení na ty, které si přeznačí na nepřátele („sobci, nezodpovědní individualisté“). Když se zodpovědnost ztotožní s nekritickou a bezvýhradnou poslušností jakékoli autoritě, je to problém nakonec pro všechny, protože to narušuje schopnost společnosti kreativně reagovat na krize a posunovat se dopředu.

Jinak řečeno, ti, kdo nevraživě pohlížejí na každého, kdo upozorňuje na rozporuplnost některého ze zákazů nebo nařízení, by takovému člověku ve skutečnosti měli být vděční, protože se bez velké nadsázky podílí na lepším světě i pro ně samé. To samozřejmě neznamená, že jakákoli kritika přijímaných opatření je opodstatněná a jakákoli neposlušnost kreativní. Samozřejmě jsou i případy, kdy někdo určité opatření kritizuje jen z neznalosti nebo na základě vlastních předsudků.

Obecně platí, že ani v situaci velkého obecného ohrožení by lidé neměli vypínat vlastní rozum, který je od toho, abychom dokázali nařízení a zákazy ve svých každodenních životech přizpůsobit realitě. Když tak činíme na základě promyšlené úvahy a se zvážením všech okolností a také se zodpovědností za druhé, ve skutečnosti tím daná nařízení neporušujeme, ale spíš dotváříme: tím, že odmítáme jejich zjevně nesmyslný výklad a aplikaci.

Zákaz otců u porodu: pro a proti

Jako otce, který byl u porodu svého dítěte, mě zajímá spor o přítomnost otců u porodu, který se právě v části české společnosti vede. Přemýšlím, co bych udělal, kdybych v takové situaci byl právě nyní.

Pravděpodobně bych svou účast u porodu bez větších protestů, ale ne bez lítosti, oželel s tím, že si uvědomuji vážnou situaci v nemocničních zařízeních a strach zdravotníků z nákazy. Postavil bych se tedy k situaci podobně jako třeba tanečník Marek Dědík.

Ten byl při porodu svého prvního dítěte a považuje to za jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života, ale dnes, před narozením druhého potomka, on i jeho žena upřednostňují co největší možnou ochranu zdravotního personálu před nákazou. Takový je zřejmě postoj, se kterým velká většina lidí souhlasí a považuje ho za správný, odpovědný. A nakonec je to i dobrá reklama na pozitiva účasti otce při porodu, což je také dobré.

Zůstat ale u tohoto postoje by bylo trochu málo. Ačkoli je to postoj bezesporu zodpovědný — upřednostňuje bezpečnost a zdraví těch, kdo se za značného osobního rizika a s nasazením vlastního zdraví i života starají o zdraví druhých a pomáhají jim přijít na svět — není to jediný rozměr zodpovědnosti, který je ve hře.

Zodpovědné je také přemýšlet o tom, zda je zákaz v tomto případě skutečně nutný. A v tomto smyslu stojí za to podívat se blíže na argumentaci těch, kdo zákaz přítomnosti doprovodu u porodů soudně napadli.

Základním argumentem žaloby je, že otec je z hlediska nákazy stejně rizikový jako rodička, protože spolu stejně žijí ve stejné domácnosti. To je z velké části pravda. Ale právě jen z velké části: lze si představit situace, kdy se otec (nebo jiná osoba sloužící jako doprovod) těsně před účastí při porodu setkal s někým, kdo ho mohl nakazit. A pokud už jsou nakažení oba partneři, pak přítomnost jedné další COVID-19 pozitivní osoby v porodnici zvyšuje riziko nakažení zdravotního personálu.

Myslím, že tedy neplatí argumentace použitá v žalobě, že totiž „zákaz nemá žádné rozumné opodstatnění z hlediska ochrany veřejného zdraví“. Rozumné opodstatnění zákaz zřejmě má.

Jinou věcí ovšem je, zda poměrně malé riziko, které z hlediska ochrany veřejného zdraví přítomnost otců u porodu představuje, vyváží pozitiva, která přítomnost otců a jiných provázejících osob naopak přináší, zejména z hlediska duševní pohody rodičky. To je velmi těžké posoudit.

Městský soud v Praze žalobu Ligy za lidská práva zamítl s tím, že napadené vládní nařízení bylo mezitím zrušeno. Ve skutečnosti vláda nahradila původní striktní zákaz zákazem s několika výjimkami, mimo jiné pro rodičky-cizinky nebo pro rodičky fyzicky či duševně handicapované. Meritem věci se tedy soud vůbec nezabýval a lze pochopit, že se to podavatelům žaloby nelíbí.

Dalším rozměrem celé věci je hrozba, že některé páry se na poslední chvíli rozhodnou pro porod doma, což je výrazně rizikové. Řešením by snad mohl být jistý kompromis, totiž že by bylo vydáno naléhavé doporučení proti účasti provázejících osob při porodu s jasným odůvodněním aktuálního rizika, ale zůstala by zachována možnost účastnit se porodu pro ty, kdo by na tom i za dané situace trvali, samozřejmě za dodržení přísných hygienických pravidel a možná jen v několika vybraných porodnicích.

Počet porodů za účasti otců a jiných osob by se zřejmě výrazně snížil, protože mnozí by se za dané situace zachovali jako zmínění manželé Dědíkovi. Riziko nákazy pro zdravotnický personál by se snížilo téměř na minimum. A zároveň by striktnost nařízení za nouzového stavu zcela nepopřela a neznemožnila uplatnění vlastních představ o porodu těm, pro které je to velmi důležité.

Je dobře, že jakékoli omezení lidských práv a svobod vyvolává diskuse o tom, zda je to opravdu nutné. Bylo by varující, kdyby tato omezení žádný odpor, žádnou kritiku, žádné emoce nevyvolávala.

Je to mimo jiné příležitost k tomu zvážit si pro sebe, která práva a svobody považuji opravdu za zásadní, jaké důvody jsou už dostatečné k tomu, abych se těchto práv a svobod nechal dočasně zbavit. A co jsem ochoten udělat pro to, abych o ně nepřišel.