Škrty a reformy nemají jen ekonomickou rovinu, která se propisuje do stavu veřejných financí, schodku rozpočtu a samozřejmě do peněženek nás všech. Velká část představených opatření má vliv také na ekologickou stránku života.

Pro životní prostředí a pro motivaci lidí chovat se ekologicky není žádná z jednotlivostí naprosto zásadní nebo totálně škodlivá. Jejich kombinace ale ukazuje, že dopad na životní prostředí při projednávání tohoto balíku neměl na mysli nikdo, a tak nás v této oblasti čeká jednoznačné zhoršení situace.

Téměř každého se dotkne zvýšení DPH na veřejnou dopravu z deseti na dvanáct procent. Po nedávné vlně zdražení jízdného a osekání slev pro studenty či důchodce se tak ještě více znevýhodní veřejná doprava. Malou útěchou je fakt, že cena dálniční známky se konečně po mnoha letech také zvedne a alespoň dorovná dlouhodobě zdražování jízdného v hromadné dopravě.

Negativním směrem jde i přesunutí DPH za opravy jízdních kol, oděvů nebo obuvi do vyšší sazby. Je to neekologické i nesociální — namísto toho, abychom podpořili znovupoužívání věcí, stanou se opravy ještě méně výhodné, takže lidé budou mít větší motivaci věc zahodit a koupit novou.

Cyklodoprava se státu vyplatí. V Evropě to vědí, u nás ne

V mnoha zemích jsou zvýhodněné opravy kol, a nedávno dokonce Evropská unie umožnila do snížené sazby DPH zařadit i prodej a půjčování kol a elektrokol. Například Portugalsko snížilo DPH na kola a elektrokola v podstatě obratem, s jasným cílem zvýšit do roku 2030 podíl lidí, kteří se tímto způsobem dopravují, na více než dvojnásobek.

Absence dlouhodobého přemýšlení o cílech je v tomto bodě vidět snad nejvíc. Existuje nespočet studií, které popisují benefity podpory jízdy na kole nejen pro životní prostředí nebo kvalitu života ve městech, ale také pro snižování nákladů veřejného zdravotnictví.

Například v Nizozemsku jsou benefity podpory cyklistiky v oblasti zdravotnictví vyčísleny na 19 miliard eur ročně. Česká republika jde bohužel opačným směrem — opravy se zdraží, kola nižší sazbu DPH nedostanou a podpora cyklodopravy jako strategické priority je ponechána na osvícené lokální politiky, bez daňové či jiné podpory z centra.

S cyklodopravou se pojí ještě jedna drobnost, která je ale symbolická: zatímco dětské autosedačky budou v nižší sazbě, dětské sedačky pro jízdní kola v sazbě vyšší. Stát tak dává najevo, že vozit děti autem je hodno podpory, zatímco vozit je na kole nikoliv.

Pro recyklaci odpadů je balíček katastrofa

Absence přemýšlení o širších dopadech navrhovaných změn podvazuje vládní záměry i u přechodu na oběhové hospodářství. Zvýšení DPH na zpracování odpadů nebo druhotných surovin totiž recyklaci znevýhodní. Vláda sice ve svém programovém prohlášení podporu cirkulární ekonomiky, ale daňově jde přímo proti ní.

Poplatky za odpad se zdraží pro každého, bez ohledu na to, jak a kolik třídí nebo zda používá recyklované materiály. Navíc má tento přesun velmi negativní vliv na podporu rozvoje recyklačního průmyslu. Daňové zvýhodnění recyklace je přitom jednou z důležitých podmínek jejího rozvoje.

Paradoxem je, že vláda ruší opatření, které relativně nedávno, v roce 2021 prosadili poslanci vládních stran STAN a Pirátů Jana Krutáková a František Elfmark a které stojí na první místě v analýze kroků, které mohou opětovnému použití odpadů v České republice pomoci.

Česká republika se tímto střílí do nohy nejen ve věci předcházení vzniku odpadu a snahy o ukončení skládkování v roce 2030. S nově zavedenou celoevropskou daní na nerecyklované plasty totiž budeme muset jako země platit za množství vyprodukovaného plastu.

Některé země se jeho množství snaží snížit větší podporou recyklace, jiné — například Španělsko a Itálie — k tomu doplňují vlastní zdanění nerecyklovaných plastů, aby měly z čeho tento poplatek odvádět. Zhoršení daňových podmínek pro recyklaci tak zřejmě znamená, že vláda bude muset do rozpočtu Evropské unie platit za produkci odpadů více. Celkový finanční efekt tak bude sporný, zato dopad na životní prostředí bude jednoznačně negativní.

Pokud by chtěla vláda přilepšit rozpočtu a zároveň životnímu prostředí, namísto zvednutí DPH na recyklaci bylo na místě zavést spalovací poplatek, který podpoří recyklaci i omezí nadměrné budování spaloven odpadu.

Místo dříví pálit odpad?

Do vyšší sazby DPH bylo přeřazeno také palivové dříví, štěpka, piliny nebo pelety a brikety z nich. To zvýší náklady na vytápění biomasou. Částečně to bude lidi více motivovat k pálení odpadu a také vyžene do lesů více lidí sbírat dřevo načerno.

Palivové dříví a podobné výrobky se pohybují na stejném trhu jako plyn a elektřina, a pokud jde nahoru cena za energie, zdražují i jejich substituty, přestože náklady na jejich produkci zdaleka nerostou tak, jako je tomu u elektřiny nebo plynu.

Za poslední rok tak dřevo nebo peletky výrazně zdražily, a se zvýšením DPH bude jejich cena ještě růst. Topení dřevem je přitom pro mnohé chudé domácnosti na venkově často poslední možnost jak bojovat s nárůstem cen energií.

Dobrým směrem, ale nedostatečně daleko, jde návrh na zvýšení poplatků za dobývání uhlí nebo nerostů. Ve stejný den byly oznámeny obří zisky energetických fosilních firem, které se generují také i tím, že jim stát umožňuje těžit za výhodných podmínek. Poplatky za uhlí sice s ukončováním těžby budou hrát v rozpočtu stále menší roli, ale v nejbližších letech se stále jedná o miliardy, které fosilní firmy vydělají na úkor České republiky.

Podobně je to se zdaněním nafty. Vláda sice vrátí daň do podoby před válkou na Ukrajině, ale stále ne do podoby před daňovým balíčkem v roce 2020. Daňová podpora nafty je přitom z mnoha důvodů nežádoucí, ať už se jedná o negativní dopady na ochranu klimatu, znečištění ovzduší ve městech nebo férovou situaci na dopravním trhu.

Zvýšení daňové sazby na živé rostliny, semena a podobný sortiment způsobí, že ozeleňování měst či obcí nebo doplnění nejrůznějších stavebních záměrů o zelené prvky bude dražší. V době, kdy je potřeba podpořit adaptace měst na změny klimatu, tak přišla vláda s dalším krokem, který jde proti slibům v programovém prohlášení vlády.

Zvýšením DPH na všechny nápoje řeší vláda částečně problém rozlišení zdravých a nezdravých potravin, byť modely rozšířené v Evropě, které kategorizují potraviny i nápoje podle škodlivosti, jsou bezpochyby vhodnější. Až na několik málo výjimek jsou totiž balené nápoje méně zdravé. Ovšem nad zařazením kojenecké vody do stejné sazby jako pivo zůstává rozum stát.

Lze ale očekávat komplikace u rostlinných alternativ mléka. Zatímco klasické mléko je potravina a bude v nižší sazbě, rostlinné „mléko“, které se už nyní prodává například jako „ovesný nápoj“, bude ve vyšší sazbě. Již dříve vláda aktivně útočila na alternativy potravin živočišného původu formou zavádějících kampaní placených státem nebo snahou o zákazy využívání generických názvů potravin. Nyní přišla s dalším znevýhodněním těch, kteří chtějí konzumovat potraviny s nižším dopadem na planetu.

Co bude s ekologickými dotacemi?

A nakonec: zatím velkou neznámou jsou škrty v dotacích. Není jasné, jakých oblastí se budou týkat a jak dopadnou třeba na podporu obnovitelných zdrojů, adaptace na změnu klimatu nebo ekologizace zemědělství. Zatím byly představeny jen takzvané tupé škrty, tedy plošné snižování rozpočtů. A z toho mála, co uniklo, se nedá hovořit o jakkoli připraveném materiálu.

Například plán přehodit platby za obnovitelné zdroje energie ze státu zpět na spotřebitele je úsporou jen zdánlivou, protože samozřejmě zvýší náklady nejen domácnostem, ale také veřejným institucím, školám nebo nemocnicím.

Na samou hranici legálnosti se pak dostávají úvahy premiéra Fialy, že by tyto platby bylo možné předčasně zrušit, protože projekty se „už dávno zaplatily“. V zájmu tupého škrtání by nás vláda vystavila rizikům prohraných arbitráží, které by nás v důsledku stály ještě více.

Moderní stát by si měl být schopen stanovit priority a nastavovat systém zdanění nebo dotací podle nich. Ostatně daně mají vedle úkolu zajistit financování fungování státu také regulativní roli.

Jejich nastavením vlády říkají, jaké činnosti či spotřeba jsou více a jaké méně potřebné nebo pro společnost přínosné. Pokud na tuto roli daní vláda rezignuje, znamená to, že namísto plnohodnotné politiky degradovala daňový systém na pouhé účetní cvičení.

Vláda nazvala svůj balíček „Česko ve formě“. Zřejmě se ale jedná o formu, nad jejímž tvarem se nikdo nezamýšlel. Využít nastavení daní pro skutečné formování priorit, z nichž mnoho si přímo sepsala do svého programového prohlášení, se totiž vláda nechystá. Balíček je tak spíš dalším důkazem, že z hlediska modernizace naší země a myšlení na budoucnost vláda samotná ve formě příliš není.