Bolívie se opět zbarvila do modra. Bývalá vládní strana Movimiento al Socialismo (MAS), jež používá tuto barvu, v nedávných všeobecných volbách jednoznačně zvítězila. Hlasování se přitom konalo sotva rok po převratu právě proti této straně, respektive proti vládě levicového prezidenta Eva Moralese, který stál v čele Bolívie čtrnáct let.

Loni touto dobou si jen málokdo myslel, že se MAS tak brzy vrátí. Morales byl donucen rezignovat 10. listopadu 2019 poté, co mu ozbrojené síly vypověděly poslušnost. V zemi mohutně protestovali jeho odpůrci a po podezření na manipulaci s výsledky tehdejších voleb, které přiživila předběžná zpráva Organizace amerických států, se protesty změnily na bouře.

Celé poslední období levicové Moralesovy vlády navíc poznamenala řada z hlediska demokratických principů problematických momentů, jež zrcadlily autoritářské tendence poslední masistické vlády — sklony ohýbat pravidla a prosazovat svou vůli stůj co stůj. Příkladem může být i sama kandidatura Eva Moralese v loňských volbách, jež byla v rozporu jak s bolivijskou ústavou, tak s vůlí bolivijského lidu, který se v referendu roku 2016 vyjádřil proti možnosti jeho opětovné kandidatury.

Ta část bolivijské společnosti, jež žije politikou, se v letech 2016−2019 extrémně polarizovala na nesmiřitelný tábor stoupenců MAS a jeho odpůrce. Ostatní ale toužili spíše po smíření, po stabilitě a dalším rozvoji. Proto když po Moralesově útěku do exilu nastoupila prozatímní vláda Jeanine Ane͂zové a utichly nejdivočejší vášně, hovořilo se o „velké příležitosti“.

Ane͂zová byla představitelkou opozičního konzervativního ideologického proudu. Mohla však ukázat, že bolivijská politika nemusí být jen manichejskou hrou s nulovým součtem, kdy stoupenci opozičního tábora čelí nejrůznějším perzekucím. Jejím stěžejním úkolem bylo uklidnit rozjitřenou a vysoce polarizovanou politickou situaci — ukončit věčné „my versus oni“ — a dovést tuto andskou zemi k novým volbám.

Nyní, prakticky rok od loňských listopadových událostí, je třeba říct, že prozatímní vláda s Ane͂zovou v čele jednoduše selhala. Její vystupování v podstatě zrcadlilo to nejhorší, čeho si pozorovatelé všímali v posledním Moralesově období.

Seznamy novinářů, násilnosti, procesy

Předně je třeba říct, že prezidentka Ane͂zová vůbec „nepochopila“ mandát a „dějinnou úlohu“, která jí byla svěřena. Za normálních okolností by se totiž nikdy do čela země nedostala. Byla sice předsedkyní Senátu, avšak její strana se těšila podpoře pouhých čtyř procent obyvatelstva. Její politický vzestup tak byl dán především překotností loňských událostí, a nikoli hmatatelnou podporou veřejnosti. Kdyby si toto Jeanine uvědomila a pokusila rozpory ve společnosti tlumit, mohla být Bolívie dnes jinde. Prezidentka Ane͂zová však udělala pravý opak a do již tak hlubokých ran začala sypat pomyslnou sůl.

Namísto toho, aby se Ane͂zová se svou vládou soustředila na správu země do doby, než proběhnou legitimní volby, anebo případně napomohla přechodu k demokracii bez přívlastků, udělala pravý opak. Z pohledu těch, kdo kritizovali Eva Moralese za autokratické manýry, se ve způsobu vládnutí vlastně nic nezměnilo, pouze namísto levice nastoupila pravice.

Optikou demokratizačních studií šlo o velmi unikátní situaci, srovnatelnou snad jen s vývojem v nedalekém Hondurasu. Z pohledu Bolívie však šlo o naprostou frašku, protože námi loni avizovaný pohřeb bolivijské demokracie se začal jevit jako nekončící.

Platí-li, že vláda Eva Moralese zasadila několik tvrdých ran svobodě médií, pak její pravicová nástupkyně nezůstala ani trochu pozadu, spíše naopak. Dnes již památnou událostí bylo jedno z prvních interview s novou ministryní informací, která veřejnosti promptně sdělila, že vláda disponuje seznamem novinářů, kteří jsou k vládě nepřátelští.

Něco podobného bylo vidět i na přístupu k politické opozici. Typickou příkladem z období vlády Eva Moralese byly životy zničující a na pochybných důkazech postavené zdlouhavé procesy a věznění „ideologických nepřátel“, jako byl Leopoldo Fernández nebo Zvonko Matković. Vláda prezidentky Ane͂zové se však nedala zahanbit ani v tomto směru. Asi nejkřiklavějším případem bylo obvinění právničky bývalého prezidenta a jeho bratrance z terorismu. K obvinění obou postačilo, že s bývalým prezidentem Moralesem, který byl toho času v argentinském exilu, udržovali telefonický kontakt.

Obdobným byl bohužel i postoj obou posledních bolivijských vlád k protestujícím. Morales během svého působení v prezidentském úřadu mnohokrát neváhal své názorové oponenty z ulice doslova vytlačovat silou. Vláda prezidentky Ane͂zové v tomto trendu pokračovala.

Asi nejkřiklavějším příkladem se staly protesty v listopadu loňského roku. Armáda a policie tehdy potlačovaly protesty vesměs neozbrojených demonstrantů takovou silou, že bylo přes sto demonstrujících zraněno a hned devět dokonce usmrceno. Prezidentka Ane͂zová následně armádu za tyto činy zprostila trestní odpovědnosti, což je opět v přímém rozporu s demokratickou praxí.

Konečně obě vlády namísto sjednocení zapříčinily polarizaci bolivijského národa, který pro svou etnickou, kulturní a sociální různorodost potřebuje naopak léčivou dávku tolerance a porozumění.

Bývalý indigenní prezident Morales sice otevřel bolivijským původním obyvatelům bránu ke státní moci, a zasadil tak první klíčovou ránu koloniálnímu diskriminačnímu dědictví. Na druhou stranu však Morales stále intenzivněji trávil vody politické a sociální opozice.

Vládní tlampače mnohokrát občany varovaly před volbou opozičních kandidátů, a to pod hrozbou zastavení toku veřejných financí do vůči vládě kritických regionů. Terčem represe Moralesovy vlády se navíc nejednou stali sami původní obyvatelé, kteří nezapadali do jeho homogenizující, centralizované a nacionalistické vize plurinacionálního státu, jež favorizovala spíše andské campesinos a cocaleros z Chapare než amazonské indígenas, kteří se stavěli na odpor proti vládní těžební politice.

Polarizující tendence se jen v obráceném gardu zrcadlí také ve vládě Ane͂zové, která například varovala voliče před návratem „divochů“ k moci, odkazujíc se tak na indigenní původ bývalého prezidenta a jeho stoupenců. V zemi, kde původní obyvatelé tvoří mezi čtyřiceti a šedesáti procenty populace, jsou takovéto výroky přinejmenším nešťastné, stejně jako snaha prezidentky okázale vracet do vládního paláce bibli.

Absenci tolerance a rasistické smýšlení tato konzervativní, radikální katolička opakovaně prokázala ostatně ještě před nástupem k moci prostřednictvím svého twitterového účtu, když zaútočila na tradice bolivijských původních obyvatel, označujíce je za „satanistické rituály“.

Selhání při pandemii

Dost možná ještě větším problémem odcházející vlády se stala její nekompetentnost, která se naplno projevila během stále probíhající pandemie covidu-19. Nemá cenu polemizovat, že poslední rok je pro každou vládu světa složitý a větší či menší chyby se stávají všude. V chudších zemích, kde je kvalitní zdravotní péče pro většinu obyvatelstva těžko dostupná, mají však chyby ještě vážnější důsledky.

Bolívie za nové vlády zažila hned zkraje pandemie skandály s nákupem ventilátorů, které dokonce stály hlavu ministra zdravotnictví. První várku ventilátorů totiž země koupila ze Španělska s trojnásobnou přirážkou. Druhá a větší dodávka pak pocházela s Činy a byla předražená už „jen“ dvojnásobně.

Vedle toho stojí za zmínku akutní nedostatek zdravotnického materiálu v řadě nemocnic, a především ekonomické a sociální problémy, které způsobil lockdown. V zemích Latinské Ameriky je totiž vysoké procento obyvatel odkázáno na práci v neformálním sektoru, nebo pouliční prodej či přeprodej všeho možného. Velká část obyvatel však zároveň nemá přístup k systému sociálního zabezpečení, což znamená, že na ně uzavření ekonomiky dopadlo obzvláště citlivě.

Snížení světových cen ropy a zemního plynu, na jejichž vývozu je bolivijská ekonomika závislá, navíc nadobro ukončilo bolivijskou ekonomickou bonanzu posledních let. Opětovný nárůst chudoby a zpomalení ekonomického růstu pak v tamní společnosti probudilo nostalgii po starých časech vlády MAS.

Z tohoto pohledu tak vlastně není vítězství MAS až tolik překvapivé. Když lidé nemají co jíst a budoucnost je nejistá, hledají záchytné body.

Nově zvolený prezident Luis Alberto Arce samozřejmě není Evo Morales, a rozhodně ne Morales v nejhorších letech. Zůstává nicméně otázkou, zda se tento ekonom a dlouholetý ministr financí Moralesovy vlády dokáže vymanit z exprezidentova vlivu. Zda-li Bolívie konečně nasedne zpátky do pomyslného vlaku jedoucího směrem demokratickému světu, či zda setrvá v jízdě autoritářským stínem. To ukáže jen čas.