Bolívie se opět zbarvila do modra. Bývalá vládní strana Movimiento al Socialismo (MAS), jež používá tuto barvu, v nedávných všeobecných volbách jednoznačně zvítězila. Hlasování se přitom konalo sotva rok po převratu právě proti této straně, respektive proti vládě levicového prezidenta Eva Moralese, který stál v čele Bolívie čtrnáct let.

Loni touto dobou si jen málokdo myslel, že se MAS tak brzy vrátí. Morales byl donucen rezignovat 10. listopadu 2019 poté, co mu ozbrojené síly vypověděly poslušnost. V zemi mohutně protestovali jeho odpůrci a po podezření na manipulaci s výsledky tehdejších voleb, které přiživila předběžná zpráva Organizace amerických států, se protesty změnily na bouře.

Celé poslední období levicové Moralesovy vlády navíc poznamenala řada z hlediska demokratických principů problematických momentů, jež zrcadlily autoritářské tendence poslední masistické vlády — sklony ohýbat pravidla a prosazovat svou vůli stůj co stůj. Příkladem může být i sama kandidatura Eva Moralese v loňských volbách, jež byla v rozporu jak s bolivijskou ústavou, tak s vůlí bolivijského lidu, který se v referendu roku 2016 vyjádřil proti možnosti jeho opětovné kandidatury.

Ta část bolivijské společnosti, jež žije politikou, se v letech 2016−2019 extrémně polarizovala na nesmiřitelný tábor stoupenců MAS a jeho odpůrce. Ostatní ale toužili spíše po smíření, po stabilitě a dalším rozvoji. Proto když po Moralesově útěku do exilu nastoupila prozatímní vláda Jeanine Ane͂zové a utichly nejdivočejší vášně, hovořilo se o „velké příležitosti“.

Ane͂zová byla představitelkou opozičního konzervativního ideologického proudu. Mohla však ukázat, že bolivijská politika nemusí být jen manichejskou hrou s nulovým součtem, kdy stoupenci opozičního tábora čelí nejrůznějším perzekucím. Jejím stěžejním úkolem bylo uklidnit rozjitřenou a vysoce polarizovanou politickou situaci — ukončit věčné „my versus oni“ — a dovést tuto andskou zemi k novým volbám.

Nyní, prakticky rok od loňských listopadových událostí, je třeba říct, že prozatímní vláda s Ane͂zovou v čele jednoduše selhala. Její vystupování v podstatě zrcadlilo to nejhorší, čeho si pozorovatelé všímali v posledním Moralesově období.

Seznamy novinářů, násilnosti, procesy

Předně je třeba říct, že prezidentka Ane͂zová vůbec „nepochopila“ mandát a „dějinnou úlohu“, která jí byla svěřena. Za normálních okolností by se totiž nikdy do čela země nedostala. Byla sice předsedkyní Senátu, avšak její strana se těšila podpoře pouhých čtyř procent obyvatelstva. Její politický vzestup tak byl dán především překotností loňských událostí, a nikoli hmatatelnou podporou veřejnosti. Kdyby si toto Jeanine uvědomila a pokusila rozpory ve společnosti tlumit, mohla být Bolívie dnes jinde. Prezidentka Ane͂zová však udělala pravý opak a do již tak hlubokých ran začala sypat pomyslnou sůl.

Namísto toho, aby se Ane͂zová se svou vládou soustředila na správu země do doby, než proběhnou legitimní volby, anebo případně napomohla přechodu k demokracii bez přívlastků, udělala pravý opak. Z pohledu těch, kdo kritizovali Eva Moralese za autokratické manýry, se ve způsobu vládnutí vlastně nic nezměnilo, pouze namísto levice nastoupila pravice.

Optikou demokratizačních studií šlo o velmi unikátní situaci, srovnatelnou snad jen s vývojem v nedalekém Hondurasu. Z pohledu Bolívie však šlo o naprostou frašku, protože námi loni avizovaný pohřeb bolivijské demokracie se začal jevit jako nekončící.

Platí-li, že vláda Eva Moralese zasadila několik tvrdých ran svobodě médií, pak její pravicová nástupkyně nezůstala ani trochu pozadu, spíše naopak. Dnes již památnou událostí bylo jedno z prvních interview s novou ministryní informací, která veřejnosti promptně sdělila, že vláda disponuje seznamem novinářů, kteří jsou k vládě nepřátelští.

Něco podobného bylo vidět i na přístupu k politické opozici. Typickou příkladem z období vlády Eva Moralese byly životy zničující a na pochybných důkazech postavené zdlouhavé procesy a věznění „ideologických nepřátel“, jako byl Leopoldo Fernández nebo Zvonko Matković. Vláda prezidentky Ane͂zové se však nedala zahanbit ani v tomto směru. Asi nejkřiklavějším případem bylo obvinění právničky bývalého prezidenta a jeho bratrance z terorismu. K obvinění obou postačilo, že s bývalým prezidentem Moralesem, který byl toho času v argentinském exilu, udržovali telefonický kontakt.

Obdobným byl bohužel i postoj obou posledních bolivijských vlád k protestujícím. Morales během svého působení v prezidentském úřadu mnohokrát neváhal své názorové oponenty z ulice doslova vytlačovat silou. Vláda prezidentky Ane͂zové v tomto trendu pokračovala.

Asi nejkřiklavějším příkladem se staly protesty v listopadu loňského roku. Armáda a policie tehdy potlačovaly protesty vesměs neozbrojených demonstrantů takovou silou, že bylo přes sto demonstrujících zraněno a hned devět dokonce usmrceno. Prezidentka Ane͂zová následně armádu za tyto činy zprostila trestní odpovědnosti, což je opět v přímém rozporu s demokratickou praxí.

Konečně obě vlády namísto sjednocení zapříčinily polarizaci bolivijského národa, který pro svou etnickou, kulturní a sociální různorodost potřebuje naopak léčivou dávku tolerance a porozumění.

Bývalý indigenní prezident Morales sice otevřel bolivijským původním obyvatelům bránu ke státní moci, a zasadil tak první klíčovou ránu koloniálnímu diskriminačnímu dědictví. Na druhou stranu však Morales stále intenzivněji trávil vody politické a sociální opozice.