Prezidentské a parlamentní volby, jež se v Bolívii uskuteční 20. října tohoto roku, jsou výjimečné hned v několika ohledech. Předně, jedním z favoritů voleb je stávající prezident Evo Morales Ayma, který se spolu s Álvarem García Linerou bude ucházet již o čtvrtý mandát v řadě. Problémem je, že stávající bolivijská ústava z roku 2009 připouští možnost pouze jednoho znovuzvolení v řadě.

Při své třetí kandidatuře využil stávající prezident tradičního argumentu prezidentů vůdcovského typu, totiž že jeho první zvolení proběhlo ještě za platnosti staré ústavy, a tudíž se nepočítá. Zde však příběh nekončí. Letos bolivijský prezident popírá přímo vůli lidu, jež se 21. února 2016 vyslovil v referendu proti možnosti opětovné kandidatury Moralese, když odmítl změnu článku 168 bolivijské ústavy, který limituje období prezidenta na maximálně dva mandáty v řadě.

Ačkoliv Morales dané referendum prohrál, jeho příznivci z vládní strany Movimiento al Socialismo obsazený Ústavní soud vydal v listopadu 2017 rozhodnutí, kterým posvětil čtvrtou kandidaturu prezidenta jako základní lidské právo, a fakticky tak negoval ustanovení stále platné bolivijské ústavy, která je paradoxně považována za slavný produkt jeho vlády.

Zatímco třetí kandidaturu z roku 2014 by se tak dalo za jistých okolností ještě připustit, u čtvrté již není pochyb, že se jedná o pošlapání demokratických principů. Zarážející je v tomto ohledu postoj mezinárodního společenství od Organizace spojených národů až po Organizaci amerických států, jež onu kandidaturu akceptovaly.

↗

Evo Morales stojí v čele Bolívie už čtrnáct let. Foto Juan Carlos Laguna Espinoza, flickr.com

Zápletka příběhu však pokračuje. Ačkoliv stávající vládě se nedají upřít některé pozitivní výsledky, zejména v sociální oblasti, nelze přehlížet její autoritářské sklony, a především postupné rozdrobování vlády práva, a to zejména ve vztahu k politickým oponentům prezidenta. V Bolívii není klíčového opozičního lídra, který by nečelil soudnímu procesu, přičemž většina z nich čelí až desítkám takových sporů. Odhlédneme-li od klasické negativní kampaně, jíž stávající vláda vede vůči představitelům opozice, životy zničující a na pochybných důkazech postavené zdlouhavé procesy a věznění „ideologických nepřátel“ bez konečného rozsudku (například Leopoldo Fernández nebo Zvonko Matković) jsou varovným signálem, jež bije na poplach bolivijské demokracii.

Přestože si Morales dokázal získat prostřednictvím nejrůznějších programů boje s chudobou (Juacinto Pinto, Juana Azurduy apod.) velkou popularitu, která mu přinášela pohodlnou většinu ve všech volbách konaných od jeho nástupu v roce 2006, zdá se, že se bolivijská společnost začíná probouzet z letargie. Dokladem je kromě porážky ve zmiňovaném referendu také ztráta některých klíčových volebních bašt vládnoucí strany v komunálních volbách 2015, více než padesát procent prázdných hlasů ve volbách soudců v roce 2017 a také nedávné průzkumy veřejného mínění, které Moralesovi pro nadcházející volební klání nepřipisují více než čtyřicet procent.

Z těchto důvodů lze nahlížet na nadcházející volby jako přelomové a plné očekávání. Nazrál v Bolívii skutečně čas na změnu? A pokud ano, připustí ji z hlediska respektování demokratických pravidel hry problematická vláda? Vzato analyticky, nabízí se přibližně pět scénářů.

Poloviční výhra

Za prvé, Evo Morales sice znovu vyhraje prezidentské volby, ale přijde o dosavadní ústavní většinu. Tato situace by tak znamenala značné oslabení jeho moci a příležitost pro větší politickou pluralitu v Bolívii. Pravděpodobnost tohoto scénáře zvyšuje souběh dvou faktorů. Prvním je specifická povaha bolivijského volebního systému. V případě prezidentských voleb totiž stačí k výhře v prvním kole čtyřicet procent hlasů, pokud má vítěz zároveň alespoň o deset procent více než druhý kandidát v pořadí. K zisku prezidentského křesla tak v určitých situacích není třeba většiny hlasů.

Do parlamentu se ovšem volí standardně, což může vést k tomu, že Morales a jeho lidé získají dost hlasů pro jeho další prezidentský mandát, ale na ústavní většinu to bude málo. V případě parlamentu se bude straně MAS získávat většina komplikovaněji, protože vládní výsledky nejsou zrovna nejlepší, což je onen vzpomínaný druhý faktor. Vláda Evo Moralese se totiž potýká v posledních letech s výrazným poklesem podpory a čím dál častěji je konfrontována s tím, že neplní, co slibuje.

V rovině slibů jde například o vládu, která chrání životní prostředí, dbá o práva indiánů a bojuje s chudobou. Reálně se však snaží o intenzifikaci těžby surovin či výstabu silnic na úkor přírody i práv části původních obyvatel. Za příklad takového postupu lze uvést násilné potlačení mírového pochodu původních obyvatel v Chaparině v září roku 2011, kteří protestovali za ochranu Národního parku Isiboro-Sécure TIPNIS, jehož středem vláda rozhodla postavit dálnici.

Co více, ani v oblasti chudoby, na jejímž odstranění Morales postavil svůj mandát, nelze hovořit o dramatickém úspěchu, neboť dle nejnovějších dostupných dat chudoba neklesá. Tyto faktory spolu s řadou korupčních skandálů, jež postihly vládu i stranu MAS, například skandál v souvislosti s Fondem pro původní obyvatele z roku 2016, celkově zvyšují nespokojenost s Moralesovou politikou.

Rozehnání parlamentu a zrušení kola

Druhou možností je, že Morales vyhraje prezidentské volby bez ústavní většiny, avšak odmítne respektovat změnu politické mapy a parlament jednoduše zruší. Tento scénář je pochopitelně velmi černý, protože by znamenal bezprecedentní ignoraci zbytků demokracie v této zemi, ale není úplně nereálný. Svého času totiž obdobně postupoval Nicolas Maduro ve Venezuele a oba režimy spolu udržují čiré kontakty a vztahy. Navíc Bolívie je jedním z nejasertivnějších obhájců Madurova režimu na mezinárodní scéně.

Soudobá politika pak jasně ukazuje, že se od sebe podobné režimy dokáží učit, a tento model tak nelze vyloučit. Nevýhodou by však pro Moralese bylo, že by tento krok neušel pozornosti na mezinárodní scéně, což by v krajním případě mohlo vést až k uvalením sankcí jako v případě Venezuely nebo Nicaragui.

Další „odvážnější“ možností je, že z prvního kola jasný vítěz nevzejde, ale Morales zmobilizuje své příznivce a kolo druhé už neuspořádá. Tato situace by se asi opět neobešla bez zvýšeného zájmu mezinárodního publika. Mohla by však být lepším řešením, než jít na porážku z rukou sjednocené opozice.

Příslušný postup by zároveň odpovídal tradičnímu Moralesově způsobu řešení krizových situací — o mobilizaci příznivců ve vypjatých momentech se opíral například během zasedání ústavodárného shromáždění (2006-2008) nebo ve snaze neutralizovat opozici ze strany departmentů tzv. bohatého půlměsíce (Media Luna), jež usilovaly o větší decentralizaci moci ve státě.

I když jsme již zmiňovali klesající Moralesovu podporu, je třeba si uvědomit, že za prezidentem stále nekriticky stojí mnoho lidí zvláště na venkově, což je podpořeno výrazně selektivní distribucí národního bohatství plynoucího z těžby plynu na základě kritéria loajality k vládě. I různé specificky zacílené sociální programy a „rozvojové“ projekty typu budování fotbalových hřišť či distribuce zemědělského vybavení pomáhají vládě udržovat početnou základnu fanoušků.

Dokladem klientelistických a kooptačních praktik vlády je například vznik celé řady paralelních organizací k již existujícím, které jsou k vládě kritické. Moralesovi se takto podařilo v uplynulých letech rozdělit do té doby vlivné struktury jako CSUTCB, CONAMAQ, CIDOB, Fabriles či Juntas Vecinales. I to opět zvyšuje šanci, že to bude právě on a jeho strana MAS, kdo dokáže v klíčovou chvíli dostat do ulic více příznivců.

Výhra opozice a zmanipulování voleb

Z hlediska demokracie se jako „nejvhodnější“ jeví scénář, kdy by Morales prezidentské volby prohrál a došlo k alternaci u moci. Myslitelná je pak pochopitelně porážka ve druhém kole, protože kolo první si díky své zmenšené, ale stabilní voličské základně a rozdrobenosti opozice pravděpodobně pohlídá.

Nejednota opozice je dlouhodobou bolístkou režimů mezi demokracií a autoritářstvím a v případě Bolívie ji způsobují především osobní animozity jednotlivých klíčových opozičních představitelů. V současné chvílí zde existují dva hlavní opoziční tábory. Ten první se soustředí okolo bývalého prezidenta Carlose Mesy. Hlavní postavou druhého tábora je vlivný regionální politik Óscar Ortiz.

Klíčovou odlišností těchto dvou kandidátů je, že Mesa je více umírněný (středový) a v tuto chvíli se těší i výrazně větší podpoře potenciálních voličů. Ortiz a jeho lidé jsou více radikální a napravo, což výrazně snižuje jejich případné šance. Klíčové tedy bude, zda v případě druhého kola dokáže Mesa přilákat voliče svého protikandidáta.

To může být těžší, než se na první pohled může zdát. V Bolívii je totiž sice povinná volební účast, ale volič může svou vůli vyjádřit „prázdným hlasem“, kdy sice splní svou občanskou povinnost, ale nevyjádří se pro žádnou z existujících alternativ (podobný systém existoval v československých volbách roku 1946). Takové řešení by však v této situaci znamenalo spíše hlas pro Moralese, než demokracii.

↗

Opoziční předáci Carlos Mesa (vlevo) a Óscar Ortiz. Foto AeN

Poslední možností pak je, že Morales vyhraje volby (ať v prvním či druhém kole), ale výrazně si k tomu pomůže prostřednictvím volebních podvodů a manipulací. De facto by tedy opět šlo o analogii ke scénáři, který známe z dalších nedemokratických režimů. Možnost tohoto scénáře zmiňují především někteří představitelé opozice. Poukazují zejména na to, že ve volebních komisích převažují lidé napojení na MAS a většina opozičních stran není vůbec zastoupena.

Proti této variantě mluví dosavadní zkušenost, protože podle všech dostupných zdrojů zatím byly volby v Bolívii od nástupu Moralese k moci poměrně čisté. Cheeseman a Klaas však ve své nedávné knize How to Rig a Elections zdůrazňují, že přímá manipulace voleb je vždy až poslední variantou všech autoritářů. Jinými slovy, dokud existuje dobrá šance, že lze volby vyhrát jiným způsobem, nemá příliš význam je manipulovat.

V tomto smyslu je třeba říci, že Morales si zdatně připravuje půdu nerovného herního pole sofistikovanějšími a méně otevřenými způsoby jako je ovlivňování médií, využívání státních prostředků pro volební kampaň či účelové diskvalifikace kandidátů. V situaci, kdy však vaše podpora výrazně klesá a v případě volební porážky vám vedle odstavení od moci hrozí vyšetřování za zločiny vaší administrativy, je i možnost otevřenějších volebních podvodů reálná.

V tuto chvíli výsledek pochopitelně ještě neznáme a všechny scénáře mají přinejmenším teoretickou míru pravděpodobnosti. Další dění v Bolívii bude však určitě zajímavé sledovat, protože poslední vývoj jasně ukazuje, že demokracie je v této překrásné zemi vážně ohrožena. V sázce je tedy víc, než se na první pohled může zdát.