Podpora levicového prezidenta Moralese postupně klesá, letos na podzim chce ovšem opět kandidovat, a to navzdory vlastní ústavě. Rostou tak obavy, že se z Bolívie stane druhá Venezuela.
Prezidentské a parlamentní volby, jež se v Bolívii uskuteční 20. října tohoto roku, jsou výjimečné hned v několika ohledech. Předně, jedním z favoritů voleb je stávající prezident Evo Morales Ayma, který se spolu s Álvarem García Linerou bude ucházet již o čtvrtý mandát v řadě. Problémem je, že stávající bolivijská ústava z roku 2009 připouští možnost pouze jednoho znovuzvolení v řadě.
Při své třetí kandidatuře využil stávající prezident tradičního argumentu prezidentů vůdcovského typu, totiž že jeho první zvolení proběhlo ještě za platnosti staré ústavy, a tudíž se nepočítá. Zde však příběh nekončí. Letos bolivijský prezident popírá přímo vůli lidu, jež se 21. února 2016 vyslovil v referendu proti možnosti opětovné kandidatury Moralese, když odmítl změnu článku 168 bolivijské ústavy, který limituje období prezidenta na maximálně dva mandáty v řadě.
Ačkoliv Morales dané referendum prohrál, jeho příznivci z vládní strany Movimiento al Socialismo obsazený Ústavní soud vydal v listopadu 2017 rozhodnutí, kterým posvětil čtvrtou kandidaturu prezidenta jako základní lidské právo, a fakticky tak negoval ustanovení stále platné bolivijské ústavy, která je paradoxně považována za slavný produkt jeho vlády.
Zatímco třetí kandidaturu z roku 2014 by se tak dalo za jistých okolností ještě připustit, u čtvrté již není pochyb, že se jedná o pošlapání demokratických principů. Zarážející je v tomto ohledu postoj mezinárodního společenství od Organizace spojených národů až po Organizaci amerických států, jež onu kandidaturu akceptovaly.
Zápletka příběhu však pokračuje. Ačkoliv stávající vládě se nedají upřít některé pozitivní výsledky, zejména v sociální oblasti, nelze přehlížet její autoritářské sklony, a především postupné rozdrobování vlády práva, a to zejména ve vztahu k politickým oponentům prezidenta. V Bolívii není klíčového opozičního lídra, který by nečelil soudnímu procesu, přičemž většina z nich čelí až desítkám takových sporů. Odhlédneme-li od klasické negativní kampaně, jíž stávající vláda vede vůči představitelům opozice, životy zničující a na pochybných důkazech postavené zdlouhavé procesy a věznění „ideologických nepřátel“ bez konečného rozsudku (například Leopoldo Fernández nebo Zvonko Matković) jsou varovným signálem, jež bije na poplach bolivijské demokracii.
Přestože si Morales dokázal získat prostřednictvím nejrůznějších programů boje s chudobou (Juacinto Pinto, Juana Azurduy apod.) velkou popularitu, která mu přinášela pohodlnou většinu ve všech volbách konaných od jeho nástupu v roce 2006, zdá se, že se bolivijská společnost začíná probouzet z letargie. Dokladem je kromě porážky ve zmiňovaném referendu také ztráta některých klíčových volebních bašt vládnoucí strany v komunálních volbách 2015, více než padesát procent prázdných hlasů ve volbách soudců v roce 2017 a také nedávné průzkumy veřejného mínění, které Moralesovi pro nadcházející volební klání nepřipisují více než čtyřicet procent.
Z těchto důvodů lze nahlížet na nadcházející volby jako přelomové a plné očekávání. Nazrál v Bolívii skutečně čas na změnu? A pokud ano, připustí ji z hlediska respektování demokratických pravidel hry problematická vláda? Vzato analyticky, nabízí se přibližně pět scénářů.
Poloviční výhra
Ale - v zásadě se i v Bolívii bohužel potvrzuje stále stejné schéma: jakmile se nějaký levicově-populistický lídr dostane k moci, pod hesly demokracie pro všechen lid, pak už se této moci nikdy dobrovolně nepustí. A čím dál tím více začne osekávat právě tu demokracii.
"Demokraticky" se k moci jistě dostal i Bolsonaro v Brazílii... Zrovna pro Brazílii Vaše schéma neplatí. A zrovna v Brazílii znamená Bolsonarův nástup likvidaci všeho pozitivního, co tam jeho předchůdci přinesli do života chudých. A zrovna Brazílie by se taky btw mohla stát výzkumnou laboratoří na téma vlivu sociálních sítí na totální zblbnutí voličstva, které nakonec pod jejich vlivem většinově volilo zcela proti svým zájmům...
Když už chcete zobecňovat, tak v latinskoamerických podmínkách jsou dvě možnosti: Buď má moc nějaký levicový populista s podporou chudých nebo nějaký zástupce latifundistů podporovaný nadnárodními monopoly a armádou (a taky zvenku vládou USA; Monroeova doktrína je stále živá...). A jakmile se za levicově-populistických vlád sáhne na ekonomickou základnu moci těchto skupin (typicky provedením pozemkové reformy), které skoro nikdy nepřestanou v podvracení takových vlád všemi - i protizákonnými a nedemokratickými - prostředky, okamžitě se začne vykřikovat něco o porušování jejich lidských práv a osekávání demokracie. Jenže když se na jejich ekonomickou základnu nesáhne, ty skupiny se dříve nebo později k moci vrátí a chudí - a často i nižší střední třída - znovu upadnou do obvyklé nelidské bídy.
Zkuste se podívat, jak to dnes vypadá v některých latinskoamerických zemích, jejichž "demokratické" uspořádání nikdo na "demokratickém" Západě nezpochybňuje, kde vládne "tržní" ekonomika laissez faire a které si levicový populismus zatím nevyzkoušely... Napadá mě třeba Peru nebo Kolumbie. A radši se nebudu vracet do historie banánových republik a k tomu, jak to tam po většinu 20. století šafářovali diktátoři držení u moci etalonem všech "demokratických" vlád se sídlem ve Washingtonu...
Tady se ale nejedná o pravici; nýbrž výhradně o to, že a n i na levici (populistickou) není možno se spoléhat respektive v ni doufat, že by dokázala natrvalo zavést lepší pořádky. Dříve či později se i u ní spolehlivě projeví fenomén "jak chutná moc".
Brazílie: tam ta levicová vláda nebyla až natolik populistická - to jest, sice prováděla sociální opatření, ale nikoliv revoluci, v zásadě zůstala v rámci občanské společnosti, tedy s možností vlastního odvolení. K čemuž také nakonec došlo. Zatímco tyto populisticky-revolucionářské režimy, ty se vlastní moci nikdy nevzdají, alespoň ne dobrovolně.
A to přitom právě Morales původně platil za víceméně poslední naději v tomto ohledu, na počátku svého panování se zdálo, že má opravdu poctivý úmysl spojit levicovou politiku s demokracií. Ale jak je vidět, i on nakonec podlehl svodům osobní moci.