Úspěšný bojovník proti chudobě, přítel odborů, první prezident čistě z indiánského etnika... ale současně ješita, rétor jako z dob studené války či národněosvobozeneckých bojů, a přitom již devět let hlava bolivijského establishmentu.

Evo Morales vyhrál minulou neděli své třetí prezidentské volby, a když se nestane něco mimořádného, bude Bolivii vládnout až do roku 2020. Jak éru tohoto budovatele tzv. domorodého socialismu hodnotit?

Evo Morales není Hugo Chávez, kterého hlavní proud za života i po smrti démonizoval, a tak měl našinec už předem sklony k jeho obraně. Ale není to ani Fidel Castro, k němuž se občas připodobňuje a jemuž své nedělní vítězství věnoval.

Jde o postavu vskutku mimořádnou, specifickou až unikátní. A stejně jedinečný je způsob, jímž v Bolívii věci fungovaly a fungují — v dobrém i zlém.

To hlavní faktické zaznělo již od Ellie Mae O'Haganové v Guardianu nebo od analytiků BBC: podíl chudých v bolivijské populaci se za Moralesovy vlády snížil z 60 na 45 procent, tedy o 1,5 milionu, resp. o 25 procent, a podíl Bolivijců žijících v extrémní chudobě dokonce o 43 procent; Moralesova strana Hnutí za socialismus (MAS) ale současně prostoupila všemi vlivovými strukturami a dnes je skutečnou Stranou moci — organizací, bez níž se nic neobejde, která do všeho mluví, a jejíž členové v důsledku téměř vše rozhodují.

A dále: Evo Morales znárodnil těžbu plynu, energetiku a telekomunikace, zvýšil zapojení státu do ekonomiky a zabezpečil stálý růst HDP (od roku 2009 soustavně okolo pěti procent) i minimální a reálné mzdy. Zároveň ovšem povolil svému kabinetu pouze vyrovnaný, resp. přebytkový rozpočet, a tak začala země vedená důslednou levicí splácet i staré papalášské dluhy.

Známými skvrnami na Evově vládnutí jsou vedle již uvedeného zbobtnání MASu dětská práce a četné případy obětování životního prostředí dalšímu rozvoji, z nichž nejznámější je asi výstavba dálnice přes indiánský pralesní park TIPNIS. Toto vše si ale zaslouží dovysvětlit.

Odpovědi kritikům

Podle četných kritiků má Evo Morales problém s demokracií. Prezidentem se nyní stane už potřetí, neboť si nechal v roce 2009 schválit novou ústavu, přičemž dle opozice bylo příslušné referendum zmanipulované. Zároveň se šíří obavy, že nechá změnit konstituci opět, a to tak, aby mohl v budoucnu kandidovat neomezeně — podobně, jako to udělal ve Venezuele Hugo Chávez.

Morales něco takového soustavně odmítá. Jednou sice tvrdí, že se po roce 2020 vrátí na rodinou farmu, a podruhé zase, že si otevře grill-bar, kde bude sám obsluhovat; to, že má ambici být doživotním prezidentem, ale popírá vždycky.

Volby v Bolívii navíc probíhají zpravidla řádně, ke chvále pozorovatelů a bez pohrůžek armády, což je v oblastním kontextu velký pokrok.

Podobně složitější je to i s dětskou prací a TIPNISem. Bolivie letos v červenci umožnila zvláštní normou pracovat ve výjimečných případech i dětem mezi deseti a čtrnácti lety, což je v rozporu se základní úmluvou ILO. Příslušnou změnu si ale prolobbovaly samy odbory s argumentem, že značná část bolivijských dětí stejně pracuje, protože bez jejich pomoci by chudé rodiny nepřežily, a takto budou mít alespoň zákonnou ochranu. Stát bude moci též celý jev sledovat, a posléze řešit.

V případě dálnice vedoucí skrze park TIPNIS zase vykrystalizoval ani ne tolik ekologický problém jako konflikt zájmů mezi horskými a pralesními indiány — první dálnici požadovali kvůli nedostatečnému propojení svých sídlišť v Andách se zbytkem země, druzí její výstavbě bránili, neboť měla vést přes jejich rezervaci.

Velkou publicitu získal kauze policejní zásah, při kterém bylo na 70 protestujících pralesních indiánů zbito. Byla učiněna řada příslibů a park zůstal nakonec do značné míry uchráněn. Otázkou ovšem je, na jak dlouho.

Spor mezi potřebou budovat infrastrukturu a snahami chránit původní přírodu je ostatně dnes živý v celé Bolívii, ale o tom ještě později.

Jasná plus

Evo Morales byl zvolen prezidentem poprvé v roce 2005 — po řadě protestů neplnoprávných indiánů, zchudlých horníků a pěstitelů koky, které sám vedl. Na počátku své kariéry si prý položil otázku, jak mohou být lidé v zemi s takovým přírodním bohatstvím tak chudí, a rozhodl se zasadit o změnu.

Změna mezi tehdejší Bolívii a Bolivií dnes je dle pozorovatelů skutečně očitá. Jak popsal před volbami Benjamin Dangl, bylo konečně vyasfaltováno alespoň 10 procent silnic, všude i na vesnicích je elektřina, stojí nové samoobsluhy, kina i restaurace, kliniky poskytují péči všem, ve školách jsou k vidění první počítače, funguje systém veřejných prací, zemi pokryli mobilními operátoři a svoje ovoce nese i program na vymícení negramotnosti podle kubánského vzoru chválený delegacemi UNESCO.

A k tomu je třeba samozřejmě připočíst onen milion a půl lidí pozvednutý z chudoby ne evropské, ale bolivijské — z úrovně příjmu nižší než 25 korun na den, ovšem nezřídka práce jen za jídlo a zastřešené spaní.

V roce 2005 tvořily zisky z těžby a exportu plynu 10 procent bolivijského HDP. Dnes jde o 35 procent. Znárodněna přitom byla pouze surovina samotná, nikoliv majetek těžařských společností, a tak firmy většinou přistoupily na nové smluvní podmínky, které si určil stát, a v Bolívii zůstaly.

Oprávněné výtky

Bolívie má stále potíže s korupcí, a všudypřítomná vláda MAS jí s tímto věru nepomohla, s uzavřeností elit a se všemi důsledky absence početné střední třídy. Velmi rozšířený je rasismus, třebaže zákazy vstupu indiánům na plovárny a do kin jako v 90. letech už nevidět. A přežívá také machismus, který bohužel šíří i četní představitelé Moralesova režimu.

Západní aktivisté vytýkají bolivijské vládě zpátečnický přístup ke svazkům stejnopohlavních párů a právu ženy na interrupci. Skutečnou pohromou ale zavání jarní dosud neuzavřená reforma těžařství, která na jednu stranu posiluje postavení odborů a těžařských družstev, avšak na druhou kriminalizuje protidůlní protesty a opravňuje těžaře využívat veřejné vodní zdroje.