Ve středu 2. července schválila dolní komora bolivijského parlamentu Zákon 321 upravující práci dětí a nezletilých. Tento zákon již prošel jednáním vlády a Senátu, takže posledním stupněm legislativního procesu je podpis prezidenta. Nová právní úprava dětské práce se setkala se značným ohlasem doma a v zahraniční a již během schvalovacího procesu se proti ní snažilo bojovat široké spektrum neziskových a nadnárodních organizací. I přes odpor mnoha zákonodárců a počáteční rezervovaný postoj prezidenta Eva Moralese se ji podařilo prosadit díky protestům těch, kterých se týká nejvíc: dětí. V novém zákoně sice nadále zůstává minimální pracovní věk 14 let, tedy spodní hranice Bolívií ratifikované úmluvy Mezinárodní organizace práce (ILO). Zavádí však výjimky, podle kterých je možné být zaměstnán od dvanácti let a osobě samostatně výdělečně činné dovoluje pracovat dokonce od deseti.

Odpůrci nového zákona argumentují tradičně: především poukazem na škodlivost dětské práce, nemožností studovat, nebo pestrými možnostmi zneužití zranitelného segmentu populace. Část odhadovaných půl milionu pracujících pod 14 let vykonává těžkou práci v dolech, pracuje na stavbách nebo je zneužívána k prostituci. Děti přichází o možnost bezplatného základního a středního vzdělání a výzkumy dokazují výrazně nižší budoucí příjmy pro dospělé, kteří v dětství pracovali. „Dětská práce udržuje v chodu cyklus chudoby,“ říká Jo Becker z organizace Human Rights Watch (HRW). „Snižování minimálního pracovního věku je kontraproduktivní a navíc odporuje trendům ve zbytku světa.“ HRW byla v přední linii boje proti novému zákonu; spolu s organizacemi jako Anti-Slavery International a Global March Against Child Labor 24. ledna poslali vládě a prezidentu Moralesovi otevřený dopis protestující proti navrhovaným změnám.

Protistrana namítá, že právě umožnění dětské práce může být účinným prostředkem k redukci extrémní chudoby, která se v Bolívii týká asi čtvrtiny obyvatel. Cílem zákona je tedy pomoci těm rodinám v nouzi, které nutně potřebují, aby jejich dítě pracovalo; navrhovatelé navíc tvrdí, že drtivá většina pracujících pod 14 let nemá riziková zaměstnání. Místo toho jsou součástí rodinného zemědělství nebo městské ekonomiky jako všudypřítomní pouliční prodejci a leštiči bot. Ostatně neformální odborové organizace jako asi nejznámější Svaz dětských a mladistvých pracujících Bolívie (UNATsBO) minulý rok vášnivě demonstrovaly za své právo na práci a jejich nátlak inspiroval současnou podobu zákona.

Jeho navrhovatelé mají za to, že legalizace a právní ochrana je lepší než doposud existující neformální stav. Podle Zákona 321 musí dát pro udělení povolení pracovat osobě pod 14 let svůj souhlas jak dítě, tak jeho rodiče nebo pěstouni, vydané povolení musí následně potvrdit veřejný ombudsman. Javier Zavaleta, jeden z předkladatelů zákona, tvrdí, že velkou výhodou bude větší dohled nad celým fenoménem; po podpisu prezidenta chystá mezi dětskými pracujícími sčítání, podle jehož výsledků by mělo dojít k vytvoření nových sociálních programů zaměřených na nejpotřebnější identifikované rodiny. „Stát zaplatí za to, co jim chybí, od střechy na hlavou po boty, aby jejich děti mohly jít do školy,“ říká Zavaleta.

Připomíná úspěšnost již existujícího programu podmíněných finančních dávek (Conditional cash transfers; obvykle pod zkratkou CCT) Bono Juancito Pinto, kdy se vyplácením fixní roční částky přímo dětem podařilo výrazně zvýšit docházku na první a druhý stupeň základních škol. Evo Morales nařídil v roce 2012 navýšení vyplácené částky, další zvýšení se očekává právě v souvislosti se zjednodušením dětské práce. Program Juancito Pitno oceňují také neziskové organizace včetně Human Rights Watch, které jeho posilování považují za výrazně lepší alternativu než nyní přijatou změnu zákona. Tu se někteří nebojí srovnat s otroctvím. „Tvrdit, že omezování dětské práce ublíží dětem samotným, je jako když se dřív říkalo, že osvobození otroci zemřou hladem a bylo by lepší zaměřit se na kvalitu jejich pracovních podmínek,“ říká Guillermo Dema z Mezinárodní organizace práce, která patří mezi kritiky zákona.

Pro pochopení širšího kontextu je třeba připomenout kromě debaty v samotné Bolívii ještě situaci ve zbytku Latinské Ameriky, kde se od roku 2000 množství dětských a mladistvých pracujících snížilo o třetinu. Zatímco v Bolívii a také v Peru je podíl dětských pracujících nejvyšší na kontinentu, Brazílie může sloužit jako příklad úspěšného boje s tímto jevem. Podíl na tom má především komplexní CCT program Bolsa Família, jenž vedle pravidelné školní docházky podporuje i zdravotní kontroly a přispívá ke zvyšování zaměstnanosti nejohroženějších rodin. Bolsa Família je pečlivě navržená a efektivně působí ve všech státech federace pod přísnými kontrolami; výsledkem je spolu se snížením extrémní chudoby výrazná redukce dětské práce. Brazílie přitom nemusela sáhnout ke snižování minimálního pracovního věku, ten je nastaven na 16 let. Práci pod tuto hranici může povolit soud, avšak počet takto vydaných povolení se neustále snižuje; například v roce 2011 to byly pro celou Brazílii pouhé tři tisíce.

Úspěšnost nového bolivijského modelu se v současnosti nedá odhadnout. Už teď je ale jisté, že dobře nastavené CCT programy jsou základem postupné eliminace fenoménu dětské práce, což nedosvědčuje jen příklad relativně bohaté Brazílie, ale také výrazně chudšího Hondurasu nebo Nikaragui. Bolivijská vláda si jistě uvědomuje, že nový zákon o dětské práci je na rozdíl od programu Juancito Pinto krokem do neznáma. Brzy se dozvíme, jaké bude mít konkrétní dopady.