Neděle 25. září 2011 je dnem, který se nesmazatelně zapsal do paměti původních bolivijských obyvatel jako jedna z dlouhé řady bolestivých událostí, s nimiž se v  období od vpádu španělských kolonizátorů museli potýkat. Tohoto tropického nedělního odpoledne obklíčil kontingent pěti stovek policistů a následně brutálně napadl asi 1500 původních obyvatel, kteří se po více než třiceti dnech nenásilného pochodu na obranu svých teritoriálních práv uchýlili k odpočinku poblíž obce San Miguel de Chaparina.

Kuriózní je přitom hlavně fakt, že policie zasáhla na příkaz vlády, kterou řídí domorodý prezident. Evo Morales Ayma pronesl svou inaugurační řeč o šest let dříve před desítkami tisíc svých soukmenovců na ruinách legendárního města incké civilizace Tiwanaku, aby nyní pošlapal jejich práva, která během své kampaně na prezidentský úřad vehementně hájil.

Sporným momentem celého konfliktu se stal záměr bolivijské vlády postavit silnici středem území Národního parku Isiboro-Sécure TIPNIS, jež je obýváno komunitami původních obyvatel Moxen͂os, Chimanés a Yurakarés. Sporné území přitom se svými dvěma a půl milionu akrů pralesa a řadou chráněných živočišných a rostlinných druhů představuje jeden z biologicky nejrozmanitějších regionů na světě. Disponuje také hned dvojí ústavní ochranou.

Vedle toho, že se jedná o Chráněnou oblast národního zájmu, se od roku 1990 těší rovněž statusu Původní komunitní půdy (Tierras Comunitarias de Origen), jež obdařuje původní obyvatele určitými právy včetně práva na předchozí konzultace v případě, že se zde plánuje projekt potenciálně ovlivňující jejich životy. Prezident Morales přesto koncem června roku 2011 prohlásil: „Ať chtějí, či ne, silnici postavíme.“

↗

Stovkám protestujících domorodých obyvatel  se v první fázi  podařilo po 425 kilometrů dlouhém pochodu vládu donutit k odložení projektu. Foto intercontinentalcry.org

Původní obyvatelé však i přes odhodlanost vlády a policejní represi vytrvali v boji a po více než dvou měsících a 425 kilometrů dlouhém pochodu donutili vládu projekt odložit. Poté byl přijat zákon číslo 180 o nedotknutelnosti tipniského území, který znemožňuje výstavbu silnice a dalších rozvojových projektů v oblasti parku. Tím však tipniský svár zdaleka neskončil.

Čert nikdy nespí

Již v pátek 10. února 2012, kdy byl schválen zákon číslo 222 o konzultaci původních obyvatel v TIPNIS, se otázka výstavby silnice otevřela znovu. Tentokrát vláda postupovala sofistikovaněji. Za pomoci argumentace zahalené do ústavně-normativního hávu se pokusila prolomit nedotknutelnost území TIPNIS, posvěcenou zákonem jen o pár měsíců dřív. Ačkoliv pro nezasvěceného pozorovatele by se mohlo otevření dříve odmítaného procesu konzultací v případu TIPNIS jevit jako pozitivní obrat směrem k naplnění ústavy, jeho manipulativní a centralizovaný charakter ve skutečností odhaluje vládní zarputilost eliminovat protest a realizovat projekt „sí o sí“.

Řada bolivijských expertů, nevládních a lidskoprávních organizací kritizovala nejednoznačnost termínů prováděcího protokolu, který ani neobsahoval explicitní otázku ohledně (ne)souhlasu se silničním projektem. Celý proces navíc provázela později vznesená obvinění o konzultaci neexistujících komunit či zahrnutí komunit žijících mimo spornou oblast, čímž se vláda snažila navýšit počet souhlasných stanovisek s projektem.

Tyto události způsobily definitivní pat ve vztahu mezi vládou a původními obyvateli, kteří se podruhé vydali na protestní pochod, aby zneplatnili výsledky konzultací, které rozhodně nebyly realizovány „v dobré víře“, jak postuluje bolivijská ústava z roku 2009. Vláda se po celou dobu snažila účastníky pochodu diskreditovat. Prezident Morales častoval jeho hlavní lídry nálepkami jako „pučisté“, „spojenci pravice“ či „služebníci USA“. Paradoxní na celé situaci je skutečnost, že sám Morales se dostal na politické výsluní právě díky sociálním protestům pořádaným z velké části stejnými organizacemi původních obyvatel. Naštěstí pro místní obyvatele však projekt znovu skončil ve stadiu hibernace, tentokrát kvůli chybějícím financím.

Ropa až na prvním místě

Píše se červen 2015 a prezident Evo Morales oživuje myšlenku výstavby tipniské silnice znovu, nikoliv překvapivě pouze dva týdny po podpisu vládního dekretu 2366, jenž prolamuje hranice těžby směrem do chráněných oblastí. Nutno dodat, že velkou roli v tipniském příběhu hraje oblast potenciální ropné těžby pokrývající více než 30 procent území parku. Při pohledu na strukturu bolivijské ekonomiky, v níž tvoří těžba a vývoz primárních surovin třetinu vládních příjmů, je motivace vlády prosadit svou navzdory odporu původních spojenců i nemalé části bolivijské veřejnosti zcela nasnadě.

Touhu proniknout do oblasti živená vidinou pohádkových příjmů z ropy navíc dále zesiluje vládou podporovaná migrace Ajmarů a Kečuů z andského regionu, kteří přicházejí do oblasti pěstovat koku. Nově příchozí obyvatelé většinově vládní záměr výstavby silnice podporují, což se projevilo již v předchozích protestních pochodech, kdy několikrát zablokovali průchod odpůrců silničního projektu.

Ačkoliv jsou tito migranti rovněž indiánského původu, jejich vztah k indiánským tradicím a původní sociální organizaci je u nich v důsledku procesů migrace výrazně oslaben. Přesměrováním základu svého živobytí na pěstování koky se individualizovala jejich sociální organizace ve smyslu parcelace půdy a reorientace na vnější trhy, což jde proti logice ekonomického modelu místních založeném na komunitním vlastnictví.

Tipniský konflikt však rozhodně nelze chápat jako spor mezi původními obyvateli z nížin (tierras bajas) na jedné straně a indiány z bolivijských And (tierras altas) na straně druhé. Toto tvrzení dokládá fakt, že organizace Consejo de Ayllus y Markas del Collasuyo (CONAMAQ), jež reprezentuje právě andské indiány Ajmara, Kečua a Uru, se zúčastnila pochodu na straně místních původních obyvatel protestujících proti projektu. Jde tak spíše o konflikt na konflikt vládou štědře podporovaných „pěstitelů koky“, jejichž hlavním národním lídrem je právě prezident Morales, s tradičním komunitně definovaným způsobem života původních obyvatel.

Výstavba silnice by přitom migraci pěstitelů koky výrazně urychlila a navíc jim umožnila snadněji dodávat na vzdálenější trhy. Tyto procesy tak přinášejí hrozbu faktické etnocidy, neboť by s sebou nutně přinesly parcelaci půdy a s ní spojené rozrušení tradičního komunitního způsobu života původních obyvatel. Zkušenosti sousedního ekvádoru, do nějž v druhé polovině 20. století vstoupila ropná společnost Chevron-Texaco, zřetelně dokládají ničivé důsledky těžby na okolní krajinu a zdraví obyvatel.

Blíží se konec?

Úterý 1. srpna 2017 se stalo dnem, kdy se nestabilní rovnováha sil mezi aktéry příběhu opětovně vychýlila na stranu silničního megaprojektu. Komise amazonského regionu, půdy a území bolivijské dolní komory totiž schválila bez technické studie a ve zrychleném řízení projekt zákona, jež ruší zmiňovaný zákon 180 o nedotknutelnosti tipniského území, jenž si místní vybojovali pochodem v roce 2011. Dva dny nato se za protestu dvou lídrů pochodů z roku 2011 a 2012 Rafaela Quispeho a Fernanda Vargase tento sporný zákon již projednává v plénu Plurinacionálního shromáždění.

Zrušení nedotknutelnosti území Národního parku TIPNIS by znamenalo, že se oblast okamžitě otevře nejrůznějším rozvojovým a těžebním projektům, mezi něž patří i výstavba silnice Villa Tunari-San Ignacio de Moxos. Obavy, že se jedná tentokrát o definitivní konec příběhu, zesiluje vystupování prezidenta a jeho prohlášení „dříve či později, silnice se postaví“, jímž ujišťuje novináře o svém úspěchu jen pár dnů před jednáním parlamentu.

Jedná se však o skutečný konec? Neutuchající, odhodlaný a de facto kontinuální boj místních obyvatel nejen za jejich teritoriální práva, ale především za „plíce planety“, jež tipniské pralesy bezpochyby představují, dává tušit, že se ještě dočkáme pokračování. Toto přesvědčení povzbuzuje i fakt, že ihned po schválení zákona vypukla na sociálních sítích bohatá diskuse o potřebě bojovat za TIPNIS a do ulic hlavního města vyšly stovky zastánců jeho nedotknutelnosti.